8 As 55/2012 — Nejvyšší správní soud

6 A 46/2012- 88 - text 8 pokračování 6A 46/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové v právní věci žalobce: J.H., zastoupen Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Chýně 499, Hostivice, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, za účasti 1. JUDr. S. J. a 2. Ing. P. M., zaměstnanců Úřadu Městské části Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17.1.2012, č.j. S-MHMP 11924/2012 PR/OKC/3/03/2012, t a k t o : I. Rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 6 ze dne 8.12.2011, č.j. MCP6 114826/2011 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 17. 1. 2012, č. j. S-MHMP 11924/2012 PR/OKC/3/03/2012, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Jany Gavlasové, advokátky. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17.1.2012, č.j. S-MHMP 11924/2012 PR/OKC/3/03/2012 (dále též napadené rozhodnutí), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 ze dne 8.12.2011, č.j. MCP6 114826/2011 o částečném odmítnutí žádosti žalobce o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., a o svobodné přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 106/1999 Sb.). Žalobce dále požadoval, aby žalovanému byla uložena povinnost poskytnout žalobci informace dle bodů 1 a 3 žádosti. Žalobce v podané žalobě namítl, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo ke zkrácení jeho práv, ať už nesprávným postupem správního orgánu, či nesprávnou aplikací a výkladem zákona a z toho plynoucím nesprávným právním závěrem. Zdůraznil, že žádost o podání informací dostatečně zdůvodnil. Pokud se jedná o požadavek na sdělení dosaženého vzdělání konkrétních osob, tedy jakého vzdělání, na jaké škole a v jaké době dosáhly, vyjádřil žalobce nesouhlas se závěry učiněnými v tomto směru správními orgány. Dle názoru žalobce otázka vzdělání u osob, které působí ve státních orgánech, není otázkou, jejíž zodpovězení by zasahovalo do osobnostních práv těchto osob. Je naopak ve veřejném zájmu, aby na takovýchto místech byly osoby odborně způsobilé. Veřejnost má právo kontroly a tudíž právo na poskytnutí takovýchto informací. Zdůraznil, že dotaz byl položen právě z důvodu, že jsou zde důvodné pochybnosti o tom, že jmenovaní jsou k výkonu své práce odborně způsobilí. Žalobce dále vyjádřil nesouhlas s názorem vysloveným žalovaným v napadeném rozhodnutí ohledně požadavku na sdělení výše odměn konkrétních pracovníků povinného subjektu za poslední tři roky. S odkazem na právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku č.j. 5As 57/2010-79 uvedl, že je přesvědčen o tom, že v daném případě se nejedná o osoby, u nichž v souvislosti s jejich pracovním zařazením by převažovala ochrana jejich osobních údajů nad veřejným zájmem a nad zpřístupněním takové informace. S ohledem na závažnost celé situace je na místě, aby veřejnosti byla umožněna kontrola s hospodařením s veřejnými prostředky, neboť kvalita jejich práce a nedostatky a chyby, které jsou vytýkány jejich práci, jsou velmi závažné. K argumentaci, že odměny jsou poskytovány za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu, a pokud by zaměstnanec mohl být vystaven tlaku obhajovat každou odměnu, pak by jeho motivace k podávání nestandardních výkonů byla narušena, žalobce uvedl, že pokud zaměstnanec odvádí kvalitní práci a skutečně podává nadstandardní výkony, pak žádnému tlaku veřejnosti vystaven nebude ani v případě, že by byla výše jeho odměny zveřejňována pravidelně bez dalšího. Pokud však zaměstnanec vykazuje takové chyby a nedostatky, které jsou vytýkány v daném případě, o nátlak se jednat nemůže. Tím spíše se nemůže jednat o nepřiměřený zásah do osobnostních práv činných osob. Za nesprávné považuje žalobce rovněž tvrzení žalovaného v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že § 8b zákona č. 106/1999 Sb. se nevztahuje na informace o výši platu a odměn zaměstnanců územního samosprávního celku. Dle názoru žalobce v tomto případě není nutno vyčkávat na souhlasy dotčených osob s uveřejněním požadované informace. V opačném případě by veřejnosti byla znemožněna jakákoli kontrola hospodaření s veřejnými prostředky. Žalobce dále poukázal na to, že žalovaný je subjektem, který má opakované problémy s dodržováním zákona č. 106/1999 Sb. V této souvislosti odkázal na hodnocení žalovaného v soutěži Otevřeno-zavřeno-ročník 2011 a uvedl, že mediálně je také známa kauza neposkytnutí informací týkajících se registračních značek pro automobily. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 28.5.2012 a v jejím doplnění ze dne 29.8.2012 uvedl, že ve vztahu k požadavkům žalobce týkajícím se poskytnutí informace o vzdělání dvou zaměstnanců Úřadu městské části Praha 6, včetně označení škol a doby studia a poskytnutí informací o výši odměn, včetně data udělení odměny u uvedených osob za poslední tři roky je žaloba nedůvodná. V obou případech se jedná o osobní údaje dotčených zaměstnanců ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 101/2000 Sb.), a to o takové osobní údaje, které výrazně zasahují do soukromé sféry konkrétního zaměstnance jako fyzické osoby. Dle názoru žalovaného nelze ustanovení zákona č. 106/1999 Sb., ukládající povinnost k poskytnutí informací, vykládat izolovaně od ostatních zákonů, tvořících součást českého právního řádu, tj. mimo jiné i zákonem č. 101/2000 Sb., a především zákony ústavními. V daném případě jde o střet dvou ústavně zaručených práv, a to práva na informace, dle článku 17 Listiny základních práv a svobod a práv na ochranu soukromí, dle článku 10 Listiny. Listina přitom výslovně stanoví, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Jak v případě práva na informace, tak v případě práva na ochranu soukromí se jedná o práva upravená Listinou, nicméně v případě střetu těchto práv je třeba v konkrétním případě posuzovat, které z nich je z hlediska ochrany lidských práv a svobod významnější. Podstatná je v tomto ohledu i okolnost, že právo na ochranu soukromí je právem spadajícím do oddílu upravujícím základní lidská práva a svobody, kdežto právo na informace je zařazeno do tzv. politických práv, které tedy sama Listina staví systematicky až za základní práva a svobody. Povinnost povinných subjektů chránit soukromí subjektů a údajů vyplývá i ze samotného zákona č. 106/1999 Sb., konkrétně jeho § 8a. V daném případě dle názoru žalovaného zřejmě v minulosti došlo mezi zaměstnanci Úřadu městské části Praha 6 a žadatelem (žalobcem) ke sporu vyplývajícímu z úřední činnosti úřadu (nevyhovění požadavku žalobce v rámci činnosti úřadu). Tento spor zřejmě inicioval aktivitu žalobce směřující ke zjišťování osobních údajů dotčených zaměstnanců úřadu, včetně detailních životopisných údajů o vzdělání a platových příjmů dotčených zaměstnanců úřadu. Není vyloučeno, že uvedená data budou následně žalobcem využívána za účelem nátlaku na uvedené osoby. Lze se tedy domnívat, že v daném případě je právo na informace využíváno v rozporu s jeho účelem k nátlaku (byť i nepřímému), směřujícímu do osobní sféry zaměstnanců úřadu za účelem ovlivnit jejich postup v rámci činnosti úřadu. V tomto směru žalovaný odkázal na ustanovení § 4 odst. 4 Listiny, dle kterého při používání ustanovení o mezích základních práva a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smysl a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Co se týká informací o vzdělání, konkrétního zaměstnance, včetně informací typu konkrétní školy a doby studia, jedná se o detailní životopisné údaje, týkající se konkrétní osoby. Poskytnutím těchto informací žalobci k dalšímu využití by bylo zcela zásadním způsobem zasaženo do práva na ochranu soukromí dotčených zaměstnanců v rozporu se shora uvedeným ustanovením § 8a zákona č. 106/1999 Sb., v rozporu s ustanovením § 5 a 10 zákona č. 101/2000 Sb., a i ustanovením § 11 občanského zákoníku. Pokud se jedná o informace o výši odměn poskytnutých konkrétním zaměstnancům v konkrétním časovém období, včetně výše těchto odměn a data udělení, jedná se dle názoru žalovaného taktéž o osobní údaje, jejichž poskytnutím by došlo k zásahu do práva na soukromí dotčených osob. Dle názoru žalovaného není žalovaný povinen poskytnout žalobci předmětnou informaci o výši odměny konkrétních zaměstnanců, ani podle ustanovení § 8b zákona č. 106/1999 Sb. Na předmětnou věc uvedené ustanovení nedopadá. V daném případě dochází ke střetu dvou ústavně zaručených práv a to práva