2 Afs 122/2004 — Nejvyšší správní soud

9 A 4/2011- 74 - text 36 pokračování 9A 4/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: ZIMBO CZECHIA s.r.o., se sídlem Praha 7, Na Zátorách 8/613, IČ: 61250988, zast. JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Praha 8 – Karlín, Šaldova 466/34, proti žalovanému: Ústřední veterinární správa Státní veterinární správy, se sídlem Praha 2, Slezská 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Státní veterinární správy ze dne 19.10.2010 č.j. 2010/4402/SVS t a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) Státní veterinární správa (dále též „odvolací orgán“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Městské veterinární správy v Praze (dále jen „MěVS“) o uložení pokuty žalobci ve výši 25 000,- Kč za správní delikt podle § 72 odst. 1 písm. 1) zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „veterinární zákon“), spočívající v opakovaném porušení povinností stanovených v čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení Komise (ES) č. 2073/2005, o mikrobiologických kritériích pro potraviny, konkretizovaných v příloze I. kapitole 3, bodě 3.2 tohoto nařízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce se měl protiprávního jednání dopustit tím, že v provozovně Novák maso - uzeniny na adrese Žirovnická ulice, Praha 15, jak bylo zjištěno při kontrole provedené v této provozovně Městskou veterinární správou v Praze dne 5. května 2009, nezajistil při validaci a ověřování správného fungování svých postupů založených na zásadách HACCP a správné hygienické praxe provádění vyšetření podle mikrobiologických kritérií u masných polotovarů, když byl předložen jeden protokol o zkoušce z filiálky Rychnov nad Kněžnou, přičemž jednotlivé vzorky tvořila pouze jedna jednotka namísto minimálně šesti protokolů o zkoušce na salmonelu a E. coli vyšetřovaných vzorků masných polotovarů tvořených 5 jednotkami pro provozovnu na adrese Žirovnická, Praha 15 za období od 1. března 2009 do 5. května 2009. Odvolací orgán poté v odůvodnění napadeného rozhodnutí shrnul obsah odvolacích námitek žalobce. Ten v odvolání předně namítal, že přestože se jedná již o druhé rozhodnutí ve věci, nadále toto rozhodnutí trpí zásadními právními vadami. Z rozhodnutí MěVS není ani patrné, kdy bylo vypraveno. Za tvrzený správní delikt byla žalobci nejprve rozhodnutím MěVS č. j. 2009/1341/KVSA udělena finanční sankce ve výši 110 00,- Kč. Na základě rozhodnutí odvolacího orgánu bylo toto rozhodnutí pro vady zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu musí rozhodnutí obsahovat důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Vše musí být prokázáno - důkazně doloženo a rozhodnutí musí být přesvědčivé. Odvoláním napadené rozhodnutí však předmětné náležitosti nesplňuje. Přestože se jedná o zcela nový a samostatný nový právní akt, kterým mělo v kontextu s rozhodnutím Státní veterinární správy č. j. 2009/4039/SVS ze dne 5. ledna 2010 dojít k odstranění vad předchozího rozhodnutí, vyjma výše udělené sankce a několika drobných textových úprav se nadále jedná o texty totožné (totožná rozhodnutí trpící tudíž stejnými vadami). Rozhodnutí MěVS postrádá jakoukoliv přesvědčivou právní argumentaci z hlediska odůvodnění pokuty a toho, proč nebyla řízení vedená s žalobcem ve stejném období ve věci identického tvrzeného deliktu projednána v jednom správním řízení. Rozhodnutí ani ve stručnosti neuvádí, k čemu správní orgán dospěl a s jakými skutečnostmi se ve smyslu rozhodnutí Státní veterinární správy měla MěVS vypořádat. Přitom se jedná o jedno správní řízení tvořící jeden celek, tudíž by měla být tato fakta v rozhodnutí uvedena, aby bylo možné pouhým seznámením se s textem rozhodnutí seznat celý průběh dosavadního řízení. Odvoláním napadené rozhodnutí je dle žalobce v rozporu s principy správního trestání. Pro tvrzený stejný delikt byl žalobce v souvislosti se zjištěními na stejné provozovně v minulosti pokutován stejným orgánem veterinárního dozoru. Dřívější řízení bylo však pro všechny pražské provozovny žalobce vedeno společně a ukončeno jedním rozhodnutím s jednou pokutou, kdežto souběžně s aktuálním řízením vedla MěVS v Praze s žalobcem samostatná řízení a uložila samostatné pokuty. Žalobce setrvává na námitce, že jestliže MěVS v Praze ohledně tvrzeného správního deliktu, který měl být zjištěn i na dalších provozovnách žalobce spadajících do kompetence tohoto orgánu veterinárního dozoru, v minulosti vedla jedno společné řízení, měla tak postupovat i v daném případě a vést řízení zahájená pod č.j. 1135/2009/VHl, 1134/2009/VHl, 1139/2009/VHl, 1133/2009/VHl, 1138/2009/VHI/, 1098/ 009/VHI společně a ve věci vydat jedno rozhodnutí. Žalobce má za to, že není dán důvod, proč by v daném případě měla MěVS postupovat odlišně než v případě předchozím, jehož se sama v rozhodnutí dovolává. Žalobce tvrdí, že se (i z hlediska výše uloženého postihu) jedná o porušení základní zásady správního řízení uvedené v § 2 odst. 4 správního řádu, podle níž musí být při rozhodování skutkově shodných či podobných případů rozhodováno obdobně. Skutečnost, že ve věci jednoho správního deliktu s jedním adresátem státní správy souběžně vede (vedla) šest identických řízení, MěVS v rozhodnutí o uložení sankce odůvodnila pouze tak, že „...samostatné projednání je sice časově náročnější, ale jeví se přehlednější, a to v tom momentu, že je zde patrné, kolik měly jednotlivé provozovny předložit protokolů o zkoušce a kolik jich ve skutečnosti předložily, když byly předkládány i protokoly o zkoušce na jiné, v převážné většině mimopražské provozovny." Žalobce takovou argumentaci považuje za nepřesvědčivou a za logicky minimálně nepochopitelnou (zcestnou), když sama MěVS na jiném místě rozhodnutí uvádí, že odůvodnění v souvisejících kausách budou obdobného charakteru, jelikož se jedná o stejný zjištěný stav, pouze v jiném místě a jiném čase. Jestliže tedy obsah podání a rozhodnutí je v podstatě identický, což z porovnání textů skutečně vyplývá, a vyjma jednoho případu je stejná i výše udělených pokut, přičemž sám správní úřad dochází k závěru, že samostatná řízení jsou „časově náročnější", což na straně státní správy i účastníka řízení znamená značný nárůst nákladů, jedná se ze strany MěVS navíc i o porušení zásady hospodárnosti správního řízení a jednání v rozporu s ust § 6 odst. 2 věta první správního řádu. Žalobce považuje způsob odůvodnění uložení pokuty a její výše za nepřesvědčivý, neboť je zcela nekonkrétní a nepravdivý. Z porovnání jeho znění se zněním odůvodnění výše pokuty uložené ve stejném řízení předchozím zrušeným rozhodnutím, která byla 4,4 násobkem současného postihu (110.000,- Kč) lze zjistit, že přestože výše pokuty je diametrálně rozdílná, jsou odůvodnění výše stejná. Žalobce se tak ve skutečnosti nedovídá nic o tom, proč nyní má orgán dozoru „za přiměřenou" částku 25.000," Kč, když za stejného odůvodnění měl ve stejné věci před nedávnem za stejně „přiměřenou" sankci 110.000,- Kč. Ohledně tvrzení, že žalobce žádal o snížení frekvence vzorků, čímž má být prokázáno, že si je vědom, že se na něj tvrzená povinnost vztahuje, žádá žalobce, aby nedocházelo k zaměňování významu slov. Žalobce si je vědom toho, že orgán veterinárního dozoru předmětné odběry v uvedeném množství vyžaduje, nicméně jím zastávaný výklad evropského potravinového práva považuje za nezákonný. Jestliže odběry v uvedeném rozsahu jdou podle názoru žalobce nad rámec jeho povinností, neví, proč by neměl usilovat o redukci jejich vyžadování kupř. prostřednictvím žádosti o snížení frekvence odběru vzorků. Tato žádost nevypovídá nic o tom, že by svůj právní náhled na věc změnil. Žalobce má za právně pochybný, resp. sporný i podklad, o který se rozhodnutí MěVS opírá. MěVS sice tvrdí, že „...zjištěné skutečnosti byly sepsány v Protokolu o kontrolním zjištění ze dne 28. 4. 2009.", avšak již nespecifikuje, zda a kdy byl žalobci doručen, tj. že by došlo k seznámení žalobce s kontrolním protokolem, o čemž žalobci není nic známo. MěVS rovněž uvádí, že měla odeslat originál kontrolního protokolu, ale ten by měl zůstat založen ve správním spise. Žalobce proto namítá, že nebyl řádně seznámen s předmětným protokolem, čímž došlo k zásadnímu porušení jeho procesních práv, které má za důsledek i nezákonnost rozhodnutí o uložení sankce. Dodává k tomu, že vedoucí provozovny není osobou oprávněnou jednat v rozsahu řízení za žalobce. Rozhodnutím MěVS je žalobci vytýkáno nejen porušení čl. 4 odst. 2 nařízení Komise