2 Ads 58/2003 — Nejvyšší správní soud

8 A 111/2010- 104 - text 6 pokračování 8A 111/2010 U s n e s e n í Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobkyně: J. R., zastoupena Mgr. Janem Koptišem, advokátem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2017/13, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, Ústřední pozemkový úřad, se sídlem Praha 1, Těšnov 17, v řízení o žalobě proti sdělení žalovaného ze dne 24.2.2010 č.j. 3911/2010-13300, t a k t o : I. Žaloba s e o d m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobkyně se podáním ze dne 28.4.2010 domáhala zrušení „rozhodnutí“, resp. sdělení Ministerstva zemědělství, Ústřední pozemkový úřad, ze dne 24.2.2010 č.j. 3911/2010-13300. V napadeném sdělení žalovaný mj. uvádí, že obdržel k vyřízení dopis žalobkyně ze dne 11.12.2009 označený jako „odvolání proti aktu správního orgánu č.j. Pu/1733/0/2009-MA ze dne 9.11.2009“. Žalovaný si vyžádal spisovou dokumentaci a zjistil, že se jedná o restituční věc, a že Pozemkový úřad nevydal žádné rozhodnutí, nýbrž pouze sdělením zaslal potřebné informace k danému případu. Sdělení dále obsahuje poučení o náležitostech správního rozhodnutí s tím, že úkon Pozemkového úřadu nesplňuje obsahové charakteristiky správního rozhodnutí vyplývající z § 67 odst. správního řádu. Žalovaný uvedl, že nárokované nemovitosti nebyly vydány, avšak byl přiznán nárok na poskytnutí náhrady v souladu s ustanovením § 14 a násl. zákona o půdě. Dále žalobkyni poučil, že ohledně poslední jí uváděné parcele PK 442/2 nebylo dosud vydáno rozhodnutí, Pozemkový úřad je proto po prošetření povinen o předmětné parcele rozhodnout. Současně vyjádřil názor, že nárok u tohoto úřadu byl uplatněn po lhůtě, neboť původní uplatnění nároku ze dne 18.2.1992 tuto parcelu neobsahuje. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně dne 19.10.2009 požádala dle § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, Pozemkový úřad Tábor o vydání nemovitostí - pozemkových parcel PK č. 367/8, PK č. 367/18 a PK č. 442/2 nacházejících se v k. ú. Měšice, obec Měšice, okres Tábor, neboť měla za to, že je oprávněnou osobou dle § 4 odst. 2 písm. c) a byly naplněny podmínky § 6 odst. 1 písm. h) citovaného zákona. Pozemkový úřad vyřídil žádost žalobkyně přípisem ze dne 9.11.2009, ve kterém uvedl, že podle § 13 zákona č. 229/1991 Sb., mohla oprávněná osoba uplatnit nárok na vydání nemovitostí ve lhůtě do 31.12.1993. Dále žalobkyni sdělil, že stejná záležitost jí byla vysvětlována v dopisech č. j. PÚ/2866/0/2006 ze dne 24.11.2006 a č. j. PÚ/1300/0/2007 ze dne 28.5.2007. V daném případě už bylo o restitučním nároku rozhodnuto. Restituční nárok není možné uplatňovat opakovaně. Současně žalobkyni úřad upozornil na to, že řízení v dané restituční věcí je u pozemkového úřadu již ukončeno a v současné době již neexistuje žádná další zákonná možnost pro jeho nové zahájení. Žalobkyně považovala výše uvedený dopis za zamítavé rozhodnutí o své žádosti, a proto proti němu podala dle § 83 odst. 2 správního řádu odvolání. Na odvolání reagoval žalovaný dopisem ze dne 24. 2.2010, č. j. 3911/2010-13300, ve kterém konstatoval, že pozemkový úřad ve věci žádosti žádné rozhodnutí nevydal, pouze dopisem sdělil potřebné informace žalobkyni. Dále uvedl, že ohledně parcely PK 367/8 v k.ú. Měšice byla již vydána rozhodnutí PÚPr/2362/02-Ma ze dne 18.12.2002 a č. j. PÚPr/1888/98/Ri ze dne 19.6.1998, která jsou již pravomocná a nelze je rušit ani měnit. Další nárokovaná parcela č. PK 367/18 byla řešena rozhodnutím č.j. PÚPr/1029/98/2/Ři ze dne 9.3.1995. Závěrem dopisu žalobkyni žalovaný konstatoval, že o posledně uváděné parcele PK 442/2 nebylo dosud vydáno rozhodnutí a pozemkový úřad bude o předmětné parcele rozhodovat. Současně byla žalobkyně upozorněna na to, že nárok na vydání této nemovitosti byl uplatněn zjevně po zákonem stanovené lhůtě. Dopis ze dne 24.2.2010 č. j. 3911/2010-13300 považovala žalobkyně za rozhodnutí o odvolání a podala proti němu dne 29.4.2010 žalobu, kterou Městský soud v Praze odmítl usnesením č.j. 8 A 111/2010-19 ze dne 12. srpna 2010. V inkriminované věci totiž považoval za nesporné, že sdělení Ministerstva zemědělství, Ústřední pozemkový úřad, ze dne 24.2.2010 č.j. 3911/2010-13300 není rozhodnutím, jež by podléhalo přezkumu soudem podle ust. § 65 a násl. soudního řádu správního, neboť toto sdělení nesplňuje formální náležitosti rozhodnutí a nijak nezasahuje do subjektivních práv a povinností žalobkyně. Z hlediska citovaných norem pak tento úkon správního orgánu není rozhodnutím (o právech a povinnostech) a z tohoto důvodu je podle ust. § 70 písm. a) soudního řádu správního vyloučen ze soudního přezkoumání. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Nejprve Městský soud v Praze usnesením č.j. 8 A 111/2010-19 ze dne 12. srpna 2010 žalobu odmítnul. Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti žalobkyně a svým rozsudkem č.j. 5 As 2/2011-38 ze dne 31. března 2011 usnesení Městského soudu v Praze č.j. 8 A 111/2010-19 ze dne 12. srpna 2010 zrušil pro nepřezkoumatelnost s tím, že závěr o tom, že napadené sdělení nesplňuje formální náležitosti rozhodnutí a nijak nezasahuje do subjektivních práv a povinností žalobkyně, byl učiněn bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění. Podle Nejvyššího správního soudu zdejší soud neposuzoval, zda žalobkyně svou žádostí ze dne 19. 10. 2009 zahájila řízení dle zákona č. 229/1991 Sb., zda byl správní úřad povinen o žádosti rozhodnout, resp. zda obsah sdělení lze v materiálním smyslu považovat za rozhodnutí o uplatňovaném nároku stěžovatelky. Nejvyšší správní soud zavázal soud k tomu, aby v dalším řízení posoudil, zda žalobou napadené sdělení Ministerstva zemědělství lze přezkoumat ve správním soudnictví, zda s ohledem na závěry usnesení č. j. Konf 84/2008 – 9 ze dne 3. 11. 2009, uvážit o charakteru rozhodnutí o uplatňovaném restitučním nároku, resp. o tom, zda napadené sdělení spadá do věcné příslušnosti soudu obecného či zda je oprávněn o žalobě rozhodnout soud ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku připomenul judikaturu správních soudů i Ústavního soudu, stejně jako náhled doktrinální, podle nichž pojem „rozhodnutí“ je označením technickým a je nutno k němu vždy přistupovat z hlediska jeho obsahu a nikoliv formy. „Nevadí, že správní orgán popřípadě vyřídil věc toliko neformálním přípisem (či formálně nedokonalým rozhodnutím bez odůvodnění či poučení o opravném prostředku) v domnění, že není jeho povinností vydat rozhodnutí v určité procesní formě. Stejně tak může být akt podroben soudnímu přezkumu, i když jeho tvorba případně vůbec neproběhla předpokládanou zákonnou procedurou“ (Bureš/Drápal/Mazanec, Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2001, str. 1041-1042). „Není tedy podstatné, jak je příslušné rozhodnutí označeno (rozhodnutí ,usnesení, rozsudek, jmenování, výměr, příkaz atd.), nýbrž skutečnost, že orgán veřejné moci tímto svým aktem autoritativně a pravomocně zasáhl do právní sféry navrhovatele, tj. tímto rozhodnutím došlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinností fyzické nebo právnické osoby“ (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 16/96, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, C. H. Beck, 1997, str. 327 a 328, z další judikatury obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 233/02, sv. 27, str. 337 a násl.). Pro posouzení důvodnosti žaloby dle § 65 s. ř. s. tak není rozhodující forma úkonu, ale jeho způsobilost dotčení veřejného subjektivního práva (§ 4 s. ř. s.), tzn. zda bylo napadeným správním úkonem fakticky rozhodováno o právech žalobkyně. Z uvedených hledisek Městský soud v Praze sdělení Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 24. 2. 2010, č. j. 3911/2010-13300, nezkoumal, neposuzoval, zda žalobkyně svou žádostí ze dne 19. 10. 2009 zahájila řízení dle zákona č. 229/1991 Sb., zda byl správní úřad povinen o žádosti rozhodnout, resp. zda obsah sdělení lze v materiálním smyslu považovat za rozhodnutí o uplatňovaném nároku stěžovatelky. Odůvodnění napadeného usnesení je nedostatečné a neposkytuje oporu pro závěr o odmítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky, Pozemkového úřadu Zlín o nepřiznání postavení účastníka řízení o restitučním nároku by měl přezkoumat správní, nikoli tuto věc projednávat civilní soud. V této souvislosti odkázal na závěry zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, vyjádřených v usnesení č. j. Konf 84/2008 - 9 ze dne 3. 11. 2009, ve kterém zvláštní senát posuzoval, zda žaloba ve věci rozhodnutí o účastenství v řízení o restitučním nároku spadá do věcné příslušnosti soudu obecného či zda je oprávněn o žalobě rozhodnout soud ve správním soudnictví. Zvláštní senát dospěl k závěru, že „rozhodující je v souvislosti s posuzovanou věcí