7 Afs 33/2003 — Nejvyšší správní soud

9 A 48/2015- 98 - text 12 pokračování 9A 48/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobců: a) Ji. D., b) Ja. D., c) F. D., d) T. D., všichni bytem J., všichni zast. JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8 – Karlín, Sokolovská 22, proti žalovaným: 1) Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, 2) Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, se sídlem Praha 1, Sněmovní 4, zast. JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Praha 2, Vyšehradská 21, v řízení o žalobě ze dne 13.2.2015 na ochranu proti nečinnosti správního orgánu t a k t o : I. Žaloba žalobkyně T. D. se zamítá. II. Žalobkyně T. D. nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žaloba žalobců Ji. D., Ja. D. a F. D. proti Ministerstvu financí se zamítá. IV. Ministerstvo financí nemá právo na náhradu nákladů řízení. V. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky je povinna rozhodnout o žádosti žalobců Ji. D., Ja. D. a F. D. ze dne 13.11.2014 o vrácení přeplatku na pokutě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. VI. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky je povinna zaplatit žalobcům Ji. D., Ja. D. a F. D. náhradu nákladů řízení ve výši 32.296,- Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobců advokáta JUDr. Václava Vlka. O d ů v o d n ě n í : Společnou žalobou ze dne 13.2.2015 podanou k Městskému soudu v Praze se žalobci uvedení v záhlaví tohoto rozsudku domáhali, aby soud uložil prvnímu žalovanému nebo druhému žalovanému povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobců ze dne 13.11.2014 o vrácení přeplatku vzniklého uhrazením částky 50.000,- Kč Ing. F. D. z titulu pořádkové pokuty, která mu byla udělena rozhodnutím kontrolního výboru Poslanecké sněmovna Parlamentu ČR ze dne 2.2.2010 č.j. KC/3.2.10/017K (dále jen „rozhodnutí o pokutě“). Žalobci v žalobě konstatovali, že rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 11 A 138/2010 – 61 ze dne 14.11.2012 bylo zrušeno rozhodnutí o pokutě i na něj navazující odvolací rozhodnutí 2. žalovaného ze dne 16.4.2010 č.j. 4166/2010 ve věci uložení pořádkové pokuty Ing. F. D. ve výši 50.000,- Kč dle § 19 odst. 1 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní kontrole“), s odkazem na § 33 odst. 2 zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu. Z důvodu úmrtí Ing. F. D. podali žalobci jakožto jeho dědicové žádost o vrácení takto vzniklého přeplatku, kterou adresovali prvnímu žalovanému. Ten přípisem ze dne 23.12.2014 č.j. MF-78186/2014/39 žalobcům sdělil, že podle § 19 zákona o státní kontrole vybírá pořádkové pokuty orgán, který je uložil, a že správcem daně věcně a místně příslušným k rozhodnutí o předmětné žádosti je druhý žalovaný. Na základě tohoto vyjádření postoupil předmětnou žádost k rozhodnutí druhému žalovanému. Protože po postoupení žádosti nedošlo k jejímu vyřízení v přiměřené lhůtě, zaslali žalobci dne 27.1.2015 druhému žalovanému žádost o učinění opatření proti nečinnosti. K této žádosti se druhý žalovaný vyjádřil přípisem ze dne 29.1.2015 č.j. VKPS 031/2015, v němž uvedl, že pořádková pokuta byla sice Ing. F. D. uložena ze strany druhého žalovaného a jmenovaný tuto pokutu poukázal dne 28.4.2010 na příjmový účet Kanceláře Poslanecké sněmovny, avšak v souladu s platnými právními předpisy se jednalo o příjem do státního rozpočtu, a dne 31.12.2010 tak byla zaplacená pořádková pokuta odvedena do státního rozpočtu. Druhý žalovaný následně vrátil věc k vyřízení prvnímu žalovanému, který ale do podání žaloby o předmětné žádosti nerozhodl a je nečinný. Žalobci v žalobě dále uvedli, že v tomto výjimečném případě si žalovaní počínají jako správní orgány sui generis, a jsou tedy vázáni povinností vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, za kterou je podle žalobců nutno považovat lhůtu 30 dnů stanovenou v § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobci vyčerpali veškeré opravné prostředky na ochranu proti nečinnosti, a proto navrhli, aby soud rozsudkem uložil žalovaným, nebo jen tomu ze žalovaných, který je podle názoru soudu ve věci příslušný, aby ve věci rozhodl ve v lhůtě stanovené zákonem nebo jinak přiměřené. Pokud soud dospěje k závěru, že má pravomoc nahradit vůli správního orgánu, nechť vydá rozhodnutí, kterým uloží příslušnému ze žalovaných (povinnost) vrátit žalobcům jakožto dědicům Ing. F. D. částku 50.000,- Kč. První žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žaloba na ochranu proti nečinnosti není vůči němu důvodná. Dne 14.11.2014 obdržel předmětnou žádost žalobců o vrácení přeplatku, kterou následně postoupil k vyřízení druhému žalovanému. Dne 30.12.2014 byla prvnímu žalovanému doručena urgence žalobců, kterou se domáhali vyřízení předmětné žádosti. Dne 12.1.2015 přípisem č.j. MF-374/2015/39 poučil žalobce o kompetenci k vyřízení předmětné žádosti a sdělil jim, že žádost byla postoupena k vyřízení druhému žalovanému. Dne 28.1.2015 byl prvnímu žalovanému doručen přípis druhého žalovaného č.j. 28012015/1, kterým mu byla předmětná žádost vrácena k vyřízení. První žalovaný poté dne 6.2.2015 přípisem č.j. MF-5037/2015/39 opětovně vrátil předmětnou žádost k vyřízení druhému žalovanému. První žalovaný ve vyjádření k žalobě dále uvedl, že podle § 26 zákona o státní kontrole a § 106 odst. 3 správního řádu se pro exekuci, vybírání a evidenci pořádkové pokuty podle § 19 zákona o státní kontrole uplatní postup pro správu daní. Vzhledem k tomu byla předmětná žádost 1. žalovaným posouzena v souladu s § 70 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) podle jejího skutečného obsahu jako žádost o vrácení vratitelného přeplatku dle § 155 odst. 2 daňového řádu. Podle § 10 daňového řádu je správcem daně správní orgán nebo jiný státní orgán v rozsahu, v jakém mu je zákonem nebo na základě zákona svěřena působnost v oblasti správy daní. Dle § 19 zákona o státní kontrole pořádkové pokuty vybírá orgán, který je uložil. Z uvedeného vyplývá, že správcem daně věcně a místně příslušným k rozhodnutí o předmětné žádosti je druhý žalovaný. První žalovaný rovněž poukázal na skutečnost, že pokud jde o žalobkyni T. D., neeviduje žádné podání učiněné z její strany. Je tak zřejmé, že tato žalobkyně nesplňuje náležitosti podle § 79 odst. 1 s.ř.s., neboť neuplatnila žádné procesní prostředky ke své ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Druhý žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že není v dané věci pasivně legitimován, neboť Ing. F. D. zaplatil dne 28.4.2010 pořádkovou pokutu na příjmový účet Kanceláře Poslanecké sněmovny, která dle § 117 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny plní úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti Poslanecké sněmovny. Dle téhož ustanovení je Kancelář Poslanecké sněmovny rozpočtovou organizací, která při plnění svých úkolů spravuje rozpočet Poslanecké sněmovny a v hospodářských, pracovněprávních a dalších vztazích je oprávněna jednat, nabývat práva a zavazovat se. Druhý žalovaný sice byl oprávněn kontrolovat hospodaření s finančními prostředky v NKÚ a měl v této věci postavení orgánu státní správy, včetně práva uložit pořádkovou pokutu, avšak v žádném případě není správcem daně. S uloženou pořádkovou pokutou neměl a ani v současné době nemá právo nakládat, ježto se jednalo o příjem státního rozpočtu České republiky, kam byla příslušná částka také odvedena. Tento závěr ve vztahu ke Kanceláři Poslanecké sněmovny vyplývá také ze zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), podle nějž může Kancelář Poslanecké sněmovny použít peněžní prostředky státního rozpočtu pouze ke stanoveným účelům. K vrácení předmětné částky je tak zcela logicky příslušné Ministerstvo financí. Druhý žalovaný není v dané věci pasivně legitimován také proto, že žalobci mají povinnost tvrdit, že správní orgán nevydal rozhodnutí, ačkoliv mu to zákon ukládá. Stejně tak nemůže být druhý žalovaný pasivně legitimován, jelikož Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky v podobě 5. volebního období již fyzicky neexistuje. Pokud by byl výkon rozhodnutí veden vůči „neexistující Poslanecké sněmovně“, jednalo by se ve smyslu § 63 s.ř.s. o nemožnost výkonu rozhodnutí, neboť výkon rozhodnutí proti zákonodárnému sboru není možný. Poslanecká sněmovna 7. volebního období je tak de facto ústavně právním subjektem odlišným od Poslanecké sněmovny 5. volebního období. Druhý žalovaný zpochybnil aktivní legitimaci žalobců tvrzením, že z podané žaloby ani z předložených listinných důkazů není zřejmé, zda dědické řízení po zemřelém Ing. F. D. již bylo ukončeno, a že tak bylo učiněno některým ze zákonem předvídaných způsobů o ukončení dědického řízení, tedy např. usnesením o dědictví, kterým by bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů žalobcům, n