3 Ads 96/2011 — Nejvyšší správní soud

11 A 197/2013- 96 - text 11 A 197/2013-96 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Sabola a soudců JUDr. Jitky Hroudové a JUDr. Evy Rybářové ve věci žalobce: Geis Parcel CZ s.r.o., se sídlem v Ejpovicích, Zemská 211/I, zast. JUDr. Jaroslavem Šímou, CSc., advokátem v Plzni, Radyňská 479/5, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 11.11.2013, č.j. ČTÚ-83 612/2013-603, t a k t o : I. Rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 11.11.2013, č.j. ČTÚ-83 612/2013-603, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17.669,40 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Jaroslava Šímy, CSc., advokáta. O d ů v o d n ě n í Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu uvedeného ve výroku I. rozsudku, jímž předseda rady Českého telekomunikačního úřadu zamítl rozklad podaný žalobcem proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 8.7.2013, č.j. ČTÚ-51 525/2013-610/III.vyř. a toto rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo na základě žádosti žalobce podané podle ust. § 37 odst. 3 písm. d) zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách (dále také jako zákon o poštovních službách), konstatováno, že služby nabízené žalobcem jako zasílatelské služby v základním režimu. Zasílatelské služby v režimu „Garantované doručení“ zasílatelské služby v režimu „Doručení do 12 hodin“ a zasílatelské služby v režimu „B2C“ podle všeobecných obchodních podmínek žalobce k 1.9.2012 jsou poštovními službami. Žalovaný ve svém rozhodnutí zprvu konstatoval, že žalobcem uzavírané smlouvy při jeho podnikání jako smlouvy zasílatelské je nutno posuzovat podle jejich obsahu, nikoliv podle označení v záhlaví smlouvy a zákonné úpravy této smlouvy. Pro určení, zda žalobce poskytuje služby poštovní nebo zasílatelské není rozhodující, v jakém právním režimu jsou formálně poskytovány, nýbrž o jaké služby se fakticky jedná. Zákonodárce pak definoval poštovní službu v § 1 odst. 2 zákona o poštovních službách, podobnou definici obsahuje směrnice evropského parlamentu a Rady 97/67/ES ze dne 15.12.1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu Společenství a zvyšování kvality služby, ve znění směrnice 2008/6/ES ze dne 20.2.2008, která byla do českého právního řádu implementována právě novelou zákona o poštovních službách. Poštovní služby se od jiných služeb odlišují tím, že obsahují poštovní podání, třídění a přepravu poštovní zásilky prostřednictvím poštovní sítě za účelem dodání poštovní zásilky. Poštovní služba je pak ta, která je poskytována na základě poštovní smlouvy, poštovní smlouvou ve smyslu novelizace zákona o poštovních službách provedené zákonem zákona č. 221/2012 Sb. se přitom rozumí jakákoliv smlouva, jejímž předmětem je poskytnutí poštovní služby. Žalovaný uzavřel, že od 1.1.2013 již není ponecháno na rozhodnutí provozovatele, v jakém právním režimu bude své služby spočívající v dodávání poštovních zásilek poskytovat, tzn. zda v rámci zákona o poštovních službách nebo dle živnostenského zákona. Provozování poštovních služeb, které bylo do 31.12.2012 živností volnou je od 1.1.2013 podrobenu oznamovací povinnosti u Českého telekomunikačního úřadu; pokud poskytované služby naplňují definici služeb poštovních dle ust. § 1 odst. 2 zákona o poštovních službách, nastává povinnost poskytovat služby na základě poštovní smlouvy za podmínek stanovených zákonem o poštovních službách. Uvedl dále, že činnost žalobce naplňuje pojem poštovní smlouvy, jeho činnost je komplexní, zajišťování dopravy dodavatelským způsobem na právní konstrukci poštovní služby ničeho nemění. Zhodnocení pojmu balík správním orgánem prvního stupně pak mělo pouze vysvětlující charakter, zásadní je závěr správního orgánu prvního stupně, že zásilky doručované žalobcem jsou poštovními zásilkami právě proto, že naplňují znaky poštovní zásilky dle ust. § 2 písm. a) zákona o poštovních službách. Zhodnocení služeb žalobce jako služeb poštovních nestálo výlučně na konstatování ceníku služeb žalobce a jednoty cen a dále na využívání poštovní sítě (vysoce organizovaného provozu žalobce), nýbrž na konstatování, že paušální ceny a organizace činnosti žalobce jsou charakteristickými znaky poštovních služeb. Není rozhodující, že žalobce poskytuje služby pouze podnikatelům. Kontraktační povinnost uvedená v ust. § 4 odst. 2 zákona o poštovních službách neznamená, že provozovatelé jsou povinni uzavřít s každým obecně, nýbrž právě jen s těmi, kteří o to požádají v rámci poštovních podmínek, zákon nezakazuje, aby poštovní podmínky omezily okruh osob, kterým bude služba poskytnuta. Odkaz na ust. § 2 písm. j), § 3 odst. 2 písm. b) a § 3 odst. 2 písm. c) zákona o poštovních službách není relevantní, tato ustanovení se vztahují na základní službu, která musí být poskytnuta každému, nikoliv na služby ostatní. Žalovaný neuznal ani žalobcův odkaz na rozsudky Soudního dvora Evropské unie C-320/91 Corbeau a C-393/92 Commune ď Almelo a jeho argumentaci, že neposkytuje služby obecného hospodářského významu, neposkytuje služby všem odběratelům a je soutěžitelem podléhajícím zákonu o ochraně hospodářské soutěže. Žalovaný uvedl, že je nutné činit rozdíl mezi službami základními a ostatními poštovními službami. Služby poskytované žalobcem pak nespadají ani pod negativní vymezení poštovní služby provedené v ust. § 1 odst. 3 zákona o poštovních službách. Žalobce v žalobě namítl, že poskytuje služby zasílatelské, nikoliv poštovní. Vnucování uzavírání jiných smluv, a to smluv poštovních, a vnucování zcela jiného charakteru podnikání je v rozporu se zásadou smluvní volnosti. Zasílatelství je nadále živností volnou č. 53 dle přílohy č. 4 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, nadále je možné v tomto oboru podnikat. Žádný z prvků provozu žalobce není v rozporu s kogentními ustanoveními obchodního zákoníku. Výklad právního předpisu provedený žalovaným není správný; nejdříve je nutné vymezit vztahy, na které se zákon vztahuje, až poté interpretovat úvodní definice zákona. To je evidentní již z ust. § 2 zákona vykládajícím pojmy pro účely (tohoto) zákona o poštovních službách. Žalobce podniká výlučně v mezích uzavřené zasílatelské smlouvy. Jakkoliv může být smlouva zasílatelská v některých institutech se smlouvou poštovní podobná, o smlouvu poštovní se přesto nejedná. Správní orgány nepřípustně použily analogii práva v oblasti práva veřejného, konstatováním podobných rysů podnikatelských aktivit a poštovní smlouvy dospěly k závěru, že žalobce poskytuje poštovní služby. Bez ohledu na to, že smlouva zasílatelská, jakkoliv obsahuje se smlouvou poštovní do jisté míry shodné prvky, je pojmenovaným smluvním typem, správní orgány automaticky dovodily, že se jedná o poštovní smlouvu, tedy smluvní typ zcela jiných parametrů. Z toho vyplývají další konsekvence, které mj. znamenají v důsledku pohlcení služeb žalobce pod dohled Českého telekomunikačního úřadu. Žalobce svou činnost provozuje na základě individuelních ujednání, základní ceník se uplatní v případě, že není sjednán ceník individuelní, není pak možné bagatelizovat ust. § 4 odst. 2 zákona, v němž je ukotvena povinnost uzavřít poštovní smlouvu s každým, kdo o její uzavření v mezích poštovních podmínek požádá. Taková povinnost eliminuje možnost svobodné volby podnikatele rozhodnout se, s kým vstoupí do smluvního vztahu i možnost individuelních smluvních ujednání se smluvními partnery. Žalobce poukázal na souvislost ust. § 2 písm. j), § 3 odst. 2 písm. b), ust. § 3 odst. 2 písm. c) a ust. § 4 odst. 2 zákona o poštovních službách. Jde-li pak o dodání poštovních zásilek do 2 kg a balíků do 10 kg, tedy většiny zásilek, jejichž přepravu žalobce v rámci své podnikatelské činnosti obstarává, nutně dle definice ve výše uvedených ustanovení spadají do režimu základních služeb, a žalobce by byl povinen uzavřít smlouvu s každým. Tato skutečnost je pak v rozporu s argumentací žalovaného, že žalobce nerozlišuje mezi základní službou a ostatními poštovními službami, argumentuje-li tím, že smlouvy uzavírá výlučně s podnikateli, nikoliv s každým, kdo o uzavření smlouvy požádá. Nelze pak ani aprobovat závěr žalovaného, že jsou-li poštovní služby považovány za tzv. obecné služby hospodářského významu dle zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, pak je taková charakteristika vztažena pouze k základní službě. Zákon o ochraně hospodářské soutěže takové rozlišení nepřipouští, hovoří obecně o poštovních službách. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/67/ES výslovně požaduje, aby se poštovní podání uskutečňovala na veřejně přístupných přístupových místech pro veřejnost, není tedy správné tvrzení žalovaného, že výběr poštovních zásilek výlučně prostřednictvím poštovních sc