7 As 79/2012 — Nejvyšší správní soud

3 A 91/2013- 106 - text 26 pokračování 3A 91/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Jan Ryby v právní věci žalobce: SITA CZ a. s., IČ 256 38 955, se sídlem Praha 2, Španělská 10/1073, zastoupen obecným zmocněncem Mgr. Miroslavem Doležalem, adresa pro doručování: SITA CZ a. s., Drčkova 7, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 6. 2013, č. j. 607/510/13, 34142/ENV/13, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět sporu Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 6. 2013, č. j. 607/510/13, 34142/ENV/13, zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu České Budějovice, ze dne 28. 3. 2013, č. j. ČIŽP/42/OOH/SR01/0713369.004/13/CMK, kterým inspekce uložila žalobci pokutu dle § 66 odst. 4 písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „odpadový zákon“), za delikt nejpřísněji postižitelný ve výši 480 000 Kč. Žalobce se dopustil správních deliktů: za prvé dle § 66 odst. 3 písm. d) odpadového zákona porušením povinnosti uložené v § 20 písm. c), za druhé dle § 66 odst. 3 písm. e) zákona porušením povinnosti uložené v § 18 odst. 1 písm. c) a za třetí dle § 66 odst. 4 písm. a) zákona porušením povinnosti uložené v § 6 odst. 1 písm. b) zákona. Inspekce současně zastavila řízení v případě porušení povinnosti uložené v § 18 odst. 1 písm. j) a e) odpadového zákona. Žalovaný předně odkázal na skutečnost, že se zabýval odvoláním žalobce na základě právního názoru Městského soudu v Praze vysloveného v rozsudku sp. zn. 8Ca 28/2009, jímž soud zrušil předcházející rozhodnutí žalovaného ve věci. Správní orgány proto napravily vytčené nedostatky: porušení zásady absorpce; nevypořádání všech odvolacích námitek žalobce; nespecifikování, v jakém ohledu žalobce nespolupracoval; a uložení pokuty podle zákona ve znění před novelou, ačkoli měl vycházet z ustanovení ve znění této novely. Žalovaný se dále zabýval zjištěným skutkovým stavem. Žalobce jako provozovatel neutralizační stanice provedl v období od 14. 3. 2006 do 30. 11. 2006 odstranění odpadu katalogové číslo 110102 v celkovém množství 31,440 tun. Krajský úřad však tento odpad neschválil dle § 14 odst. 1 odpadového zákona, resp. nebyl vyjmenován v kapitole H. provozního řádu, čímž žalobce porušil povinnost dle § 20 písm. c) odpadového zákona. Žalovaný považoval skutek za prokázaný s ohledem na průběžnou evidenci odpadů. Správní delikt pak zhodnotil jako pokračující; s jeho prekluzí se správně vypořádala inspekce ve svém rozhodnutí. Žalobce také převzal jako provozovatel zařízení ke sběru a výkupu odpadů odpad katalogové číslo 180202, kategorie nebezpečný. Převzetí odpadu sice bylo v souladu s provozním řádem zařízení, žalobce nicméně porušil zásady pro nakládání s infekčními odpady a určené lhůty pro jejich předání k odstranění. To prokazovaly evidenční listy pro přepravu těchto nebezpečných odpadů dle § 40 odpadového zákona. Ze 14 úkonů převzetí a předání nedodržel odvolatel ve 12 případech povolenou dobu zadržení v provozovně v období od 6. 3. 2006 do 11. 4. 2007. Ačkoli původce infekčního odpadu, společnost L+O, tento odpad upravovala, předávala jej žalobci stále jako nebezpečný. Žalobce tak porušil § 18 odst. 1 písm. e) odpadového zákona. I v tomto případě se jednalo o delikt pokračující, posledním dnem charakterizujícím toto jednání je 11. 4. 2007 a správní delikt dosud neprekludoval. Inspekce k navrženému důkazu zjistila, že znalec Ing. Mičan nebyl osobou pověřenou k hodnocení všech nebezpečných vlastností odpadu dle § 7 odst. 1 odpadového zákona, zejména pak v posudku není provedeno hodnocení vlastnosti H9 – Infekčnost. Proto posudek jako nekompetentní odmítla. Žalovaný poukázal i na to, že žalobce porušil povinnost zařadit odpad uvedený v § 6 odst. 1 písm. b) odpadového zákona jako odpad nebezpečný. Žalobce přebíral ve dnech 25. 4. 2006, 13. 7. 2006 a 18. 12. 2006 od původce odpadů, výrobního družstva DITA, sklo ze zpracovaných obrazovek, které bylo znečištěno luminoforem. Jednalo se o odpad nebezpečný a tento odpad žalobce zařadil bez zákonného vyloučení nebezpečných vlastností jako odpad ostatní, katalogové číslo 160216. Ačkoli žalobce shledával za sporné a neprokázané tvrzení inspekce o obsahu vrstvy luminoforu na obrazovkách a následné zařazení odpadu do kategorie nebezpečný, inspekce předložila ve svém rozhodnutí dostatek důkazů k tomu, aby prokázala znečištění odpadu z obrazovek nebezpečnou složkou a s tím související zařazení do kategorie odpad nebezpečný. Žalovaný se ztotožnil s postupem inspekce i s jejími úvahami. Žalovaný na základě zjištěných skutečností uzavřel, že inspekce se dostatečně vypořádala s dokazováním a prokázala věcně i právně naplnění skutkových podstat správních deliktů. V souladu se zásadou absorpce dle § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, pak uložila sankci dle § 66 odst. 4 písm. a) odpadového zákona za delikt nejpřísněji postižitelný. Žalovaný souhlasil s důvody pro uložení trestu a výše pokuty odpovídala míře ohrožení veřejného zájmu vyjádřeného v § 1 odst. 1 odpadového zákona. Správní orgány se zároveň zabývaly trestností deliktů z hlediska účinnosti odpadového. Posléze se žalovaný vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami žalobce. Žalovaný byl přesvědčen, že jednotlivé části výroku rozhodnutí inspekce byly specifikovány konkrétně, a tak nebyla možná jejich záměna s jiným deliktem, ani hypotetická možnost dvojího postihu pro stejný skutek a byla vyloučena i překážka věci pravomocně rozhodnuté; k tomu se žalovaný zabýval detaily jednotlivých skutků. Žalovaný se dále vymezil proti používání terminologie trestního práva v rámci správního trestání, které používá terminologii vlastní. Přitom námitku ohledně vady, která měla spočívat v nedostatečném vymezení vytčených skutků, nepovažoval s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2011, č. j. 7 As 6/2011, a ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009-541, za důvodnou. Žalovaný v obecné rovině nespatřoval rozpor mezi skutky uvedenými v oznámení o zahájení řízení ze dne 4. 7. 2007 a skutky uvedenými v rozhodnutí inspekce. Správní řízení bylo zahájeno na základě kontroly inspekce dne 11. 4. 2007, žalobce se účastnil následných jednání, vyjadřoval se k jednotlivým skutkům a navrhoval provedení důkazů. Žalovaný rovněž uvedl, že žalobce nepochybně převzal odpad (obrazovky) od výrobního družstva DITA do svého vlastnictví, což dokládá protokol inspekce ze dne 27. 4. 2007, č. j. 42/OOH/0713369.01/07/CDV. Žalobce uvedenou skutečnost nerozporoval a naopak z jeho vyjádření vyplývají indicie, které svědčí tomu, že komoditu od původce převzal. Na základě toho jsou pak správné závěry inspekce o tom, že osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností zpracované společností ANECLAB s. r. o. není relevantní. Žalovaný se ztotožnil i s tím, že nebylo možné akceptovat jako důkazní prostředek ani osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností ze dne 2. 9. 2003, č. 002/2003, zpracované Ing. Josefem Tomáškem. Předmětem osvědčení byly totiž pouze obrazovky společnosti LG Philips v Hranicích, ale družstvo DITA provádělo demontáž různého druhu obrazovek. K výrobnímu družstvu DITA žalovaný konstatoval, že s ním bylo vedeno sankční řízení za porušení i jiných zákonných povinností než s žalobcem a řízení se po věcné stránce překrývala minimálně. Vedení společného řízení není povinností správního orgánu, která by vyplývala z jakéhokoli právního předpisu. Stejně tak aplikace zásady beneficium cohaesionis nebyla v tomto případě relevantní. Žalovaný považoval za neoprávněné i tvrzení, že se správní orgány nevypořádaly se všemi námitkami žalobce. Městský soud vytkl správnímu orgánu, že nevypořádal námitku týkající se luminoforu jako notoriety a výslechu Ing. Maxové. Ohledně výše pokuty a argumentů, které byly předmětem správního uvážení, soud ale nic správním orgánům nevytkl a naopak shledal námitky žalobce za nedůvodné. Správní uvážení inspekce v jejím rozhodnutí je plně v souladu s § 67 odst. 2 odpadového zákona, přičemž byla hodnocena závažnost ohrožení životního prostředí. Porušení zákonných povinností při fyzickém nakládání s odpady je vždy hodnoceno jako závažnější než delikty na administrativní úrovni bez vlivu na fyzické nakládání s odpady. Nelze nutit správní orgán k tomu, aby uvedl hypotetické možnosti a pravděpodobné scénáře, které by vyjadřovaly míru závažnosti deliktu a blíže specifikovaly možné dopady protiprávního jednání na životní prostředí a zdraví osob. Žalovaný se dále zabýval podrobněji nakládáním s odpadem obsahujícím luminofor, který jeho původce označil za nebezpečný a žalobce jej překategorizoval, ačkoli tak učinit nemohl. Rovněž poukázal na svědeckou výpověď Ing. Maxové, která byla sice pro