3 As 4/2010 — Nejvyšší správní soud

6 Ca 57/2009- 46 - text 8 pokračování 6Ca 57/2009 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Karly Cháberové a soudců JUDr. Naděždy Treschlové a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobkyně: Ch. P., nar. X, státní příslušnost Čínská lidová republika, zastoupena Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí Policie České republiky, služby cizinecké policie, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 18.ledna 2009, č.j. CPR-8377-1/ČJ-2008-9CPR-C215, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně podala u Městského soudu v Praze žalobu, kterou se domáhala přezkoumání rozhodnutí ze dne 18.ledna 2009, č.j. CPR-8377-1/ČJ-2008-9CPR-C215, kterým bylo změněno rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha, Inspektorátu cizinecké policie Praha, ze dne 14.4.2008, č.j. SCPP-076508/PH-XIII-CI-2007, tak, že žádost žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu podaná dne 10.9.2007 se zamítá podle ustanovení § 87k odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 326/1999 Sb.), neboť je důvodné nebezpečí, že by mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalobkyně v žalobě uvedla, že byla na svých právech v řízení zkrácena. Namítla, že správní orgán postupoval v rozporu s § 169 odst. 2 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., neboť nerozhodl ve lhůtě 60 dnů. V důsledku toho je rozhodnutí nezákonné. K důvodu zamítnutí žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu žalobkyně uvedla, že podle článku 27 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES je pro účely definice pojmu veřejného pořádku zavedena zásada přiměřenosti a zásada posuzování jednotlivých případů na základě osobního chování dotyčné osoby. Toto ustanovení vylučuje aplikaci ustanovení § 87k odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. z důvodu tzv. generální prevence. Neumožňuje tedy odůvodňovat případy odkazem na obecné zájmy společnosti, jak to činí cizinecká policie. Dále žalobkyně poukázala na to, že podle zmíněné Směrnice jednání osoby kvalifikované jako trestný čin samo o sobě nelze považovat za porušení veřejného pořádku. Žalobkyně v žalobě dále odkázala na rozsudky Evropského soudního dvora, které se zabývají výkladem pojmu veřejný pořádek. Podle této judikatury předpokládá uplatnění pojmu veřejného pořádku vnitrostátním orgánem kromě společenského nepořádku, který představují všechna porušení práva, existenci skutečného, dostatečně závažného ohrožení, kterým je dotčen základní zájem společnosti. V případě státního příslušníka třetího státu, který je rodinným příslušníkem občana členského státu, umožňuje tento restriktivní výklad pojmu veřejného pořádku rovněž ochranu práva tohoto příslušníka na respektování jeho soukromého a rodinného života. Pojem veřejného pořádku je tedy dle žalobkyně třeba vykládat tak, že za závažný způsob narušení veřejného pořádku je třeba považovat takové protiprávní jednání, které zásadním způsobem překračuje intenzitu jednání popsaného v některé ze skutkových podstat trestných činů uvedených v trestním zákoně. V rovině trestněprávní je nutno tento pojem vykládat tak, že pod něj spadají pouze trestné činy mimořádné závažnosti. Závažný způsob narušení veřejného pořádku musí být přiměřený nebo srovnatelný s ohrožením bezpečnosti České republiky, což je druhý z důvodů pro vydání rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu. V § 179 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. je postaveno, pokud se týká závažnosti, na stejnou úroveň ohrožení bezpečnosti státu a odsouzení za zvlášť závažný trestný čin. Ke stanovení požadovaného stupně závažnosti narušení veřejného pořádku lze použít i ustanovení § 34 písm. e) trestního zákona, které jako příklad obdobného termínu „vážné ohrožení veřejného pořádku“ uvádí živelnou pohromu. Pojem veřejný pořádek nelze interpretovat libovolně, neboť je adekvátně definován v sekundárním evropském právu a opakovaně vykládán a rozvíjen v judikatuře Evropského soudního dvora. Dle názoru žalobkyně je napadené rozhodnutí v rozporu s výše uvedenou argumentací. Žalovaný nepřezkoumatelně v rámci svého rozhodnutí uvádí, že po přihlédnutí k tomu, kdy bylo zjištěno, že ze strany žalobkyně došlo k porušení platných zákonů České republiky, bylo takové jednání zhodnoceno jako závažné narušení veřejného pořádku. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze dovodit, v čem správní orgán spatřuje důvodnou obavu, odůvodnění je zcela nepřezkoumatelné. Není z něj zřejmé, ve kterých konkrétních jednáních žalovaný spatřuje důvodné nebezpečí. Správní orgány obou stupňů vycházely ze skutečnosti, že se žalobkyně dopustila trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona. K tomu žalobkyně uvedla, že rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29.1.2008 sp.zn. 7To 22/2008 bylo usnesením Nejvyššího soudu zrušeno a následně Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 314c odst. 1 písm. b) trestního řádu za použití § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu, že účelu trestního řízení již bylo dosaženo. Soud bral přitom v potaz, že se jednalo o trestný čin menší společenské nebezpečnosti. Takové odůvodnění je dle názoru žalobkyně diametrálně odlišné od závěrů o existenci důvodného podezření, že by mohla závažně narušovat veřejný pořádek. Jedná se o konstatování zcela protichůdné. Ředitelství služby cizinecké policie ve vyjádření k žalobě uvedlo, že v daném případě bylo postupováno v souladu se zákonem. Z rozhodnutí vyplývá sled událostí a řetězec důkazů. Toto rozhodnutí se neopírá pouze o pravomocné rozhodnutí městského soudu ze dne 29.1.2008, ale je logickým vyústěním protiprávního jednání žalobkyně. K námitce na nedodržení lhůty stanovené zákonem odvolací orgán uvedl, že se jedná o lhůty pořádkové, které nezakládají nezákonnost rozhodnutí. Samotné předložení zákonem stanovených dokladů k žádosti nemá automaticky za následek kladné rozhodnutí ve věci. S odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí pak navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Při jednání zástupce žalobkyně zdůraznil, že v daném případě došlo k chybné interpretaci neurčitého právního pojmu „závažný způsob narušení veřejného pořádku“. V této souvislosti poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp.zn. 3As 4/2010 s tím, že v tomto usnesení rozšířený senát jednoznačně konstatoval, že samotný nedovolený vstup na území nepředstavuje narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Dále poukázal na to, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí není vyhodnocena skutečnost, že trestní stíhání žalobkyně bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 zastaveno a že v tomto usnesení soud konstatoval, že se jedná o trestný čin menší společenské nebezpečnosti, že žalobkyně je osobou netrestanou a že i další okolnosti svědčí ve prospěch žalobkyně. Odvolací orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí dle zástupce žalobkyně sice popsal skutečnosti zjištěné v řízení, ale tyto nijak nehodnotil ve vztahu k závěru o existující hrozbě narušení veřejného pořádku závažným způsobem ze strany žalobkyně. Tento závěr nemůže být dovozován pouze ze samotné existence nedovoleného pobytu na území České republiky. K závadovému jednání došlo 7 let před vydáním napadeného rozhodnutí, což je podstatné pro hodnocení existence nebezpečí. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí, věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení. Ze správního spisu, který byl soudu předložen, vyplývá, že paní Ch. P. podala dne 1.10.2007 žádost o povolení k trvalému pobytu jako rodinný příslušník občana EU. Dle svého tvrzení měla sdílet společnou domácnost s občanem České republiky panem V. Ch. Na základě výzvy správního orgánu se dne 14.11.2007 dostavil zástupce žadatelky a uvedl, že nesouhlasí s vyjádřením pana N., majitele bytu, který poskytoval ubytování pro žadatelku a jejího druha, že trvá na prohlášení předloženém správnímu orgánu a prohlásil, že žadatelka se chystá s panem Ch. uzavřít manželství v nejbližší době. Totéž prohlásil i jako zástupce pana V. Ch. Ve spise je založeno čestné prohlášení obou jmenovaných ze dne 1.10.2007, ve kterém prohlašují, že sdílí společnou domácnost. Na adrese společného pobytu, tj. P. 3, Š. 1294/1, bylo podle úředního záznamu ze dne 18.10.2007 zjištěno, že na uvedené adrese tyto osoby nejsou známy, majitel bytu pak k předložené nájemní smlouvě vyloučil, že by tuto smlouvu sepisoval nebo podepisoval. Cizinku ani jejího druha nikdy nepotkal. Ve spise je založeno prohlášení sepsané panem N. o těchto skutečnostech. Obsah spis