7 Afs 64/2008 — Nejvyšší správní soud

9 Af 24/2012- 52 - text 8 pokračování 9Af 24/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: SIDOTRANS, s.r.o., IČ: 61775851, se sídlem Praha 5, K Sádkám 158, zastoupen Law&Finance s.r.o., IČ: 26411865, se sídlem v Plzni, Jetelová 254/2, daňovým poradcem, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30.3.2012, č. j. 1870/12-1100-108363, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení. Odůvodnění: Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen „žalovaný“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň silniční za zdaňovací období 2009 ze dne 14.10.2011 č.j. 561010/11/0005511108677 vydanému Finančním úřadem pro Prahu 5 (dále jen „správce daně“). V souladu s ustanovením § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ve znění rozhodném (dále jen „s.ř.s.“) je žalovaným ten správní orgán, který rozhodl v posledním stupni nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla, proto se soud zabýval otázkou pasivní věcné legitimace žalovaného. Žaloba byla podána proti Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu. S účinností od 1.1.2013 byla dle § 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o finanční správě České republiky zrušena dosavadní Finanční ředitelství a jejich právním nástupcem se ve smyslu § 7 písm. a) zákona č. 456/2001 Sb., ve spojení s § 69 s. ř. s., stalo Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně, s nímž soud nadále v řízení pokračuje, na místo původního žalovaného. Žalobce v žalobě zrekapituloval skutkový stav tak, že správce daně u něj dne 11.6.2010 zahájil dle § 12 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění rozhodném (dále jen „ZSDP“) daňovou kontrolu daně silniční za zdaňovací období roku 2007, 2008 a 2009. Dne 24.8.2011 účastníci projednali a podepsali zprávu o daňové kontrole daně silniční za veškerá rozhodná zdaňovací období (dále též „Zpráva“). Na základě závěrů provedené daňové kontroly za zdaňovací období roku 2009 správce daně dne 14.10.2011 vydal dodatečný platební výměr na daň silniční v částce 23 833,- Kč a penále ve výši 4 766,- Kč. Proti dodatečnému platebnímu výměru podal žalobce dne 8.11.2011 odvolání, které žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl. Předně žalobce v obecné rovině namítal nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu nesprávného právního posouzení a nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Konkrétně k námitce nesprávného právního posouzení uvedl, že žalovaným učiněný výklad § 4 odst. 1 písm. b) zák. č. 16/1993 Sb., o dani silniční ve znění rozhodném (dále jen „ZDS“) je extenzivní, neboť rozšířil význam pojmu „užívá“ i na pouhé „oprávnění užívat“. Potvrdil, že vozidla uvedená ve Zprávě byla předmětem daně silniční (dle § 2 odst. 1 ZDS). Nesouhlasil však s tím, že by byl dle § 4 odst. 1 písm. b) ZDS ve vztahu k předmětným vozidlům poplatníkem dani silniční. Citované ustanovení obsahuje pojem „užívá vozidlo“, čímž poplatníkem daně je pouze ta osoba, která příslušné vozidlo skutečně užívá. Nesprávnost právního výkladu správních orgánů spatřoval v tom, že jej považují za poplatníka daně silniční na základě vlastnictví předmětných vozidel, resp. proto, že užíval vozidla, jejichž provozovatel je odhlášen z registru vozidel. Zdůraznil, že předmětná vozidla fakticky neužíval, neboť s nimi nejezdil po silnicích České republiky. Správce daně ve Zprávě uvedl, že vozidla stála na odstavné ploše, což znamená, že nebyla využívána způsobem, který by vedl k vyměření daně silniční. Silniční daň je totiž druh „sankce“ ze strany státu, za používání a ničení silnic, zejména v souvislosti s podnikáním, tedy za účelem dosažení zisku. Z této základní funkce daně silniční pak dovodil, že ji nelze vyměřit u vozidel, která se nepoužívají, a tudíž neničí silnice, neboť by se pak jednalo o daň z vlastnictví předmětných vozidel. Druhou žalobní námitkou byl nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. V obecné rovině žalobce uvedl, že správce daně porušil § 8 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu v rozhodném znění (dále jen „daňový řád“) a taktéž § 92 odst. 2 daňového řádu. Dále tvrdil, že žalovaný porušil § 8 odst. 1 daňového řádu tím, že se ztotožnil s postupem správce daně a vyšel z jím zjištěného skutkového stavu. Správce daně totiž neprovedl žalobcem navržené výslechy svědků. Tito měli prokázat, že předmětná vozidla nebyla žalobcem užívána. Třetí žalobní námitka spočívala v tom, že skutkový stav, ze kterého žalovaný vycházel, byl v rozporu s obsahem spisů. Žalobce nesouhlasil s odůvodněním zamítnutí jím navržených důkazů, neboť se jednalo o nedostatečný a nelogický způsob. Odmítl akceptaci postupu správce daně žalovaným, aniž by sám provedl dokazování za účelem zjištění věrohodnosti či správnosti žalobcem navržených důkazů. Zdůraznil, že žalovaný zhojil pochybení správce daně spočívající v doměření daně za období odvozené z evidencí v podobě registru vozidel bez zkoumání skutečného okamžiku nabytí vlastnictví a okamžiku prodeje. Ve čtvrté žalobní námitce namítal, že se žalovaný nevypořádal s odvolacím důvodem, a to se zaměňováním prokazovaných skutečností. Zdůraznil, že je třeba rozlišovat prokazování skutečnosti, zda osoba je či není poplatníkem daně od prokazování skutečnosti, zda vozidlo je či není předmětem daně silniční. Závěrem namítal, že ve Sdělení, kterým došlo ke změně (zvýšení) doměřené daně silniční za roky 2008 a 2009 absentovalo poučení o opravných prostředcích. Zásadním pochybením však bylo jeho vydání až po ukončení daňové kontroly, tedy v rozporu s § 143 odst. 3 daňového řádu. Toto procesní pochybení je natolik závažné, že mělo za následek nezákonný postup ve věci, jehož výsledkem bylo vydání zmatečného a nepřezkoumatelného rozhodnutí. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správce daně zrušil. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uváděl obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí. Odmítl první žalobní námitku, neboť správce daně při stanovení silniční daně správně vycházel ze skutečnosti, že předmětná vozidla jsou dle § 2 odst. 1 ZDS předmětem daně silniční. Žalobce vozidla v rozhodném období vlastnil a původní vlastník byl odhlášen z registru vozidel. Žalobce tak byl povinen dle § 11 a 12 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích ve znění rozhodném (dále jen „zákon o podmínkách provozu vozidel“) jakožto vlastník registrovaného silničního motorového vozidla požádat příslušný obecný úřad o provedení zápisu změn údajů zapisovaných v registru silničních vozidel. Žalobce tuto povinnost nesplnil, proto se stal uživatelem vozidla, jehož provozovatel byl odhlášen z registru vozidel, čímž jej správce daně správně považoval za poplatníka daně silniční. K tvrzení žalobce o faktickém neužívání předmětných vozidel uvedl, že již z podstaty vlastnického práva vyplývá i právo vlastníka věc, kterou vlastní plně užívat. Žalobce s nimi nakládal, neboť zajišťoval jejich opravy a státní technické kontroly mimo odstavnou plochu svého areálu. Žalobce tyto skutečnosti potvrdil ve svém vyjádření k závěrům daňové kontroly. Žalobce tedy vozidla používal v přímé souvislosti s podnikáním a ve smyslu § 5 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění rozhodném (dále jen „ZDP“) k dosažení, zajištění a udržení příjmů. Zdůraznil, že vozidla registrovaná v České republice s nejvyšší povolenou hmotností alespoň 12 tun jsou určená k přepravě nákladů a jsou předmětem daně silniční bez ohledu na to, zdali jsou používána k podnikání. Nesouhlasil s tvrzením žalobce, že silniční daň je pouze daní za používání a ničení silnic, neboť nemá oporu v zákoně. Naopak souhlasil s tvrzením žalobce, že daň silniční patří svou podstatou mezi tzv. daně majetkové. Rovněž odmítl i druhou žalobní námitku s tím, že správce daně postupoval v souladu s platnými právními předpisy a neporušil žádné zásady daňového řízení dle § 8 odst. 1 a § 88 a § 92 daňového řádu. Potvrdil, že neprovedl výslechy žalobcem navržených svědků, neboť měly prokázat, že předmětná vozidla žalobce neužíval, což nemohlo ovlivnit skutečnost, že žalobce byl plátcem daně silniční. Zdůraznil, že skutkový stav ve věci byl dostatečným způsobem objasněn již v průběhu provedené daňové kontroly. Nesouhlasil ani se třetí žalobní námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Dále uvedl, že se žalovaný vypořádal s veškerými v odvolání uvedenými námitkami. Navíc žalobce v odvolání nepožadoval výslech svědků. Odmítl nezbytnost detailního zkoumání okamžiku skutečného nabytí vlastnictví a okamžiku prodeje předmětných vozidel, neboť rozhodující pro určení vzniku a zániku daňové povinnosti je pouze záznam v dokladech vozidla a v registru vozidel. Na základ