1 As 141/2011 — Nejvyšší správní soud

9 A 194/2012- 42 - text 15 pokračování 9A 194/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: L.T.B.C., spol. s r.o., se sídlem Praha 10, Limuzská 2110/8, IČO: 26766337, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7.8.2012, č.j.: MF-80000/2012/10/904 t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 20.6.2012 č.j. 13009-6/2012-90000-202, kterým byla částečně odmítnuta žalobcova žádost ze dne 3.4.2012 o poskytnutí informace. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že dne 5.4.2012 se žalobce obrátil na Generální ředitelství cel (dále též jen „GŘC“ nebo „správní orgán I. stupně“) se žádostí podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), ve které požadoval poskytnutí informací specifikovaných v bodech 1 – 3 žádosti. Pod bodem 3 (správně pod písmenem C) žádosti se žalobce domáhal poskytnutí těchto informací: „Částky pokut uložených protiprávně písemnými správními rozhodnutími a částky cla, daně z přidané hodnoty a spotřební daně, protiprávně stanovené správními rozhodnutími v období od 1.1.2003 do 31.12.2011 v 1. stupni Generálním ředitelstvím cel, Celním ředitelstvím Praha, Celním ředitelstvím Hradec Králové a dále částky pokut, cla, daně z přidané hodnoty a spotřební daně, potvrzené v odvolacím správním řízení protiprávními správními rozhodnutími Generálního ředitelství cel. Kritériem pro určení protiprávnosti správního rozhodnutí coby zdroje požadovaných informací je zrušení dotčeného správního rozhodnutí v řízení o řádných, resp. mimořádných opravných prostředcích, resp. (dosud pravomocné) zrušení dotčeného správního rozhodnutí příslušným správním soudem, resp. Ústavním soudem ČR. Informace požadujeme v členění: rok vydání dotčeného protiprávního správního rozhodnutí. Orgán celní správy, který protiprávní správní rozhodnutí vydal, částka protiprávně uložené pokuty, resp. protiprávně stanovené daně z přidané hodnoty, spotřební daně nebo cla s přiřazením příslušné částky (označené z hlediska jejího charakteru) ke jménu, příjmení a funkci, resp. služební hodnosti konkrétního celníka odpovědného za vydání dotčeného protiprávního rozhodnutí.“ GŘC jakožto povinný subjekt dle zákona č. 106/1999 Sb., žalobcovu žádost posoudilo a dne 19. 4. 2012 vydalo rozhodnutí č.j. 13009/2012-90000-202 o částečném odmítnutí žádosti. GŘC neposkytlo podateli informace uvedené v bodu 3), a to z důvodu, že odmítnutá část požadovaných informací má charakter tzv. nových informací a tento druh informace nemá povinný subjekt povinnost vytvářet. Ministerstvo financí na základě žalobcova odvolání rozhodnutím ze dne 6.6.2012 zrušilo rozhodnutí GŘC č.j. 13009/2012-90000-202 pro nepřezkoumatelnost a vrátilo věc GŘC k novému projednání. GŘC následně poskytlo sdělením ze dne 18.6.2012 žalobci informace požadované pod body 1) a 2) žádosti. Informace požadované v bodě 3) žádosti rozhodnutím č.j. 13009-6/2012/90000-202 ze dne 20.6.2012 odmítlo žalobci poskytnout s odkazem na § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. V další části odůvodnění napadeného rozhodnutí shrnul žalovaný obsah námitek uplatněných žalobcem v odvolání proti rozhodnutí GŘC ze dne 20.6.2012 č.j. 13009-6/2012-90000-202 a k těmto námitkám poté uvedl, že GŘC postupovalo v souladu s platnou právní úpravou, když poskytnutí informace požadované pod bodem 3) žádosti odmítlo s odkazem na § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. Toto ustanovení představuje zákonnou výluku z povinnosti poskytovat informace, přičemž jeho cílem je vyvážit právo jednotlivce na poskytnutí informací s veřejným zájmem na ochraně povinných subjektů před nepřiměřenou zátěží, kterou by pro ně znamenalo vytváření zcela nových informací, k jejichž tvorbě či evidenci nejsou jinak povinny. V daném případě by se jednalo o vytvoření nové informace, neboť Generální ředitelství cel a jemu podřízené orgány žadatelem požadovanými údaji (částky pokut uložených protiprávně písemnými správními rozhodnutími a částky cla, daně z přidané hodnoty a spotřební daně, protiprávně stanovené správními rozhodnutími v období od 1.1.2003 do 31.12.2011 v 1. stupni Generálním ředitelstvím cel, Celním ředitelstvím Praha, Celním ředitelstvím Hradec Králové a dále částky pokut, cla, daně z přidané hodnoty a spotřební daně, potvrzené v odvolacím správním řízení protiprávními správními rozhodnutími Generálního ředitelství cel, atd.) ve formě požadované žadatelem nedisponují, přičemž je třeba zdůraznit, že povinnost vést tyto údaje ve struktuře požadované žadatelem žádná právní norma Generálnímu ředitelství cel a jemu podřízeným orgánům nestanoví. Pro všechny orgány veřejné správy platí zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví povinnost vést a uchovávat dokumenty v určité podobě, přičemž samotná úprava uvnitř orgánu veřejné správy je svěřena spisovému a skartačnímu řádu, který stanoví postupy pro nakládání s jednotlivými dokumenty. Ve smyslu těchto vnitřních pokynů jsou vyřizovány a následně i uchovávány jednotlivé dokumenty. Údaje požadované žadatelem jsou obsaženy v jednotlivých správních spisech, které jsou uloženy buď v příručních spisovnách jednotlivých útvarů či v archivu daného orgánu. Vzhledem k tomu, že žádná právní norma neukládá GŘC povinnost vést evidenci v takové podobě, v jaké je požadována žadatelem, nespočívalo by vytvoření takové informace pouze v jednoduchém vyfiltrování potřebných dat či jejich mechanickém shromáždění, ale jednalo by se o kvalifikované zpracování těchto dat spočívající v poměrně sofistikované a intelektuálně obtížné činnosti, neboť v případě správního a daňového řízení se nejedná o obsahově shodné případy, každý případ je individuální a specifický s různou mírou náročnosti. Nezákonnost, pro kterou jsou rozhodnutí rušena, nemá vždy shodný charakter, vždy se jedná o rozhodnutí v konkrétní specifické věci, proto by samotné vytvoření takové evidence představovalo nejen obtížný proces, ale dle názoru žalovaného by tato evidence nevedla ke zlepšení činnosti celní správy co do počtu vydaných nezákonných rozhodnutí, neboť by se jednalo pouze o statistickou informaci, která by neměla ve vztahu k rozhodovací pravomoci jednotlivých orgánů celní správy žádný účel ani přidanou hodnotu. Proto takovou evidenci, ryze statistickou, ke kontrole podřízených orgánů nadřízené orgány nepotřebují, neboť dodržování zásady legitimního očekávání případná evidence nezajistí. Stejně tak tato evidence nezajistí efektivní kontrolu nadřízených orgánů vůči podřízeným, kterou lze zajistit jiným, daleko efektivnějším způsobem, např. prostřednictvím inspekčních útvarů či oddělení interního auditu, aktů metodického řízení, pravidelných metodických porad atd. K odvolacímu tvrzení žalobce ohledně legitimní kontroly veřejné správy občanskou veřejností žalovaný poznamenal, že občanská kontrola není jedinou formou kontroly ve veřejné sféře, ale představuje pouze jednu z forem možné kontroly fungování veřejné správy. Občanská kontrola veřejné sféry rozhodně nepředstavuje vyšší stupeň demokratické kontroly veřejné moci než kontrola institucemi demokratického státu vzešlé ze svobodných demokratických voleb. Žalovaný odmítl odvolací námitku žalobce, že disponuje dokumenty, ze kterých by bylo doložitelné, že GŘC vede evidence, ze kterých by mohly být požadované informace poskytnuty. Žádnou takovou evidenci v podobě požadované žalobcem GŘC nevede a ani není povinno ji vést. Žalovaný odmítl také námitku, že povinnost vytvořit předmětné informace vyplývá z ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) a g) a ustanovení § 4 odst. 4 písm. a) a f), resp. § 5 odst. 4 písm. h) zákona o celní správě, a ustanovení § 45 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“) a čl. 6 Organizačního řádu Celní správy. K ustanovením § 3 odst. 4 písm. c) a g), a k ustanovením § 4 odst. 4 písm. a) a f) zákona o celní správě žalovaný uvedl, že tato ustanovení se nevztahují na řízení (míněno vztah nadřízenosti a podřízenosti) GŘC vůči podřízeným celním ředitelstvím a celním úřadům. Tato ustanovení zákona o celní správě se týkají zcela jiné oblasti (vedení evidencí a statistik ve vztahu k externím subjektům) tak, jak ostatně vyplývá z důvodové zprávy k tomuto zákonu. K ustanovení § 45 odst. 2 zákona o služebním poměru a k Organizačnímu řádu Celní správy, pak dodal, že řízení podřízených pracovníků ze strany služebních funkcionářů je věcí každého služebního funkcionáře. Každý sl