1As 28/2010 — Nejvyšší správní soud

11 A 28/2011- 42 - text 8 pokračování 11A 28/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: OSMPB, občanské sdružení, se sídlem St. Duchcovská 404/75, Teplice, proti žalovanému: Úřad vlády České republiky, nábřeží Edvarda Beneše 4, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí vedoucího Úřadu vlády České republiky ze dne 25. 1. 2011, čj. 00083/10-OSV t a k t o : I. Rozhodnutí vedoucího Úřadu vlády České republiky čj. 00083/10-OSV, ze dne 25. 1. 2011 s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k novému projednání. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí vedoucího Úřadu vlády České republiky ze dne 25. 1. 2011, čj. 00083/10-OSV, kterým zamítl rozklad proti rozhodnutí žalovaného o žádosti žalobce o poskytnutí informace podle ustanovení § 13 zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím („informační zákon“). Dále žalobce žádal, aby soud nařídil žalovanému poskytnout požadovanou informaci. Žalobce se ve své žádosti domáhal poskytnutí informace v podobě zvukového záznamu z jednání vlády České republiky č. 1095 ze dne 27. 8. 2008. Žalobou napadené rozhodnutí je podle názoru žalobce nezákonné, neboť spočívá v nesprávné aplikaci ustanovení § 2 odst. 4 informačního zákona. Podle žalobce je závěr žalovaného, že veřejnost jednání vlády by mohla ohrozit stabilitu a zájmy celé České republiky, příliš zobecňující, neboť nebere v úvahu, že žalobce požadoval pouze a jen poskytnutí záznamu, který souvisí s přijetím usnesení vlády k materiálu „Ustanovení hodnotící komise pro posouzení a hodnocení nabídek podaných uchazeči v rámci nadlimitní veřejné zakázky Integrovaný informační systém státní pokladny (IISSP)“. Žalobce je toho názoru, že v daném případě by nemohla veřejnost jednání vlády státní zájmy, ani stabilitu země nijak ohrozit. Žalobce dále nesouhlasil se závěrem žalovaného, že ze samotné neveřejnosti jednání vlády vyplývá nezveřejnitelnost záznamu z tohoto jednání. Neveřejnost jednání není dle názoru žalobce důvodem k odmítnutí žádosti o informaci. Jednací řád vlády přitom není obecně závaznou právní normou. Žalobce v této souvislosti dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1As 28/2010-86 ze dne 17. 6. 2010. Žalovaný neuvedl ve svém zamítavém rozhodnutí žádný zákonný důvod, jímž by podložil omezení práva na informace ve smyslu článku 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Argumentaci žalovaného stran možného ohrožení stability a zájmů celé České republiky považuje žalobce za nekonkrétní a nepodloženou. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je zpráva o posouzení a hodnocení nabídek uchazečů o veřejnou zakázku veřejně přístupná, je proto nelogické, aby záznam z jednání o ustavení hodnotící komise veřejně přístupný nebyl. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že neveřejnost jednání vlády jako důvod pro odmítnutí žádosti o poskytnutí informace měla v napadeném rozhodnutí jen okrajový význam. Důvody odmítnutí žádosti vyplývají z ustanovení § 2 odst. 4 informačního zákona. Záznam z jednání vlády nelze považovat za podklad pro rozhodnutí, neboť rozhodnutí vzniká při samotném jednání. Výstupu z takového jednání se přitom lze úspěšně domáhat, pokud tomu nebrání jiný zákonem stanovený důvod. Neveřejnost jednání některých kolektivních orgánů poskytuje možnost otevřené výměny názorů, která je pro přijetí usnesení nezbytná. Žalovaný v této souvislosti odkázal na rozsudek čj. 6As 40/2004 – 62, v němž se Nejvyšší správní soud vyjádřil obdobně ve věci poskytnutí zápisu ze schůze rady obce. Situace je v případě jednání vlády analogická, neboť se jedná o neveřejně jednající kolektivní orgán. Podle citovaného rozsudku nemá každý možnost sledovat průběh jednání, stanoviska jednotlivých členů, výměny názorů, jejich projevy apod. Z jednání vlády jsou přitom pořizovány písemné záznamy, jež jsou přístupny na internetových stránkách vlády. Již z prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že zvukový záznam jednání vlády je pořizován na základě Jednacího řádu vlády jako předpisu interní povahy, a to výlučně jako pracovní pomůcka pro vlastní potřebu vlády a jejích orgánů. Z žádného právního předpisu nevyplývá, že by měl být pořizován nebo uchováván. Z hlediska svého významu má záznam obdobnou povahu jako poznámky osob zúčastěných na jednání. Rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 28/2010 – 86, na nějž žalobce odkazuje, je dle názoru žalovaného nepřípadný, neboť zvukový záznam z jednání není, narozdíl od zprávy o posouzení a hodnocení nabídek uchazečů o veřejnou zakázku, výsledkem činností povinného subjektu. Žalovaný se naopak domnívá, že z rozsudku citovaného žalobcem vyplývá, že pokud jde o samotný průběh neveřejného zasedání kolektivního orgánu, právo na informace touto povahou jednání je omezeno a zpřístupnit je nutno, až na zákonem výslovně upravené výjimky, pouze jeho výsledek. Mimo to upozornil žalovaný, že předmětem projednávaného bodu jednání vlády bylo ustavení hodnotící komise, a proto by záznam z tohoto jednání musel sestávat převážně z osobních údajů týkajících se osob, jež byly do hodnotící komise jmenovány. I kdyby zde nebyl důvod pro vyloučení z poskytování informací, bylo by třeba s ohledem na to takový záznam anonymizovat, což by pak informaci samou činilo zcela bezobsažnou. Ze správního spisu, který soudu předložil žalovaný, soud zjistil následující pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Dne 22. 12. 2010 podal žalobce podle informačního zákona žádost o poskytnutí informace v podobě zvukového záznamu č. 1095 z jednání vlády České republiky ze dne 27. 8. 2008. Rozhodnutím ze dne 28. 12. 2010 rozhodl Úřad vlády České republiky, oddělení styku s veřejností (dále jen „prvostupňový orgán“), o odmítnutí žádosti s odkazem na ustanovení § 2 odst. 4 a § 15 odst. 1 informačního zákona. V odůvodnění rozhodnutí prvostupňový orgán uvedl, že žadatel má právo na poskytnutí informací, které se vztahují k působnosti vlády. Požadované informace však nebyly podkladem pro výkon působnosti vlády, ani výsledkem výkonu působnosti vlády. Záznamy jsou jen pracovní pomůckou, neupravenou právními předpisy. K informování o činnosti vlády navenek slouží například zveřejňování jejích usnesení a zápisů z jednání vlády. Neveřejnost jednání přitom vyplývá a contrario z článku 64 odst. 2 Ústavy České republiky. Svou povahou jsou tedy ve zvukovém záznamu obsaženy zejména diskuze členů vlády nad projednávanými body programu schůze vlády, na jejichž podkladě se teprve vytváří budoucí rozhodnutí vlády, a jako takové tedy spadají pod výjimku obsaženou v ustanovení § 2 odst. 4 informačního zákona. Podle Zásad pro pořizování zvukového záznamu z jednání schůze vlády, jež jsou přílohou Jednacího řádu vlády, mají právo poslechu těchto záznamů členové vlády a vedoucí Úřadu vlády. Další osoby pak jen z pověření člena vlády. Z těchto důvodů se informační povinnost založená informační zákonem na zvukové záznamy z jednání vlády nevztahuje. Dne 3. 1. 2011 podal žalobce proti rozhodnutí v prvním stupni rozklad, v němž namítl, že požadovaná informace se vztahuje k působnosti vlády, neboť působnost vlády k ustanovení hodnotící komise pro posouzení a hodnocení nabídek uchazečů o veřejnou zakázku je dána ustanovením § 74 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb. o veřejných zakázkách. Podle ustanovení § 3 odst. 3 informačního zákona se rozumí informací jakýkoli obsah nebo jeho část v jakékoli podobě, včetně zvukového záznamu. Neveřejnost ani účel pořizování záznamu nejsou zákonnými důvody pro odmítnutí žádosti. V daném případě se nejedná o informaci, na niž by dopadala výluka podle ustanovení § 2 odst. 4 informačního zákona, neboť ta se vztahuje k dotazům na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací. Požadovaný záznam obsahuje existující informaci, výluka se naň tedy nevztahuje. Žádost není dotazem na názor ve smyslu citovaného ustanovení. Žalobce ve svém rozkladu dále poukázal na ustanovení § 19 informačního zákona, podle něhož není poskytnutí informace na základě tohoto zákona porušením povinnosti zachovávat mlčenlivost uložené zvláštními právními předpisy. Omezení v nakládání se záznamem uvedená v Jednacím řádu vlády nejsou zákonným důvodem pro odmítnutí žádosti o informaci. Jak vyplynulo z protokolu o jednání rozkladové komise konaného dne 14. 1. 2011, komise odvolání projednala a doporučila podaný rozklad zamítnout a dále doporučila doplnit argumentaci rozhodnutí o rozkladu v tom směru, že zvukový záznam obsahuje názory členů vlády ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 informačního zákona a že tyto názory nemusí nutně korespondovat s přijatým rozhodnutím. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 25. 1. 2011 rozhodl žalovaný rozhodnutím vedoucího Úřadu vlády České republiky tak, že podaný rozklad zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Zde žalovan