1 As 176/2012 — Nejvyšší správní soud

11 A 34/2015- 147 - text 11 pokračování 11A 34/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudkyň JUDr. Jitky Hroudové a JUDr. Evy Rybářové v právní věci žalobce: Děti Země – Klub za trvale udržitelnou dopravu, se sídlem v Brně, Cejl 48/50, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy ČR, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, za účasti zúčastněné osoby: Ředitelství silnic a dálnic ČR se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra dopravy ze dne 11. 12. 2014, čj. 18/2014-510-RK/31 t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra dopravy ze dne 11. 12. 2014, č. j. 18/2014-510-RK/31, kterým k rozkladu žalobce částečně změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí Ministerstva dopravy, odboru infrastruktury a územního plánu ze dne 17. 1. 2014, č.j. 504/2013-910-IPK/7 o povolení stavby „D1 Modernizace - úsek 18, EXIT 134 Měřín – Exit 141 Velké Meziříčí západ“ v rozsahu uvedených 26 stavebních objektů. Žalobce v podané žalobě nejprve konstatoval důvody, pro něž je žaloba přípustná a důvody své procesní legitimace. V prvním žalobním bodě pak namítl, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s ustanoveními §§ 6, 7, 8, 9 zákona č. 100/2001 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí, neboť neproběhlo zjišťovací řízení k otázce posuzování vlivu záměru na životní prostředí. Tím došlo rovněž k porušení ustanovení § 3 správního řádu, neboť nebyl řádně zjištěn skutkový stav, když nebylo zjištěno, zda nemá stavba významný vliv na životní prostředí. Mezi podklady prvostupňového rozhodnutí chybělo odborné stanovisko EIA, ačkoli podle přílohy 1 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, (dále také „zákon EIA“), bodu 9.3, je proces EIA v případě rozšiřování dálnic povinný. Podmínky vyplývající ze stanoviska jsou pak povinnou součástí navazujících správních aktů, tj. také stavebního povolení. Žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného, že záměr posouzení EIA nepodléhá, že nedojde ke zvýšení počtu jízdních pruhů a že vliv na ptačí oblasti je zde vyloučen. Z výkladového stanoviska žalovaného ze dne 20. 3. 2007 čj. 23782/ENV/07 přitom vyplývá, že rozšiřováním dálnic a rychlostních silnic se rozumí rovněž změny jejich šířkové kategorie. Právě o to se dle žalobce jedná v posuzovaném případě. Žalobce dále poukázal na to, že předmětem posuzování vlivu na životní prostředí podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) zákona EIA jsou také změny záměrů uvedených v příloze č. 1 zákona, pokud má být významně zvýšena jeho kapacita a rozsah. Tyto změny záměrů podléhají posuzování jen na základě požadavku vzešlého ze závěrů zjišťovacího řízení. Z ustanovení § 1 odst. 2 zákona EIA pak vyplývá, že posuzování podléhají ty záměry a koncepce, jejichž provedení by mohlo závažně ovlivnit životní prostředí. Při jakémkoli rozšíření dálnic a rychlostních silnic může dojít k vážnému negativnímu vlivu na životní prostředí. Žalobce dále upozornil, že v rozkladu uplatněném v předešlém řízení poukazoval na to, že v letech 2007 až 2010 byl podle zákona EIA posuzován záměr na rozšíření úseku dálnice D1 Mirošovice – Kývalka, v němž vydal žalovaný souhlasné stanovisko EIA. Tento podklad s řadou podmínek zde stanovených mohl žalovaný použít i pro úsek dálnice, o který se jedná v projednávané věci. Žalobce dále namítl, že vydáním žalobou napadeného rozhodnutí došlo k porušení ustanovení § 84 zákona č. 183/2006 Sb, stavební zákon (dále jen „stavební zákon“), neboť pro povolovaný záměr nebylo vydáno územní rozhodnutí. Územního rozhodnutí je třeba i v případě, že dochází toliko ke změně dokončené stavby. Ve smyslu ustanovení § 2 stavebního zákona se přitom v projednávaném případě jedná o změnu dokončené stavby. Žalovaný rovněž porušil ustanovení § 15 odst. 2 stavebního zákona, neboť ve spise chybí závazné stanovisko o splnění podmínek územního rozhodnutí. Řídil se pouze souhlasem se stavbou, který vydal dne 6. 2. 2013 Městský úřad ve Velkém Meziříčí. Podle názoru žalobce se v daném případě nemůže jednat o pouhou stavební úpravu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona, jež by územní rozhodnutí nevyžadovala. Podle názoru žalobce totiž dochází k rozšíření dálnice. Odkaz žalovaného na definici tělesa dálnice uvedenou v ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. je nesprávný. Za stavbu dálnice je třeba považovat vždy funkční části tělesa dálnice, potřebné pro dálniční dopravu. K rozšíření dálnice ve smyslu stavebního zákona dochází jak rozšířením zpevněné části krajnice, tak i rozšířením její nezpevněné části. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě uvedl, že v případě stavby nazvané „D1 Modernizace – úsek 18, EXIT 134 Měřín - EXIT 141 Velké Meziříčí- západ“ se jedná pouze o rekonstrukci stávající dálnice D1, která již překročila svou životnost. K žalobcem zmiňovanému stanovisku EIA ze dne 19. 3. 2010 k záměru „Dálnice D1 – Mirošovice – Kývalka, zkapacitnění“ žalovaný uvedl, že tento záměr počítal s rozšířením dálnice v tomto úseku na šestipruhové uspořádání. S ohledem na finanční náročnost však od něj bylo upuštěno. Naproti tomu z vyjádření Ministerstva životního prostředí ze dne 4. 10. 2011 k pozdějšímu záměru „Modernizace dálnice D1 Mirošovice – Kývalka“ vyplývá, že tento nepodléhá posouzení z hlediska vlivů na životní prostředí. V rámci tohoto posledně jmenovaného záměru přitom dochází pouze v některých místech k rozšíření nepojížděné krajnice každého jízdního pásu o 0,75 m. Podle metodického výkladu ministerstva ze dne 20. 3. 2007 se pod pojmem rozšiřování komunikací rozumí změna dopravního významu a tím i kategorie, nebo stavební úprava, v jejímž důsledku dojde ke zvýšení počtu jízdních pruhů. Realizací předmětného záměru však nedojde ani k jedné z těchto změn. Záměr tedy nepodléhá posouzení z hlediska zákona EIA. Žalovaný odmítá formální argumentaci žalobce založenou na čistě rigidním výkladu pojmu „rozšiřování“. V silničním stavitelství nelze považovat šířku zpevněné části komunikace za absolutní hodnotu. Modernizace dálnice v uvedeném úseku pouze sjednotí minimální šířku zpevnění obou jízdních pásů na 11,5 m. Tato změna má z hlediska životního prostředí a účelu zákona EIA zcela marginální význam. Žalovaný rovněž nesouhlasí s námitkou žalobce, že bylo třeba pro realizaci předmětného záměru vydat územní rozhodnutí. K půdorysnému rozšíření dálnice nedochází. Jestliže obecný stavební úřad – Městský úřad ve Velkém Meziříčí - vydal stanovisko, podle něhož se k danému záměru nevyžaduje územní rozhodnutí ani územní souhlas, nezbylo speciálnímu stavebnímu úřadu, než tento závěr respektovat. Jeho závěr je logický a postup plně v souladu s ustanovením § 79 odst. 6 stavebního zákona. Stanovisko obecného stavebního úřadu potvrdil rovněž nadřízený správní orgán – Krajský úřad kraje Vysočina. Žalovaný považuje výklad žalobce stran nutnosti podrobit záměr územnímu rozhodování za zmatečný a účelový. Osoba zúčastněná na řízení odkázala na vyjádření žalovaného, se jehož obsahem se plně ztotožnila. Ze správního spisu, který soudu předložil žalovaný, soud zjistil následující pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Dne 22. 7. 2013 podal stavebník - Ředitelství silnic a dálnic České republiky – žádost o stavební povolení pro stavbu „D1 Modernizace – úsek 18, EXIT 134 Měřín – EXIT Velké Meziříčí západ“. Ministerstvo životního prostředí jako ústřední správní orgán v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí ve svém sdělení ze dne 4. 10. 2011 konstatovalo, že předmětné stavební úpravy nepodléhají posouzení z hlediska vlivů na životní prostředí. V průběhu řízení v prvním stupni uplatnil žalobce námitky obdobné těm, které posléze uplatnil v rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí. Den 17. 1. 2014 vydal žalovaný prvostupňové rozhodnutí. Ve výrokové části povolil předmětnou stavbu a stanovil podmínky její realizace. V odůvodnění nejprve vypořádal námitky žalobce. K námitce, že povinným podkladem rozhodnutí je v daném případě stanovisko EIA, odkázal žalovaný na sdělení ministerstva, podle něhož předmětný záměr posouzení vlivů na životní prostředí nepodléhá. Speciální stavební úřad nemá důvod pochybovat o správnosti tohoto závěru ministerstva. Plánovanou úpravou nedojde ke zvýšení kapacity dálnice, pročež není třeba posouzení z hlediska zájmů chráněných zákonem EIA. K otázce potřeby územního rozhodování o předmětném záměru žalovaný uvedl, že podle ustanovení § 15 odst. 2 stavebního zákona může speciální stavební úřad vydat stavební povolení jen se souhlasem obecného stavebního úřadu, příslušného k vydání územního rozhodnutí, který ověřuje dodržení jeho podmínek. Jestliže se nevydává územní rozhodnutí ani územní souhlas, postačí vyjádření obecného stavebního úřadu o souladu navrhované stavby se záměry územního plánování. P