— Nejvyšší správní soud

9 A 76/2012- 81 - text 13 pokračování 9A 76/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: MAFRA, a.s., se sídlem Praha 5, Karla Engliše 519/11, IČ: 45313351, zast. JUDr. Michalem Růžičkou, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 37, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6, Antonína Čermáka 2a, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Mladá fronta a.s., se sídlem Praha 4 – Modřany, Mezi Vodami 1952/9, IČ: 49240315, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 6. 3. 2012, zn. sp.: O-60900, č. j. O-60900/D60768/2011/ÚPV, t a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Rozhodnutím ze dne 6. 3. 2012, zn. sp.: O-60900, č. j. O-60900/D60768/2011/ÚPV (dále jen „napadené rozhodnutí“), předseda Úřadu průmyslového vlastnictví zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „Úřad“) ze dne 20. 9. 2011 o zamítnutí žalobcova návrhu na zrušení kombinované ochranné známky č. 171258 ve znění „mf“, jejímž vlastníkem je společnost Mladá fronta a. s. V odůvodnění napadeného rozhodnutí předseda Úřadu průmyslového vlastnictví konstatoval, že žalobce jakožto navrhovatel svůj návrh na zrušení napadené ochranné známky ve vlastnictví společnosti Mladá fronta a.s., opírá o rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 437/2008-932 ze dne 11. 5. 2010 vydaný v řízení o ochranu proti nekalé soutěži, v němž žalobce vystupuje na straně žalující a společnost Mladá fronta a.s., na straně žalované. Podle zmíněného rozsudku je žalovaný povinen zdržet se ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku užívání slovního spojení „MLADÁ FRONTA“ a/nebo zkratky „MF“ v názvu i zkráceném názvu žalovaným vydávaného periodika, evidovaného Ministerstvem kultury České republiky pod evidenčním číslem E 14837, nehledě na formu grafického vyjádření. Návrh na zrušení napadené ochranné známky byl podán v zachované lhůtě 6 měsíců a časová podmínka stanovená v § 31 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 441/2003 Sb.“), tak byla splněna. Podmínkou k úspěšnému uplatnění návrhu podaného podle § 31 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb. je, aby v rozhodnutí soudu bylo konstatováno, že užití napadené ochranné známky je nedovoleným soutěžním jednáním. Orgán prvého stupně řízení tomuto závěru nepřisvědčil, což zdůvodnil následovně. Výrokem předmětného soudního rozhodnutí je vlastníkovi napadené ochranné známky uloženo, aby se zdržel užívání označení „Mladá fronta“ a/nebo zkratky „MF“ v názvu konkrétního týdeníku. Závěry uvedené v odůvodnění soudního rozhodnutí je proto možné vztáhnout rovněž pouze ke konkrétní tiskovině a z předmětného rozhodnutí nelze dovodit, že by užití napadené ochranné známky bylo obecně pro zapsané výrobky a služby nedovoleným soutěžním jednáním. Výrok rozhodnutí soudu na napadenou ochrannou známku nedopadá, a není proto právním důvodem pro její zrušení. Orgán rozhodující o rozkladu dále uvedl, že správní orgán sice není nadán pravomocí rozhodnout, zda napadená ochranná známka byla užívána v rozporu s pravidly hospodářské soutěže, nicméně je povinen zkoumat, zda takový závěr je v předloženém soudním rozhodnutí obsažen či nikoli. Aby mohlo být návrhu na zrušení vyhověno, musí být v rozhodnutí soudu konstatováno, že užívání napadené ochranné známky vykazuje znaky nekalé soutěže. Nelze přitom omezit pozornost výlučně na přítomnost doslovného znění této fráze, neboť takové hodnocení by bylo ryze formalistické a neodpovídalo by věcné materii rozhodného ustanovení zákona. Z obsahu rozhodnutí soudu tedy musí být patrné, o kterou ochrannou známku se jedná, jaký způsob užívání byl napaden a zda je takové užití v rozporu s pravidly hospodářské soutěže. Výrokem předloženého rozsudku je žalovanému (vlastníkovi napadené ochranné známky) uloženo zdržet se užívání označení „Mladá fronta“, příp. zkratky „MF“, v názvu periodika MLADÁ FRONTA PLUS, případně MF MLADÁ FRONTA PLUS, evidovaného Ministerstvem kultury České republiky pod evidenčním číslem E 14837, nehledě na formu grafického zpracování. Z uvedeného je zřejmé, že povinnost uložená soudem se vztahuje k užívání jmenovaných označení výhradně ve vztahu ke konkrétní tiskovině. Odůvodnění rozsudku pak lze vztáhnout pouze k jeho výroku, neboť s ním tvoří nedílný celek, a nikoli ho vykládat obecně a vztahovat na další případy, které nebyly předmětem sporu. Takový výklad by byl neopodstatněně extenzivní a nemá oporu v zákoně. Odůvodnění rozsudku se tedy vztahuje pouze k tiskovině identifikované ve výroku. Soud přitom dospěl k závěru, že žalovaný vytýkaným jednáním jednal v rozporu s dobrými mravy soutěže, neboť tím využil pro sebe známost označení „Mladá fronta“ u veřejnosti jako názvu deníku, a přisvojil si tak soutěžní výkony jiného, po léta budovanou známost a proslulost deníku a žalobce, vlastnosti, jež mu veřejnost všeobecně přisuzuje. Jednal tak proti zásadám, které se obecně v jednání, jež souvisí s účastí v hospodářské soutěži, předpokládají, přičemž právě zachování a ochrana korektnosti a „fér“ jednání je cílem a smyslem práva proti nekalé soutěži. K tomu soud doplnil, že výkon formálního práva známkového se nesmí příčit zásadě hmotného práva vyjádřené v § 44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., jinak řečeno, i užití zapsané ochranné známky může být jednáním proti dobrým mravům soutěže a tedy jednáním nekalým, proti kterému má druhá strana právo se bránit a soud je povinen její dotčené právo chránit. Z odůvodnění rozsudku soudu lze jednoznačně seznat, že žalovaný (jímž je vlastník napadené ochranné známky) se dopustil nekalého jednání v hospodářské soutěži tím, že na trh uvedl periodikum, jež v názvu obsahuje slovní spojení „Mladá fronta“, popř. jeho zkratku „MF“, a to bez ohledu na jeho grafické zpracování. Ve výroku soudního rozhodnutí je dotčené periodikum specifikováno číslem, pod kterým je evidováno Ministerstvem kultury ČR. Z evidence lze vyčíst, že předmětné periodikum bylo vydáváno s týdenní periodicitou pod názvem „MLADÁ FRONTA PLUS“ a ode dne 2.9.2010 bylo jeho vydávání přerušeno. Jelikož výrok soudu se vztahuje výlučně k užívání jmenovaných označení při vydávání periodika pod názvem „MLADÁ FRONTA PLUS“, nelze závěry soudu vykládat extenzivně v tom smyslu, že by užívání jakékoli ochranné známky obsahující slovní prvky „Mladá fronta“ či „MF“ pro periodika bylo v rozporu s pravidly hospodářské soutěže. Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že mnohé z takových známek požívají práva přednosti sahající řadu let zpátky, než bylo zahájeno vydávání jmenovaného týdeníku v roce 2003. Z výše uvedených důvodů dospěl orgán rozhodující o rozkladu k závěru, že předložený rozsudek soudu nedopadá na užívání napadené ochranné známky, a tudíž nebyl shledán důvod pro její zrušení podle § 31 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb. Pro úplnost považoval orgán rozhodující o rozkladu za nutné vyjádřit se k tvrzení žalobce, že s ohledem na § 80 zákona č. 99/1963 Sb., se v dané věci nemohl domáhat určovacího výroku, nýbrž mohl žalovat výhradně na plnění, a to natolik konkrétního, aby splnil povinnost tvrzení a unesl důkazní břemeno. Orgán rozhodující o rozkladu podotkl, že sice není oprávněn hodnotit postup navrhovatele, jímž se domáhá rozhodnutí soudu, jež je vyžadováno podle § 31 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., neboť takové jednání je plně v rukou navrhovatele, nicméně se shora uvedeným tvrzením si dovolí polemizovat. Obecně sice platí doktrína o nepřípustnosti určovacích žalob v situacích, kdy lze žalovat na plnění, avšak i v případě, že lze žalovat na splnění povinnosti, připouští soudní praxe, že může být naléhavý právní zájem na určení dán a v takovém případě je možné domáhat se jak výroku na splnění povinnosti, tak výroku o určení právního vztahu. Ve světle výše uvedených důvodů, pro které nebylo možné návrhu žalobce vyhovět, se otázka přípustnosti žalobních nároků jeví jako bezpředmětná. Pokud jde o zohlednění dalších skutečností jako neúměrně velký zásah do práv vlastníka či splnění soudem uložené povinnosti, orgán rozhodující o rozkladu uvedl, že tyto úvahy byly orgánem prvého stupně řízení vedeny nad rámec jeho rozhodnutí a na konečné rozhodnutí neměly vliv. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě namítl, že napadené rozhodnutí je založeno na neúplném zjištění skutkového stavu, na neúplném a nesprávném právním posouzení, vybočuje z mezí volného správního uvážení, je v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí žalovaného, a tudíž nezákonné a pro nedostatek důvodů též nepřezkoumatelné. Za základní pochybení žalovaného považuj