1 Afs 38/2006 — Nejvyšší správní soud

10 A 66/2015- 51 - text 10 pokračování 10A 66/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobkyně: O. M., nar. ..., bytem L. 1277/19, D., zast. JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., advokátem, sídlem Holečkova 29/657, Praha 5, proti žalovanému: Etická komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu, sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2015, č. j. 3456/2015-EKO, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2015, č. j. 3456/2015-EKO, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Ministerstva obrany (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 30.7.2014, č. j. 262000496/11/2014-1027. Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně o vydání osvědčení o účasti jejího manžela, J. M., nar. ..., zemř. ..., v odboji a odporu proti komunismu podle § 6 odst. 3 zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu (dále jen „zákon o odboji proti komunismu“ nebo jen „zákon“). Žalobkyně ve třech žalobních bodech tvrdí vady řízení před správními orgány a ve čtvrtém žalobním bodě nezákonnost napadeného rozhodnutí. Zaprvé žalovaný nenapravil procesní pochybení správního orgánu I. stupně, který výrok svého rozhodnutí formuloval tak, že se žádost zamítá. Z dikce § 6 odst. 3 zákona o odboji proti komunismu však plyne, že pokud správní orgán osvědčení nevydá, má rozhodnout o tom, že se osvědčení nevydává. Správní orgán I. stupně tedy postupoval procesně chybně, když rozhodl, že se žádost zamítá. Nelze se ztotožnit s odůvodněním rozhodnutí žalovaného, podle nějž nesprávná formulace výroku rozhodnutí v tomto případě nevede k jeho nezákonnosti. Žalovaný měl trvat na tom, aby správní orgán I. stupně vykonával státní moc toliko způsobem stanoveným zákonem. Tento princip byl porušen, když bylo rozhodnuto, že se žádost zamítá, ačkoliv zákon o odboji proti komunismu takové rozhodnutí vůbec nepřipouští. Druhým žalobním bodem žalobkyně brojí proti vnitřní rozpornosti rozhodnutí žalovaného. Rozhodnutí je totiž datováno dnem 3. 3. 2015, avšak zároveň se v jeho záhlaví uvádí, že o jeho vydání žalovaný rozhodl na svém zasedání dne 27. 1. 2015. Datum vyhotovení rozhodnutí ve smyslu § 69 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) však musí odpovídat datu, kdy bylo rozhodnutí skutečně přijato, obdobně jako v případě rozhodnutí soudu, jež jsou též vždy datována dnem, kdy byla přijata či vyhlášena. Třetí žalobní bod spočívá v tvrzení, že žalovaný překročil zákonnou lhůtu k vydání rozhodnutí ve správním řízení. Lhůta k vydání rozhodnutí podle § 90 odst. 6 ve spojení s § 71 odst. 3 správního řádu činí 30 dnů. Vzhledem k tomu, že odvolání bylo spolu se spisovým materiálem předloženo správním orgánem I. stupně žalovanému dne 19. 9. 2014, konec zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí připadal na den 19. 10. 2014. Napadené rozhodnutí však bylo vydáno až 3. 3. 2015, tedy značně opožděně. Čtvrtý žalobní bod se týká merita věci. Rozhodnutí žalovaného dle žaloby odporuje ust. § 3 zákona o odboji proti komunismu, neboť odsouzení manžela žalobkyně Státním soudem v Praze rozsudkem ze dne 3. 8. 1949, č. j. Or. I984/49-16, nebylo podřazeno pod jednu z forem odboje a odporu proti komunismu. Manžel žalobkyně byl odsouzen za to, že neoznámil leták požadující nové svobodné volby, který u něj byl nalezen při náhodné prohlídce SNB v květnu 1949. V době činu mu bylo 22 let, uložený trest těžkého žaláře si odpykal při těžbě uranové rudy v jáchymovských dolech, což jej fyzicky i psychicky poznamenalo na zbytek života. V době komunistického režimu byl manžel žalobkyně perzekuován i dále, když byl například nucen vykonat vojenskou službu u útvaru Pomocných technických praporů. Dle napadeného rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně mělo být v řízení prokázáno, že projevy odporu manžela žalobkyně proti komunistickému režimu byly aktivnější, soustavnější a významnější. Tímto restriktivním přístupem žalovaný z okruhu bojovníků proti komunismu vylučuje osoby, které svůj odpor projevily nekonáním, například neoznámením určité činnosti státním orgánům. Zákonodárcův úmysl byl však právě opačný, což vyplývá z důvodové zprávy k zákonu o odboji proti komunismu, podle níž se politickým nebo společenským postojem opravňujícím k získání osvědčení účastníka odporu proti komunismu rozumí i skutečnost, že daná osoba věděla o činnosti nepřátelské komunistickému režimu, avšak tuto skutečnost neoznámila ani neohlásila. Právě takové činnosti se manžel žalobkyně dopustil a stěží tak mohl učinit aktivněji. Žalovaný měl tedy odvolání žalobkyně vyhovět a rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušit či změnit. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Pokud jde o první žalobní bod týkající se formulace výroku rozhodnutí, má žalovaný za to, že § 6 odst. 3 zákona o odboji proti komunismu nevylučuje použití obecných ustanovení správního řádu, na základě nichž je možné rozhodnout, že se žádost zamítá. Použití výrokové formulace „osvědčení se nevydává“ by sice bylo vhodnější, ovšem zvolil-li správní orgán I. stupně formulaci jinou, nezatížil své rozhodnutí vadou, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. O předmětu řízení bylo rozhodnuto zcela jednoznačným způsobem. Ani druhý žalobní bod vztahující se k datu vydání rozhodnutí žalovaného nelze považovat za důvodný. Rozhodnutí bylo vydáno a vypraveno dne 3. 3. 2015, a je tak zcela v souladu s § 69 odst. 1 správního řádu, že je opatřeno právě tímto datem. Žalovaná je kolegiálním orgánem, který nejprve na svém neveřejném zasedání přijme usnesení obsahující výrok rozhodnutí, a až následně je vypracováno rozhodnutí včetně odůvodnění. Rozhodnutí tedy zákonitě musí být vydáno s určitým zpožděním oproti dnu jeho přijetí. Na rozdíl od procesních předpisů používaných v řízení před soudem správní řád neobsahuje povinnost označit rozhodnutí dnem, kdy bylo vyhlášeno. Takový požadavek by byl ostatně nesmyslný, neboť rozhodnutí žalované nejsou veřejně vyhlašována. K třetímu žalobnímu bodu žalovaná uvedla, že si je vědoma překročení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání. V dané věci však nebylo možné se překročení lhůty vyhnout, neboť nápad žalované v roce 2014 činil přibližně 160 % nápadu roku 2013. Navíc došlo k přesunu sekretariátu žalované, čímž bylo způsobeno další zpoždění. Žalovaná o těchto skutečnostech žalobkyni v průběhu řízení informovala a omluvila se jí. Poukazuje též na to, že agenda zákona o odboji proti komunismu není běžnou správní agendou a vzhledem k obsáhlosti spisového materiálu ji nelze vyřizovat ve lhůtách obvyklých pro správní řízení. Čtvrtý žalobní bod žalovaná taktéž nepovažuje za důvodný. Osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu lze udělit toliko osobě, u níž je prokázáno, že splňuje podmínky stanovené v § 2 písm. b) a § 3 zákona o odboji proti komunismu. Žalobkyně cituje z důvodové zprávy k původně předložené verzi zákona, z níž toliko vyplývá, že zákonodárce předvídal možnost, že osvědčení bude vydáno i osobě, která svůj nepřátelský postoj ke komunistickému režimu osvědčila tím, že nevyzradila skutečnost, na jejímž vyzrazení měl režim zájem. Dle názoru žalované však ze zákona ani z důvodové zprávy neplyne, že by osvědčení mělo být vydáno každému, kdo byl potrestán za neoznámení či nepřekažení činu směřujícího proti komunistickému režimu. Takový skutek by podle žalované postačoval k udělení osvědčení pouze, pokud by se jednalo o neoznámení či nepřekažení trestného činu svým významem vzhledem ke skutkovým okolnostem zcela výjimečné. Takové okolnosti ve věci manžela žalobkyně nebyly dány. Z jiné pasáže důvodové zprávy k zákonu o odboji proti komunismu plyne, že zákonodárce nechtěl ocenění podle tohoto zákona nastavit příliš široce, aby mělo patřičnou váhu ve společnosti. Tím se žalovaná řídí při interpretaci podmínek pro udělení osvědčení. Konečně žalovaná upozorňuje, že zákon o odboji proti komunismu nemá primárně odškodňovací charakter, a jeho účelem tedy není poskytnout zadostiučinění všem obětem komunistického režimu. Žalobkyně na vyjádření žalované reagovala replikou. Dle názoru žalobkyně není podmínkou pro vydání osvědčení aktivní protikomunistická činnost. Pasivita žadatele (tj. nevykonání určité činnosti, ke které byl tehdy podle zákona povinen) tak může za určitých okolností také naplňovat znaky „odporu proti komunismu“ a může být důvodem k vydání osvědčení. Neexistuje-li objektivní kritérium pro posouzení významu různých projevů odporu proti komunismu, pak nezbývá, než význam odporu jednotlivých žadatelů poměřovat následkem, který byli pro svou „pasivitu“ nuceni vytrpět. Situace, kdy byla určité osobě uložena trestní sankce za nepřekažení či neoznámení trestného činu, je bezpochyby obdobně závažná jako u