2 Aps 1/2005 — Nejvyšší správní soud

10 A 119/2017- 47 - text 7 pokračování 10A 119/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové, soudců Mgr. Jiřího Lifky a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: SAFE DIESEL s.r.o. sídlem Biskupský dvůr 2095, 110 00 Praha 1, IČ: 04654846 zastoupen advokátem JUDr. Františkem Hosnou sídlem Klimentská 1207, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222, 110 15 Praha 1 o žalobě na ochranu proti nečinnosti takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobou ze dne 28. 6. 2017 se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného, kterou spatřoval v tom, že mu žalovaný neposkytl součinnost skrze svoji podřízenou organizaci Centrum služeb pro silniční dopravu (dále též „CSSD“). Žalobce nejprve shrnul pozadí případu. Uvedl, že v rámci snahy o nápravy technického problému (dále též „kauza Dieselgate“) vozidel spadajících pod koncern Volkswagen Aktiengesellschaft (dále též „koncern Volkswagen“) žalovaný, resp. CSSD, rozesílal vlastníkům vozidel koncernu Volkswagen pozvánky do servisu za účelem realizace aktualizace softwaru vozidel či technických oprav, a to na žádost členů koncernu Volkswagen, resp. dovozce vozidel tohoto koncernu (konkrétně společnost Porsche Česká republika). Žalovaný tak v podstatě umožnil koncernu Volkswagen nepřímo využít neveřejných údajů z registru silničních vozidel a oslovit prostřednictvím CSSD dotčené majitele vozidel tohoto koncernu s výzvou k dobrovolné servisní prohlídce. Žalobce dále uvedl, že shodným způsobem hodlal oslovit vlastníky vozidel koncernu Volkswagen sám. Za tímto účelem požádal CSSD o součinnost při výrobě a distribuci tiskovin týkajících se předmětných technických problémů vozidel koncernu Volkswagen, a to opakovaně – poprvé svým dopisem ze dne 29. 6. 2016, naposledy pak dopisem ze dne 20. 3. 2017. Tyto své žádosti o poskytnutí součinnosti žalobce považuje za žádost ve smyslu § 45 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“). Vzhledem k absenci reakce ze strany žalovaného podal žalobce dne 26. 4. 2017 žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 odst. 3 správního řádu k Ministru dopravy. Dne 3. 5. 2017 obdržel žalobce rozhodnutí o žádosti o poskytnutí součinnosti č. j. 50/2017-150-ORG2/2, jímž byla tato žádost zamítnuta s odůvodněním, že součinnost nelze pro komerční charakter jeho aktivit poskytnout. Proti rozhodnutí podal žalobce dne 18. 5. 2017 rozklad adresovaný Ministru dopravy. Ačkoli lhůta pro vydání rozhodnutí o podaném rozkladu dle § 71 správního řádu uplynula dne 19. 6. 2017, ke dni podání žaloby o něm rozhodnuto nebylo. Žalobce pouze obdržel dne 19. 6. 2017 přípis žalovaného, jímž mu bylo sděleno, že rozklad žalobce ze dne 18. 5. 2017 považuje za stížnost dle § 175 správního řádu. Žalobce je nicméně přesvědčen, že rozhodnutí o jeho žádosti o poskytnutí součinnosti č. j. 50/2017-150-ORG2/2 představuje rozhodnutí, proti němuž lze brojit rozkladem dle ů 152 správního řádu. Žalobce tedy namítl nečinnost Ministra dopravy, neboť doposud nerozhodl o jeho rozkladu ze dne 18. 5. 2017. Pro případ, že by soud nepovažoval rozhodnutí žalovaného č. j. 50/2017-150-ORG2/2 za rozhodnutí, proti němuž lze brojit rozkladem, namítl žalobce též nečinnost žalovaného, který dosud nerozhodl o jeho žádosti o poskytnutí součinnosti ze dne 21. 3. 2017. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný byl povinen poskytnout mu součinnost s výrobou a distribucí tiskovin ke kauze Dieselgate, neboť je jeho úkolem zajistit ochranu zdraví a života osob a majetku, a to včetně spotřebitelů a jiných zákazníků koncernu Volkswagen. Žalovaný ve svém rozhodnutí o č. j. 50/2017-150-ORG2/2 uvedl, že svolávací akce výrobce vozidla nemůže sloužit k distribuci nabídek komerčních subjektů nabízejících právní či jiné služby, byť ve formě informačního letáku s poučením o právech občanů. K tomu žalobce uvedl, že nikdy nepožadoval součinnost v rámci svolávací akce, nýbrž nezávisle na ní. Kromě toho je přesvědčen, že z jeho žádosti o součinnost je zřejmé, že jejím účelem neměly být komerční aktivity, nýbrž informování majitelů vozidel koncernu Volkswagen o jejich právech. Kromě toho žalobce poukázal na skutečnost, že žalovaný umožnil obeslání majitelů vozidel dotčených kauzou Dieselgate členům a dovozcům koncernu Volkswagen. V další části žaloby vyvracel žalobci argumentaci žalovaného, že rozeslání dopisů majitelům dotčených automobilů v rámci svolávací akce umožnil na základě § 28 zákona č. 56/2001 Sb. o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o provozu na pozemních komunikacích“). K tomu žalobce uvedl, že v daném případě nebyl odkaz žalovaného na § 28 [nejspíše odst. 1 písm. q)] případný. Citované ustanovení hovoří totiž o povinnosti výrobce oznámit a následně odstranit nedostatky na vozidlech, které představují „závažné nebezpečí pro bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, životní prostředí nebo život nebo zdraví člověka“. Tak tomu ale dle žalobce v kauze Dieselgate není, neboť sám koncern Volkswagen dotčená vozidla prohlašuje ve svolávacím dopise za plně pojízdná, bezpečná a sloužící své funkci. S ohledem na výše uvedené namítl žalobce porušení celé řady základních zásad činnosti správních orgánů, konkrétně zásady legitimního očekávání dle § 2 odst. 4 správního řádu (žalovaný činil nedůvodné rozdíly mezi přístupem k němu a přístupem ke členům a dovozcům koncernu Volkswagen), zásady zneužití správního uvážení dle § 2 odst. 4 správního řádu (libovůle žalovaného v rozdílném přístupu k žalobci a ke členům a dovozcům koncernu Volkswagen), zásady ochrany veřejného zájmu dle § 2 odst. 4 správního řádu (veřejný zájem na informování dotčených majitelů vozidel koncernu Volkswagen o jejich právech a možnosti využití práv za účelem ochrany zdraví a majetku těchto osob, jakož i životního prostředí), zásady dobré správy a služby veřejnosti dle § 4 správního řádu a zásady rovnosti dotčených osob a zákazu diskriminace dle § 7 správního řádu. Na základě uvedeného žalobce navrhl, aby soud uložil Ministru dopravy povinnost rozhodnout o rozkladu podaném žalobcem dne 18. 5. 2017 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2017, č. j. 50/2017-150-ORG2/2, a zároveň aby Ministru dopravy a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náhradu nákladů řízení. Pro případ, že by Městský soud v Praze dospěl k závěru, že přípis žalovaného ze dne 3. 5. 2017, č. j. 50/2017-150-ORG2/2, není rozhodnutím, proti němuž by byl přípustný rozklad, navrhl žalobce, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí ohledně žádosti žalobce ze dne 21. 3. 2017, a zároveň mu uložil uhradit žalobci náhradu nákladů řízení. Podáním ze dne 1. 9. 2007 se k žalobě vyjádřil žalovaný. Uvedl, že dle § 28 odst. 1 písm. q) zákona o provozu na pozemních komunikacích je každý výrobce, který je držitelem osvědčení o schválení typu vozidla, povinen při zjištění, že u jím u jím vyrobených vozidel již uvedených na trh jeden nebo více systémů, konstrukčních částí nebo samostatných technických celků představuje závažné nebezpečí pro bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, životní prostředí nebo život nebo zdraví člověka, oznámit toto zjištění ministerstvu a neprodleně zajistit odstranění těchto nedostatků. V souladu s tímto ustanovením výrobce (koncern Volkswagen) postupoval, přičemž žalovaný a CSSD poskytovali potřebnou součinnost nutnou k obeslání provozovatelů vozidel, resp. splnění zákonné povinnosti dle uvedeného ustanovení. Vzhledem k tomu, že ustanovení ukládá povinnost výrobci, nemohlo dojít v rámci obeslání provozovatelů vozidel k předání informací od jiného subjektu, než byl výrobce, a to pouze informací o svolávací akci. V rámci tohoto bylo pracováno s adresami jednotlivých provozovatelů vozidel, takže základním principem, který bylo dále třeba naplnit, byl princip ochrany osobních údajů. Vzhledem k počtu obesílaných vozidel (desetitisíce) byla tato činnost zajišťována servisní organizací ministerstva, a to CSSD, která fyzicky realizovala obesílku. Vlastní obeslání se skládalo z informace výrobce ke svolávací akci ve smyslu výše uvedeného zákonného ustanovení a doprovodného dopisu CSPSD, které vysvětlovalo pouze postavení CSPSD v celém procesu tj. zprostředkovatele vlastní obesílky. Tento stav, nikoliv vlastní povinnost výrobce, změnila novela zákona o provozu na pozemních komunikacích (zákon č. 63/2017 Sb.), která od 1. 7. 2017 stanovuje, že ministerstvo pro potřeby naplnění výše uvedené zákonné povinnosti výrobce poskytne nutná data přímo výrobci, avšak pouze pro dané účely. Podle § 5 odst. 6 zákona o provozu na pozemních komunikacích „Minist