2 As 88/2006 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 1/2015- 46 - text 9 pokračování 8Ad 1/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce: Bc. C. Š., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 19.12.2014, č.j. MV-138843-12/KM-2014, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 19.12.2014, č.j. MV-138843-12/KM-2014, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 20.3.2007 č.j. OSZ-63014-14/VD-Pi-2007, kterým žalobci dnem 1.8.2003 nebyl přiznán příspěvek ze službu. Napadené rozhodnutí ministra vnitra je v pořadí třetím rozhodnutím o odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 20.3.2007 č.j. OSZ-63014-14/VD-Pi-2007. Ministr vnitra zamítl odvolání žalobce nejprve rozhodnutím ze dne 19.2.2008 č.j. 59/2008. Uvedené rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31.3.2010, č.j. 7 Ca 24/2008-46 a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalovanému bylo uloženo, aby se v dalším řízení zabýval všemi rozkladovými námitkami žalobce s tím, že se neopomene zabývat podáními žalobce za trvání služebního poměru činěnými do protokolu služebního funkcionáře a všemi důvody svědčícími dle tvrzení žalobce o tom, že žádost o starobní důchod nepodal svobodně, s tím že žalovaný je povinen posoudit, zda žalobcovo tvrzení o absenci svobodného projevu vůle při žádosti o důchod vychází ze zjištěného skutkového stavu a zdali byla žádost o přiznání starobního důchodu platným právním úkonem. Opětovně bylo odvolání žalobce zamítnuto, a to rozhodnutím ministra vnitra ze dne 14.11.2013, čj. KM-19-I/PK-2012, které žalobce napadl žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud rozsudkem ze dne 24.6.2014 č.j. 8 Ad 21/2013-50 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, neboť žalovaný nerespektoval pokyn Městského soudu v Praze vyslovený v rozsudku ze dne 31.3.2010, č.j. 7 Ca 24/2008-46. V pořadí druhém rozhodnutí se totiž žalovaný nezabýval tím, zda bylo žalobci umožněno svobodně se rozhodnout, o co a jakým způsobem bude žádat, tedy tím, zda byla žalobci dána možnost svobodné volby, ale namísto toho v odůvodnění zkoumal, jakým procesním předpisem bylo řádně nebo neřádně rozhodnuto o žádosti o starobní důchod. Vypořádání klíčové otázky řízení se tedy žalovaný vyhnul. Rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 20.3.2007 č.j. OSZ-63014-14/VD-Pi-2007, jímž žalobci nebyl přiznán příspěvek za službu, vycházelo z toho, že žalobce při skončení služebního poměru neprojevil vůli směřující k přiznání příspěvku za službu. Služební funkcionář tedy postupoval v souladu s ust. § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, když k uvedenému datu rozhodl o tom, že nárok na příspěvek za službu nevznikl, protože ke dni následujícímu po skončení služebního poměru byl žalobci na jeho žádost ze dne 18. 8. 2003 přiznán starobní důchod. Tím byla provedena volba mezi příspěvkem a důchodem. Pokud žalobce podáním žádosti zvolil starobní důchod, zanikl nárok na příspěvek za službu, přitom volbu již nelze opakovat. V tomto směru prvostupňové rozhodnutí odkazovalo na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17.8.2006, č.j. 3 As 14/2006-115. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ministr vnitra nejprve zrekapituloval obsah žalobcova odvolání proti rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra: 1) žalobce namítal, že jeho služební poměr byl ukončen na základě jednostranného rozhodnutí služebního funkcionáře, ředitele policejní školy, proti jeho vůli, 2) namítal, že mu bylo odepřeno sepsání žádosti o příspěvek za službu a sdělena aplikační praxe žalovaného, která v daném případě příspěvek za službu vylučovala, čímž byl zbaven práva svobodné volby mezi starobním důchodem a příspěvkem za službu; žalobce uváděl, že zmíněným jednáním byl uveden v omyl a takové jednání hodnotil jako nemravné, 3) žalobce tvrdil, že s ním ředitel policejní školy jakožto nadřízený služební funkcionář, odmítl jednat o nárocích vyplývajících z jeho služebního poměru a odmítl se zabývat jeho podáními do protokolu ředitele policejní školy, 4) žalobce namítal, že byl ředitelem policejní školy mylně informován o nemožnosti žádat o příspěvek za službu, uvedenou informaci chápal jako závazný pokyn nadřízeného služebního funkcionáře; zmíněným pokynem (informací) ředitele policejní školy byl u žalobce vyvolán stav tísně, donucení a psychického nátlaku; byl nucen respektovat jednání a rozhodování nadřízeného služebního funkcionáře a posléze prováděnou aplikační praxi samotným odborem sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra. V rozhodnutí dále ministr vnitra přednesl podstatný obsah rozsudků Městského soudu v Praze, kterými byla zrušena předchozí rozhodnutí žalovaného o odvolání žalobce v citované věci. Rovněž učinil přehled právních skutečností, které předcházely vydání napadeného rozhodnutí. K vlastnímu posouzení věci uvedl následující: K tvrzení žalobce, že jeho služební poměr byl ukončen na základě jednostranného rozhodnutí služebního funkcionáře proti jeho vůli, žalovaný uvedl, že tato otázka, včetně způsobu a formy skončení služebního poměru, byla předmětem samostatného správního řízení a posléze soudního přezkumu. Dne 7.5.2003 podal žalobce u ředitele policejní školy podmíněnou žádost o uvolnění ze služebního poměru a to za předpokladu, že by měl být zproštěn výkonu služby (proti žalobci bylo vedeno trestní řízení). S oznámením ředitele policejní školy o uvolnění ze služebního poměru však nesouhlasil, neboť měl mj. za to, že podmínka obsažená v jeho žádosti nebyla naplněna. Dne 3.5.2011 vydal ministr vnitra rozhodnutí č. 77/2011, kterým zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele policejní školy o oznámení o uvolnění ze služebního poměru. Uvedené rozhodnutí napadl žalobce žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.9.2012 sp. zn. 5 Ad 9/2011 zamítl. Kasační stížnost, jíž žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze brojil, byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17.7.2013 č.j. 3 Ads 113/2012-31 zamítnuta. K podáním žalobce učiněných do protokolu ředitele policejní školy ve dnech 20.6.2003, 2.7.2003 a 4.7.2003, o kterých dle žalobce nebylo rozhodnuto, žalovaný uvedl, že podání směřovala výhradně ke zpětvzetí žádosti žalobce o uvolnění ze služebního poměru, námitky v nich obsažené směřovaly výlučně do způsobu a formy skončení služebního poměru a nijak se netýkaly nároků ze služebního poměru. Z uvedeného důvodu se žalovaný v rámci řízení o nárocích ze služebního poměru neměl s čím vypořádávat. Ohledně posouzení svobodné vůle žalobce při žádosti o důchod a platnosti právního úkonu o přiznání starobního důchodu vyšel žalovaný z judikatury Nejvyššího správního soudu konkrétně rozsudku ze dne 22..2007 č.j. 2 As 88/2006-56 a rozsudku ze dne 11.8.2010 č.j. 4 Ads 45/2010-61, jež široce citoval. Potvrdil, že služební funkcionář žalobce po skončení pracovního poměru v roce 2003 neupozornil na možnost volby mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem a tvrdil, že na příspěvek za službu nemá odvolatel nárok. Důvodem byl nesprávný výklad příslušných ustanovení bývalého služebního zákona a s tím související aplikační praxí, která byla shledána nezákonnou na základě judikatury Nejvyššího správního soudu. K námitce žalobce, že o starobní důchod požádal pod tlakem nezákonného postupu správního orgánu prvního stupně, jenž pro něj představoval reálnou hrozbu tíživé sociální situace, protože jinak by zůstal bez peněžních prostředků žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.8.2007 č.j. 2 As 88/2006-56, v němž byl řešen obdobný případ. Nejvyšší správní soud v daném případě dospěl k závěru, že stěžovatel měl k dispozici účinné a vcelku jednoduše použitelné právní prostředky na ochranu před nesprávným právním názorem žalovaného a postupem z něj vyplývajícím. Dále se ministr vnitra zabýval tvrzením žalobce, že k podání žádosti o starobní důchod byl donucen pokynem ředitele policejní školy, jenž pro něj byl jakožto pokyn služebního funkcionáře s personální pravomocí závazný. Ministr vnitra uvedl, že v okamžiku, kdy žalobce učinil volbu ve smyslu ust. § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. a požádal o starobní důchod, již nebyl příslušníkem bezpečnostního sboru a žádnými pokyny či sděleními ze strany služebního funkcionáře již nebyl vázán. Ministr vnitra zdůraznil, že žalobce nevyužil veškeré právní prostředky,