7 As 21/2010 — Nejvyšší správní soud

8 Ca 217/2009- 43 - text 11 pokračování 8Ca 217/2009 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce: STK Servis s.r.o., se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 30, IČ: 264 11 261, zastoupeného Mgr. Tomášem Černým, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 161, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, o žalobě proti rozhodnutí ministra dopravy ze dne 10. 6. 2009, č. j. 74/2006-810-RK/17, t a k t o : I. Rozhodnutí ministra dopravy ze dne 10. 6. 2009, č. j. 74/2006-810-RK/17 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 7.808,- Kč a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Tomáše Černého, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u zdejšího soudu se žalobce domáhá přezkoumání rozhodnutí ministra dopravy (dále jen „Ministr“) ze dne 10. 6. 2009, č. j. 74/2006-810-RK/17, jímž bylo změněno rozhodnutí Ministerstva dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 13. 9. 2006, č. j. 72/2006-150-STK3/4, tak, že za výrokovou větu „rozhodnutí č.j. DSH/8252/06 ze dne 14. 7. 2006 se zrušuje“ byl vložen text: „a věc se vrací Krajskému úřadu Plzeňského kraje“, a ve zbytku bylo rozhodnutí potvrzeno. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo vydáno ve zkráceném přezkumném řízení dle § 98 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a bylo jím zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje (dále jen „Krajský úřad“) ze dne 14. 7. 2006, č. j. DSH/8252/06, jímž bylo žalobci uděleno oprávnění k provozování stanice technické kontroly pro osobní a užitkové automobily (dále jen „STK“). Důvodem zrušení byla zjevná nezákonnost rozhodnutí Krajského úřadu, neboť nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro jeho vydání, konkrétně podmínka obsažená v § 54 odst. 3 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, dle níž může krajský úřad udělit oprávnění jen tehdy, je-li záměr provozovat STK v souladu se stanoveným způsobem a rozsahem pokrytí správního obvodu činnostmi STK. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 13. 9. 2006 podal žalobce rozklad, jenž byl zamítnut rozhodnutím Ministra ze dne 13. 12. 2006. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce správní žalobu k Městskému soudu v Praze. Zdejší soud rozsudkem ze dne 15. 10. 2008, č. j. 9Ca 67/2007 – 46, rozhodnutí Ministra ze dne 13. 9. 2006 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvod ke zrušení zdejší soud shledal toliko v pochybení ve způsobu rozhodování, neboť okolnosti případu Ministru neumožňovaly, aby podaný rozklad zamítl a prvostupňové rozhodnutí, jímž bylo zrušeno žalobci udělené oprávnění, potvrdil. Správní orgán I. stupně totiž namísto toho, aby konstatoval nezákonnost vydaného oprávnění pro jeho nepřezkoumatelnost v závěrečných úvahách o možnostech provozu nové STK z hlediska ustanovení § 54 odst. 3 správního řádu, přímo dospěl k jinému věcnému posouzení věci na základě výpočtů a srovnání, které v rámci výkonné pravomoci náleželo výlučně krajskému úřadu. Zdejší soud dále uvedl, že v řízení o žádosti není možné udělené oprávnění zrušit, aniž by věc byla vrácena k novému projednání žádosti, neboť by tak žadatel nesl náklady nesprávného rozhodnutí správních orgánů. Z uvedených důvodů soud shledal, že nové rozhodnutí žalovaného ministerstva spočívající ve vrácení věci krajskému úřadu je v souladu se smyslem ustanovení § 98 (§ 97 odst. 3) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, vedoucím k nápravě, který je třeba upřednostnit před jiným, toliko formálním ustanovením správního řádu o formě rozhodnutí v rozkladovém řízení, jež na procesní okolnosti, jaké se vyskytly v souzeném případě, nepamatuje a jeho striktní aplikace by byla v této konkrétní věci na újmu zásady procesní ekonomie. Ministr následně rozhodl o podaném rozkladu způsobem uvedeným výše, a proti tomuto rozhodnutí směřuje nyní projednávaná žaloba. Žalobce vytýká napadenému rozhodnutí zásadní rozpor s platnou právní úpravou. Ministr se sice odvolává na pro něj závazný právní názor soudu, avšak z odůvodnění je dle žalobce zřejmé, že se ze strany Ministra jedná o jeho nepochopení. Žalobce upozorňuje na to, že se v řízení o rozkladu rovněž uplatňuje kasační princip, který neumožňuje nadřízenému orgánu přezkoumávané rozhodnutí změnit, nýbrž vyžaduje, aby je pouze zrušil a věc vrátil s vytčenými vadami k novému rozhodnutí. Ustanovení § 152 odst. 5 správního řádu obsahuje taxativní výčet způsobů rozhodnutí v řízení o rozkladu, a to 1) zrušení rozhodnutí, 2) zrušení se změnou, pokud se tím plně vyhoví rozkladu a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému z účastníků, anebo 3) zamítnutí rozkladu. V literatuře ani ve správní praxi se nevyskytuje jiný výklad tohoto zcela jasného ustanovení. Analogie s rozhodováním v odvolacím řízení dle § 152 odst. 4 je rovněž vyloučena, neboť toto ustanovení hovoří toliko o analogii řízení, nikoli ve způsobu rozhodování, nadto by v opačném případě bylo ustanovení odstavce 5 nelogické. Od citovaného ustanovení se poněkud extenzivním výkladem odchýlil ve svém rozsudku již Městský soud v Praze, když jej označil za „toliko formální“ a své odůvodnění opřel o zásadu procesní ekonomie. Soud však zcela pominul zásadu zakotvenou v § 2 odst. 3 správního řádu, která správní orgán zavazuje, aby šetřil práva nabytá v dobré víře a oprávněné zájmy dotčených osob a zasahoval do nich jen v nezbytné míře. Jednou z konkretizací této zásady je pak ust. § 97 odst. 2 správního řádu, které v zájmu právní jistoty limituje prvoinstanční rozhodnutí v přezkumném řízení patnáctiměsíční lhůtou běžící od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí, která již byla dávno překročena. Bylo by absurdní, kdyby mělo být do práv, která z této úpravy pro žalobce vyplývají, zasahováno právě s odkazem na zásadu ekonomie řízení. Žalobce považuje vzhledem k uvedenému za jediný možný postup, aby bylo o rozkladu rozhodnuto v rámci pravidel stanovených v § 152 odst. 5 správního řádu, tedy tak, že bude napadené rozhodnutí zrušeno, případně že bude věc po zrušení vrácena správnímu orgánu I. stupně, načež tomu nezbude než věc s poukazem k § 97 odst. 2 správního řádu zastavit. Právě takovým způsobem utrpí procesní ekonomie nejméně. S touto argumentací se však Ministr v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně nevypořádal. Žalobce rovněž upozorňuje na to, že správní orgány postupovaly v rozporu s ustanovením § 94 odst. 4 správního řádu, který přezkumnému orgánu ukládá ponechat v platnosti jinak nezákonné rozhodnutí, neutrpí-li veřejný zájem oproti újmě, která by zrušením vznikla účastníku řízení, avšak Ministr v závěru svého odůvodnění odkazuje na nutnost přezkoumání veřejného zájmu prvoinstančním orgánem. Dle názoru žalobce se jedná o další nepochopení rozhodnutí soudu ze strany Ministra: lakonické postoupení této problematiky by bylo v naprostém rozporu se smyslem předmětné právní úpravy, správní řád navíc nic takového orgánu, který rozhoduje v prvním stupni, neukládá. Na základě shora uvedeného žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a dále aby uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Žalovaný ve svém vyjádření co do věcné argumentace odkazuje na své vyjádření k žalobě v předchozím řízení před soudem. V dalším pak žalovaný odkazuje na shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze v tomto řízení, dle něhož byl jediným pochybením správního orgánu toliko zrušující způsob rozhodnutí. V tomto rozsudku je konstatována zcela zjevná nezákonnost rozhodnutí o udělení oprávnění, resp. jeho nepřezkoumatelnost, a skutečnost, že žalovaný nepochybil, když vedl zkrácené přezkumné řízení dle § 98 správního řádu. Obdobně soud podle žalovaného nepřisvědčil námitkám žalobce, že by bylo na místě ponechat vydané oprávnění v platnosti, ani nepovažoval za jednoznačnou existenci dobré víry na straně žalobce. Dle názoru žalovaného jediné, co mu soud vytkl, bylo pochybení ve způsobu rozhodování. Současně uvedl, že účelem zkráceného přezkumného řízení je znovu otevřít řízení o podané žádosti a tuto žádost znovu v souladu se zákonem posoudit. Žalovaný je právním názorem soudu vázán, a proto v intencích uvedeného rozsudku a s ohledem na zásadu procesní ekonomie stanovenou v § 6 odst. 2 správního řádu své předchozí pochybení tímto žalobou napadeným rozhodnutím napravil. Z výše uvedených důvodů navrhuje žalovaný soudu podanou žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Městský soud v Praze (dále jen „soud“) nejprve shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou. Následně na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí dle § 75 od