7 As 80/2010 — Nejvyšší správní soud

7 A 9/2012- 33 - text 8 pokračování 7A 9/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: Vápovka, s.r.o., sídlem Hříšice 63, zast. JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem, sídlem Říčany, Kamlerova 795, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, sídlem Praha 1, Těšnov 17, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9.2.2012, č.j. 10931/2012-MZE-14132, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal přezkoumání rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 9.2.2012, č.j. 10931/2012-MZE-14132, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu (dále též Fond) ze dne 30.8.2011, č.j. SZIF/2011/0314907, o zamítnutí žádosti žalobce o poskytnutí dotace v rámci programu Zakládání skupin výrobců pro rok 2010. Žalobce v podané žalobě uvedl, že prvostupňový správní orgán založil své rozhodnutí na úvaze, že do programu Zakládání skupin výrobců podle Nařízení vlády č. 655/2004 Sb., o stanovení podmínek pro zařazení skupin výrobců, zajišťujících společný odbyt vybraných zemědělských komodit (dále jen „nařízení vlády“), je možné zařadit pouze více subjektů, které se sdruží za účelem společného odbytu příslušné komodity a společně založí obchodní společnost nebo družstvo. Žalovaný v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno, argumentoval tak, že termín „skupina výrobců“ odpovídá termínu „seskupení producentů“ a je zaveden nařízením vlády s tím, že zkratka „skupina výrobců“ není zavedena v § 2 písm. c) uvedeného nařízení vlády, ale v § 1 tohoto nařízení, kde se „skupinou výrobců“ rozumí skupina výrobců zajišťující společný odbyt zemědělské komodity. V rámci § 2 písm. c) nařízení vlády je pak určena pouze právní forma, kterou skupina výrobce může mít. Dle žalovaného skupinou výrobců nemůže být obchodní společnost založená jedním společníkem, neboť ta nemůže naplnit definiční vymezení skupiny výrobců, jak je obsaženo v § 1 nařízení vlády. Dle názoru žalobce pro závěry jak správního orgánu I. stupně, tak i žalovaného, chybí jakákoliv opora v platné právní úpravě. Žalobce odkázal na dikci čl. 33d nařízení Rady/ES/č. 1257/1999 (dále jen „nařízení Rady“). Dle tohoto článku, odst. 1, je podpora poskytována zejména s cílem společně uvádět zboží na trh, když podle odstavce 2 je podpora poskytována pouze seskupením producentů, která jsou uznána příslušnými orgány nových členských států mezi dnem přistoupení a koncem programového období na základě vnitrostátního práva Společenství. Žalobce souhlasí s žalovaným, že je nutné nařízení vlády interpretovat z hlediska práva Evropského společenství. Z tohoto důvodu je potřeba vycházet ze základní myšlenky nařízení Rady. Z preambule nařízení podle žalobce plyne, že cílem je podpořit adaptaci výroby a produkty členů skupiny na požadavky trhu, přičemž „skupinu“ definuje vnitrostátní právo podle potřeb národního trhu. V případě, že vnitrostátní právo konkrétní definici nestanoví, aplikuje se právo Evropského společenství. Z druhého odstavce čl. 33d nařízení Rady (podpora je poskytována pouze seskupením producentů, která jsou úředně uznána příslušnými orgány nových členských států mezi dnem přistoupení a koncem programového období na základě vnitrostátního práva nebo práva Evropského společenství) žalobce dovodil záměr Rady umožnit novým členským státům, aby si v souladu s předpisy Společenství stanovily podmínky pro uznání seskupení producentů. Nařízení vlády pak podle žalobce vymezuje „seskupení producentů“ pojmově jako „skupinu producentů“ v ustanovení § 2 písm. c), když stanoví, že skupinou výrobců se rozumí obchodní společnost nebo družstvo, jejichž předmětem činnosti je zajištění společného odbytu příslušné zemědělské komodity. Žalobce dále odkázal na Horizontální plán rozvoje venkova pro období 2004 – 2006 (dále jen „HRDP“), a to jeho bod 3.5., schválený vládou usnesením č. 671 ze dne 9.7.2003 a následně schválený i rozhodnutím Evropské komise č. 2004 CZ 0G6 D0 001, který je tak dle žalobce přímo aplikovatelný. Jeho záměrem je vytvořit podmínky pro poskytnutí dotace v rámci opatření zakládání skupin prvovýrobců, aby byli konkurenceschopní v podmínkách jednotného trhu po přistoupení ČR do EU. O podporu mohou žádat skupiny prvovýrobců, které se sdružují v obchodní společnost nebo družstvo za účelem zajištění společného odbytu zemědělských komodit. Evropská komise odsouhlasila HRDP, v němž je definováno, že skupina výrobců je obchodní společnost založená za účelem zajištění společného odbytu zemědělských komodit, zapsaná do obchodního rejstříku mezi datem přistoupení a koncem programového období (1.5.2004-31.12.2006), má minimální roční obrat 100.000,- EUR anebo má pět členů. Přímo aplikovatelný předpis tedy umožňuje, aby vznikaly skupiny producentů, které jsou založené podle národního práva. Počet členů skupiny však Evropská komise nestanoví, akceptovatelný je tedy jakýkoli počet počínaje členem jedním. Obchodní společnost založená podle platných právních předpisů, to je jedním až čtyřmi členy (zakladateli), která splní předpoklady minimálního ročního obratu, tedy musí být akceptována. Dále musí být alternativně akceptována též společnost, která má 5 členů bez ohledu na roční obrat. Stejně tak je také stanovena podmínka nejméně 5 členů jako alternativní, nikoliv kumulativní, k podmínce splnění roční obchodovatelné produkce v hodnotě nejméně 3.000.000,-Kč, jako podmínka pro zařazení do skupiny výrobců do programu v § 3 nařízení vlády. Přímo aplikovatelný HRDP požaduje předložení stanov/statutu skupiny výrobců a nespecifikuje dále jeho formu. Zakladatelská listina, která splňuje podmínky vyžadované obchodním zákoníkem, zároveň splňuje podmínky, které požaduje HRDP, což je další právně relevantní důvod, proč nelze souhlasit s argumentem žalovaného, že nařízení vlády v ustanovení § 4 odst. 2 vymezuje možnost zařadit do programu pouze vícečlenné skupiny výrobců. Nařízení vlády v § 2 písm. c) definuje, co se rozumí skupinou výrobců, a to s odkazem na § 56 a § 221 obchodního zákoníku. Tímto jasně definuje obchodní společnost bez jakýchkoli omezení počtu společníků. I obchodní zákoník předpokládá a umožňuje založení společnosti s jedním společníkem. Pokud žalovaný dovozuje, že legislativní zkratka „skupina výrobců“ není zavedena v ustanovení § 2 písm. c) nařízení vlády s tím, že v rámci tohoto ustanovení je určena pouze právní forma, kterou skupina výrobců může mít, pak žalobce odkazuje na platnou právní úpravu obsaženou v tomto nařízení, v níž tvrzení žalovaného nemá oporu. Ustanovení § 1 nařízení vlády totiž podle žalobce upravuje pouze předmět úpravy tohoto nařízení, ustanovení § 2 pak následně vymezuje pojmy. Použítí striktně jazykového výkladu slov „společný“ a „skupina“ při interpretaci výrazů „skupina výrobců“ a „společný odbyt“ apod., není objektivní a může se stát účelovým. Právo je možné vykládat různými způsoby, ale je třeba správně aplikovat princip subsidiarity při interpretaci komunitárního práva a zároveň i princip přímé aplikovatelnosti komunitárního práva. Výslovnou dikci platné právní úpravy nelze omezit jazykovým či teleologickým výkladem s odkazem na legislativní zkratku, jak činí žalovaný, ale je třeba vycházet z právních institutů, které legislativní zkratka zahrnuje. Legislativní zkratka výslovně zahrnuje i společnost s jediným společníkem. Proto není právně relevantní označení legislativní zkratky, ale její obsah. Správní orgán podle žalobce aplikoval komunitární právo tam, kde platí zásada subsidiarity a je nutné užít vnitrostátní předpis-nařízení vlády. Zároveň tam, kde se přímo aplikuje HRDP schválený Evropskou komisí, neakceptuje požadavky HRDP a svým výkladem požadavky HRDP rozšiřuje. Žalobce poukázal i na to, že v souladu s platnou právní úpravou vynaložil potřebné náklady a úsilí k vytvoření funkční odbytové organizace. Trvá na tom, že podmínky pro začlenění do uvedeného programu splňuje a jeho žádost byla zamítnuta v rozporu s právními předpisy. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného trval na názoru, že legislativní zkratka „skupina výrobců“ je vymezena v § 2 písm. c) nařízení vlády, nikoli v jeho § 1, jak tvrdí žalovaný. Proto nemá oporu názor žalovaného, že skupina výrobců založená jedním společníkem definiční vymezení uvedeného pojmu nenaplňuje. Žalobce současně upozornil, že pokud by výše citovaná argumentace žalovaného měla oporu v platné právní úpravě, potom by žádné odbytové organizaci nemohly být dotace dle nařízení vlády přiznány, neboť se stále jedná o jeden subjekt a to bez ohledu na skutečnost, zda tento subjekt založí jediný společník anebo více subjektů. V obou případech se jedná po stránce právní o jeden subjekt a nikoliv o více subjektů. Dotace se totiž poskytují společnosti jako takové a nikoliv jejím společník