6 As 37/2006 — Nejvyšší správní soud

8 A 168/2011- 87 - text 10 pokračování 8A 168/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: Občanské sdružení Kořeny - za zachování Horního Jiřetína a rozvoj Litvínovska, IČO: 270 26 281, se sídlem v Litvínově, Kostelní 35, proti žalovanému: Český báňský úřad, se sídlem v Praze 1, Kozí 4, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Vršanská uhelná a.s., IČO: 286 78 010, se sídlem v Mostu, V. Řezáče 315, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. SBS 08437/2011 ze dne 2. 5. 2011, t a k t o : I. Rozhodnutí Českého báňského úřadu č. j. SBS 08437/2011 ze dne 2. 5. 2011 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2.600 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž bylo změněno rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Mostě (dále jen „správní orgán prvého stupně“) č. j. 4502/10/II ze dne 27. 12. 2010, kterým byla osobě zúčastněné na řízení povolena podle § 10 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, hornická činnost v rozsahu dokumentace „Plánu otvírky, přípravy a dobývání lomu Vršany se vstupem do dobývacího prostoru Slatinice“ (dále jen „plán otvírky“). Změna spočívala v tom, že bod č. 4 výrokové části II. nově uložil osobě zúčastněné na řízení povinnost předložit správnímu orgánu prvého stupně do 31. 12. 2028 stanovisko Ministerstva životního prostředí k posouzení vlivu záměru na životní prostředí po roce 2032 ve smyslu zákona č.100/2001 Sb., o posuzování vlivu na životní prostředí; ve zbývající části bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Žalobce předně vyjádřil přesvědčení, že v průběhu správního řízení došlo k porušení jeho procesních práv takovým způsobem, že to mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Podle jeho názoru jsou však občanská sdružení oprávněna domáhat se rovněž ochrany práva na životní prostředí, jež nemá a nemůže mít toliko procesní charakter. I tam, kde není veřejnosti poskytnuta možnost se přímo účastnit správních řízení ve věcech ochrany životního prostředí, nepochybně dochází porušením hmotněprávních ustanovení složkových zákonů ke zkrácení ústavního práva na příznivé životní prostředí. Za popsaných okolností se tedy může každý, kdo byl účastníkem správního řízení, stát žalobcem ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřoval žalobce v neudělení výjimky podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ačkoli by hornická činnost zasáhla biotop některých zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. Z podkladů rozhodnutí výslovně vyplývá, že by došlo ke zničení celé jejich místní populace, proto nelze záměr bez této výjimky povolit; na věci ničeho nemění ani podmínka č. 3 prvostupňového rozhodnutí, jež osobě zúčastněné na řízení ukládá tuto výjimku v budoucnu opatřit, neboť rozhodnutí o povolení hornické činnosti má finální charakter a vydání podkladových rozhodnutí mu musí předcházet. Dalšími chybějícími podkladovými rozhodnutími jsou souhlas orgánu ochrany přírody se zásahem do krajinného rázu podle § 12 zákona č. 114/1992 Sb., ač v důsledku hornické činnosti dojde k převrácení několika kilometrů čtverečních krajiny, a rozhodnutí o zrušení pozemní komunikace č. II/255 (souhlas vlastníka komunikace s jejím případným zrušením, doložený až po ústním jednání, nemůže toto rozhodnutí nahradit). Žalobce byl těmito pochybeními dotčen na svých procesních právech, neboť neměl možnost účastnit se řízení o těchto výjimkách a vznášet příslušné námitky. Rozhodnutí je nezákonné rovněž pro porušení § 18 odst. 3 zákona č. 61/1988 Sb. a § 40 odst. 3 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jelikož správní orgány neuvědomily o zahájení řízení dotčený orgán státní správy – silniční správní úřad, jenž měl být jeho účastníkem. Hornická činnost nemohla být povolena rovněž proto, že v rozporu s § 10 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb. zcela chybí posouzení vlivu této činnosti na životní prostředí v období 2023 (správně má být patrně 2033) - 2052, a dostatečné není ani doplnění podmínky č. 4 v odvolacím řízení, neboť již nyní vydané rozhodnutí opravňuje osobu zúčastněnou na řízení k přímé realizaci jejího záměru. Žalobce byl zkrácen na svých procesních právech rovněž tím, že se v rozporu s § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, nemohl seznámit se všemi podklady rozhodnutí, konkrétně s usnesením z 20. zasedání zastupitelstva Ústeckého kraje ze dne 22. 12. 2010 ve věci nabytí vlastnického práva osoby zúčastněné na řízení k části dotčených pozemků, jež bylo zřejmě přijato až po konání ústního jednání a lhůtě stanovené účastníkům řízení k uplatnění připomínek. Napadené rozhodnutí tyto nedostatky neodstranilo a nadto neobsahuje ani všechny náležitosti vyžadované správním řádem: neobsahuje výčet podkladů rozhodnutí, ani informaci o tom, zda byl spis v odvolacím řízení doplňován, resp. proč nebyl doplněn o chybějící podklady, a u většiny odvolacích bodů postrádá subsumpci normy (vysvětlení, proč bylo aplikováno konkrétní ustanovení) a objasnění úvah při hodnocení důkazů. Vzhledem k uvedenému žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření vyslovil pochybnost, zda právní vztah žalobce k věci mu umožňuje podat žalobu, jakož i zda byla žaloba podepsána osobami oprávněnými za žalobce jednat. Žalobci v každém případě nesvědčí žádné hmotné subjektivní právo na příznivé životní prostředí, ani právo vznášet námitky týkající se práv třetích osob, nýbrž je omezen svými stanovami, jejichž hlavním cílem je ochrana přírody a krajiny. K domněle chybějící výjimce ze zákazu u ohrožených druhů rostlin a živočichů žalovaný uvedl, že udělení této výjimky bylo zahrnuto do podmínek prvostupňového rozhodnutí, tudíž k porušení zákona nedošlo. Rovněž vydání rozhodnutí o zrušení pozemní komunikace č. II/255 ještě před pravomocným povolením hornické činnosti by bylo v rozporu s formální a věcnou sousledností řízení. Z téhož důvodu nemohlo dojít k opomenutí dotčeného orgánu státní správy – silničního správního úřadu; pro úplnost žalovaný podotkl, že účastníkem řízení byl vlastník pozemku, na němž se tato komunikace nachází. Pokud jde o souhlas orgánu přírody k zásahu do krajinného rázu, v plánu otvírky se pod bodem 8.1.9 (správně má být B.1.9) uvádí výčet navazujících rozhodnutí podle § 10 odst. 4 a správních úřadů, které budou tato rozhodnutí vydávat, jež zahrnují rovněž rozhodnutí pro územní a stavební řízení sanačních a rekultivačních prací v souladu se stavebním zákonem. Přípustnost zásahu do krajinného rázu nadto náležitě odůvodnilo Ministerstvo životního prostředí ve svém stanovisku o posuzování vlivu na životní prostředí podle zákona č. 100/2001 Sb.; řízení o zásahu do krajinného rázu by tak bylo kontraproduktivní a jdoucí nad rámec zákonné úpravy. Žalovaný dal žalobci částečně za pravdu v tom, že záměr byl sice posuzován komplexně až do roku 2052, avšak Ministerstvo životního prostředí se omezilo na etapu do roku 2032, a proto byla podmínka č. 4 prvostupňového rozhodnutí uvedeným způsobem změněna. K námitce ohledně doplňování spisu po lhůtě poskytnuté k vyjádření žalovaný uvedl, že spis poté doplňován nebyl, a to ani orgánem prvého stupně, ani žalovaným. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K žalobě se vyjádřila rovněž osoba zúčastněná na řízení. Žalobce podle jejího názoru neměl legitimaci k podání žaloby, neboť nebyl účastníkem správního řízení, když nepodal písemné vyjádření k oznámení, dokumentaci nebo posudku, jak vyžaduje § 23 odst. 9 zákona č. 100/2001 Sb. Ve vztahu k chybějícím podkladovým rozhodnutím o výjimkách osoba zúčastněná argumentovala shodně jako žalovaný a dodala, že řízení o výjimce podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., jejímž budoucím získáním správní orgány podmínily povolení hornické činnosti, skutečně ještě před zahájením dobývání proběhlo a žalobce byl jeho účastníkem, proto nemohl být zkrácen na svých procesních právech. Osoba zúčastněná na řízení v této souvislosti zdůraznila, že žalobce vznesl některé námitky až v odvolání, resp. dokonce až v žalobě, a námitky týkající se zrušení pozemní komunikace a postavení silničního správního úřadu mu vzhledem k cílům jeho činnosti vůbec nepřísluší. K námitce ohledně nepostačujícího stanoviska podle zákona č. 100/2001 Sb. osoba zúčastněná na řízení uvedla, že ač se Ministerstvo životního prostředí formálně omezilo na období do roku 2032, zabývalo se i obdobím následujícím. Časové omezení posouzení záměru ostatně nemá oporu v zákoně č. 100/2001 Sb., a ani povolení hornické činno