2 As 241/2016 — Nejvyšší správní soud

10 A 139/2014- 64 - text 9 pokračování 10A 139/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobkyně: Ing. R. V., nar. X., bytem J. u P., M. 406, zast. JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Praha 1, Štěpánská 640/45, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Praha 1, Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19.6.2014, č.j. 62/2014-230-VPL/5, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 5.000,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy České republiky, Odbor plavby, ze dne 19.6.2014, č.j. 62/2014-230-VPL/5, kterým bylo podle ust. § 92 odst. 1 správního řádu jako nepřípustné zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Státní plavební správy - pobočka Praha ze dne 23.4.2004, č.j. 1857/PH/04, které nabylo právní moci dne 14.5.2004 a kterým bylo uděleno Ing. R. K. oprávnění osadit na pravém břehu údolní nádrže Orlík, v katastrálním území Orlické Zlákovice v zátoce Trhovky, říční km 146,9 vodní cesty Vltava, plavební znak E.5 „povolené stání“ dle přílohy č. 7 Řádu plavební bezpečnosti vydaného vyhláškou č. 344/1991 Sb., a to v ose plovoucího zařízení, jelikož žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně nemůže být účastníkem řízení dle ust. § 27 odst. 2 správního řádu, neboť nemohla být na svých právech žádným způsobem dotčena. Žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí je nezákonné a věcně nesprávné. Žalobkyně je vlastníkem nemovitosti nacházející se cca 60 m od břehu vodní nádrže, užívané k rekreačním účelům. Kotviště je umístěno na pro žalobkyni nejbližší pláži a jeho provoz i provoz plovoucího zařízení ovlivňuje své okolí emisemi hluku a plynnými emisemi (výfuky spalovacích motorů). Plovoucí zařízení je navíc provozováno v rozporu s podmínkami jeho povolení a zákonnou povinností – neohrožovat návštěvníky kempu a ostatní uživatele vodní plochy. Motorová plavidla se pohybují v zákonem nedovolených režimech, jsou velmi hlučná a ohrožují plavce. Policie ČR ani státní plavební správa nejsou z kapacitních důvodů schopni vynucovat dodržování zákonných předpisů. Žalobkyně byla v době vydání rozhodnutí dle tehdy účinného ust. § 14 odst. 1 správního řádu (zákona č. 71/1967 Sb.) účastníkem řízení. Prvoinstanční správní orgán ovšem jednal jako s účastníkem řízení pouze se žadatelem. Jiné osoby o probíhajícím řízení neinformoval, neumožnil jim se ho účastnit a využívat procesních práv a nedoručil jim rozhodnutí. Žalobkyně (ani jiné dotčené osoby) tak neměly v řízení možnost hájit svá práva a své zájmy, čímž došlo k zásahu do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Žalobkyně nesouhlasila s argumentací žalovaného, že nemohla být účastníkem řízení, protože nemohla být žádným způsobem dotčena na svých právech, a to především z důvodu, že její pozemek není břehovým pozemkem, ale je od břehového pozemku oddělen ještě dvěma pozemky a vzhledem ke vzdálenosti nemůže být dotčena na svých právech spojených s vlastnictvím nemovitosti, ani na právu na příznivé životní prostředí. Dle žalobkyně se hluk z motorových plavidel v prostoru sevřeném strmými břehy vodní nádrže šíří bez ohledu na hranice pozemku. Obdobně obecné užívání vod ke koupání není spojeno s hranicemi vlastněných pozemků. Žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 19/99, který se týkal dotčenosti práv u mezujících a nemezujících sousedů a který dle názoru žalobkyně lze analogicky použít i pro tento případ. Podle výše zmíněného nálezu Ústavního soudu je nutno pokládat za účastníka územního řízení nejen „mezujícího souseda“ (souseda, jehož pozemek přímo sousedí s pozemkem, který je předmětem řízení), ale také majitele vzdálenější nemovitosti, jestliže mohou být dotčena jeho práva. Podle Ústavního soudu tak mohou být dotčenými vlastníky vedle vlastníků „mezujících“ i vlastníci pozemků za potokem, za cestou apod., v konkrétním případě náleží posouzení dotčenosti těchto vzdálenějších vlastníků do správního uvážení příslušného správního orgánu. Obdobně vykládal dotčenost v právech i prvorepublikových Nejvyšší správní soud, např. v nálezu z 22.6.1938 (Boh. A 14314/38) vyslovil, že sousedem je nejen ten, jehož nemovitý majetek bezprostředně souvisí se staveništěm, ale i majitel vzdálenější nemovitosti, zejména také pozemku ležícího naproti projektované stavbě přes cestu, jestliže projekt může mít na jeho nemovitý majetek stavebně-policejní reflex. Z nejnovější rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu lze dovodit, že pozemkem dotčeným změnou územního plánu může být i pozemek vzdálený více než 500 metrů, pokud lze usoudit, že navrhovaná úprava může mít dopad do takové vzdálenosti, např. pokud má jít o vybudování silnice v otevřené krajině, kde lze očekávat snadné šíření hluku (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.4.2011, č.j. 6 Ao 2/2011-27). Napadené rozhodnutí nesprávně dovozuje dotčenost žalobkyně na základě nového správního řádu, přestože řízení bylo vedeno dle starého správního řádu. Žalovaný dále porušil ust. § 68 odst. 3 správního řádu, když řádně neodůvodnil, proč by žalobkyně nemohla být dotčena na svých právech, a zcela opominul a nevypořádal některé z argumentů žalobkyně, týkající se např. nezákonností souhlasu obce Milešov s užíváním pozemku, který byl vydán v rozporu se smlouvou o nájmu pozemku s Povodím Vltavy, s.p. nebo nedodržování podmínek napadeného rozhodnutí v praxi. Dle žalobkyně je prvoinstanční rozhodnutí zmatečné, neboť ani jeden z jeho výroků výslovně a zřetelně nepovoluje umístnění plovoucího zařízení (tvořeného soustavou tří ocelových plováků). Rozhodnutí se zároveň vztahuje na říční kilometr 146,9 a zátoku Trhovky. Říční kilometr přitom neodpovídá lokalitě zátoky Trhovky. Rozhodnutí tedy neurčuje jasnou lokalitu pro umístění mola. S touto námitkou se žalovaný taktéž nezabýval. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobkyně nepředložila žádný konkrétní důkazní prostředek k prokázání svých tvrzení, že okolí výše popsaného plovoucího zařízení je obtěžováno plynnými a hlukovými emisemi nad rámec limitů povolených právními předpisy. Požadavky na technickou způsobilost plavidel používaných na vodních cestách v České republice upravuje vyhláška č. 223/1995 Sb., o způsobilosti plavidel k provozu na vnitrozemských vodních cestách, ve znění pozdějších předpisů a nařízení vlády č. 174/2005 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na rekreační plavidla (dále jen „nařízení vlády"). Tyto předpisy stanoví maximální hodnoty emisí hluku a výfukových plynů plavidel a spalovacích motorů používaných na plavidlech. Maximální limity emisí jsou stanoveny tak, aby byl v co největší míře omezen případný negativní vliv provozu plavidel na životní prostředí. Pokud se týká hluku, jsou maximální hodnoty akustického tlaku stanoveny v rozmezí od 67 do 75 dB, což je srovnatelné s povolenými hodnotami emisí spalovacích motorů osobních vozidel. Dle vyhlášky č. 241/2002 Sb., o stanovení vodních nádrží a vodních toků, na kterých je zakázána plavba plavidel se spalovacími motory, a o rozsahu a podmínkách užívání povrchových vod k plavbě, ve znění pozdějších předpisů, je povinností všech vůdců plavidel plout v lokalitě zátoky Trhovky s plavidlem pouze ve výtlačném režimu plavby, což znamená, že rychlost plavidla nedosahuje ani povolených 25 km/hod. Provoz plavidel v blízkosti vymezeného stání nepředstavuje významné zatížení hlukem a emisemi. Pravidla plavebního provozu, která upravují i vzájemný vztah koupajících se osob a vůdců plavidel, jsou obsažena ve vyhlášce (resp. její příloze) č. 344/1991 Sb., kterou se vydává Řád plavební bezpečnosti na vnitrozemských vodních cestách České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších předpisů. Tato stanovuje mimo jiné, že koupající se osoba nesmí plavat do dráhy přibližujícího se plavidla a je povinna zachovávat minimálně vzdálenost 10 metrů od boku malého plavidla. Pro vůdce plavidla je stanovena povinnost obeplouvat koupající se osobu v bezpečné vzdálenosti (minimálně 10 metrů). Co se týče námitky provozování plovoucího zařízení v rozporu s podmínkami jeho povolení a zákonnou povinností neohrožovat návštěvníky kempu a ostatní uživatele, žalobkyně opětovně neuvedla, jakým způsobem mělo dojít k ohrožení návštěvníků kempu a ostatních uživatelů a k prokázání svých tvrzení, a opětovně neuvedla žádný důkazní prostředek. Na vodním díle Orlík pravidelně probíhá ze strany Státní plavební správy a Policie ČR pravidelný dozor nad dodržováním podmínek pro užívání povrchových vod k plavbě a ostatních plavebních předpisů. Žalovaný poukázal na skutečnost, že dosud žádný jiný vlastník pozemku (ať už břehového nebo nebřehového) v okolí předmětného značení ani jiný subjekt (např. rekreant) nepodal stížnost na umístění plavebního znače