10 As 31/2018 — Nejvyšší správní soud

3 Af 61/2014- 126 - text 14 3 Af 61/2014 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudkyň JUDr. Ludmily Sandnerové a Mgr. Ivety Postulkové ve věci žalobkyně: ČEZ, a.s., IČO: 452 74 649 sídlem Duhová 1444/2, 140 53 Praha 4 zastoupená advokátem JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M. sídlem Křižovnické nám. 193/2, 110 00 Praha 1 proti žalované: Státní energetická inspekce sídlem Gorazdova 24, 120 00 Praha 2 o přezkum rozhodnutí ústředního ředitele Státní energetické inspekce ze dne 8. 9. 2014, č.j. 081301613/700/14/90.220/Ve takto: I. Rozhodnutí ústředního ředitele Státní energetické inspekce ze dne 8.9.2014 č. 904018514 č.j. 081301613/700/14/90.220/Ve se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228, Kč do rukou jeho zástupce JUDr. Karla Muzikáře, LL.M., advokáta, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět přezkumu 1. Žalobkyně se domáhá zrušení rozhodnutí ústředního ředitele Státní energetické inspekce ze dne 8. 9. 2014 č. 904018514 č.j. 081301613/700/14/90.220/Ve (dále jen „napadené rozhodnutí“), jakož i jako rozhodnutí Státní energetické inspekce, územního inspektorátu pro Moravskoslezský kraj (dále též „SEI“) ze dne 18. 4. 2014 č. 814002114 č.j. 081301613/1188/14/80.100/Hr (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Napadeným rozhodnutím byl změněn výrok I. prvostupňového rozhodnutí tak, že do tohoto výroku byly vloženy doplňující informace o okolnostech spáchaného správního deliktu podle § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“), a zároveň jím byla pokuta uložená za tento správní delikt podle ust. § 16 odst. 4 písm. b) zákona o cenách snížena z 688 621 Kč na 500 000 Kč. Podle napadeného rozhodnutí se žalobkyně jako výrobce elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla (dále jen „KVET“) v provozovně Teplárna VÍTKOVICE, Výstavní 1144/103, Ostrava-Vítkovice dopustila správního deliktu podle ust. § 16 odst. 1 písm. c) zákona o cenách tím, že v rozporu s věcnými podmínkami stanovenými cenovým orgánem dikcí § 5 odst. 5 zákona o cenách pro uplatnění úředně stanovené pevné ceny v kontrolovaném období srpna a prosince 2011 fakturovala a přijala platby za příspěvek k ceně elektřiny vyrobené z KVET přesto, že výroba elektřiny na výstupu provozovaného zařízení nedosáhla minimální úspory primární energie, jak je stanoveno v § 2 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 344/2009 Sb., vydané k provedení § 32 zákona č. 458/2000 Sb., ve znění účinném v době spáchání správního deliktu, a rovněž nebylo dosaženo minimální účinnosti užití energie podle bodu 16 přílohy č. 4 vyhlášky č. 344/2009 Sb., čímž nebyly splněny podmínky pro čerpání příspěvku k ceně elektřiny z KVET. Nedodržením pravidel a postupů stanovených cenovým orgánem pro úředně stanovenou pevnou cenu danou bodem 2.2. cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále „ERÚ“) č. 2/2010 ze dne 8. 11. 2010 a stanovené regulace formou pevné ceny podle § 5 odst. 5 zákona o cenách byl podle napadeného rozhodnutí nárokován příspěvek ve výši 680 620,83 Kč bez DPH neoprávněně a získán tak nepřiměřený majetkový prospěch ve stejné výši, za což byla žalobkyni uložena výše uvedená (odvolacím orgánem snížená) pokuta. II. Žalobní body a vyjádření žalovaného 3. V podané žalobě žalobkyně předně uvádí (první žalobní bod), že žalovaná i správní orgán prvního stupně neaplikovaly zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“), ač jej aplikovat měly. Žalobkyně má za to, že energetický zákon je obecným předpisem definujícím KVET; proto je na místě jej aplikovat. Pravomoc správnímu orgánu v působnosti energetického zákona je (resp. byla v rozhodné době, tj. v době vydání napadeného rozhodnutí) dána ustanovením § 93 odst. 1 energetického zákona ve spojení s ust. § 3 odst. 3 a 4 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „cenový kompetenční zákon“). Podle žalobkyně nelze aplikovat podzákonné právní předpisy (vyhlášku č. 344/2009 Sb. a bod 2 cenového rozhodnutí ERÚ ze dne 8. 11. 2010 č. j. 2/2010), aniž by zároveň byla aplikována základní zákonná úprava, z níž tyto podzákonné předpisy vycházejí (energetický zákon). Tím, že žalovaná ani správní orgán prvního stupně energetický zákon neaplikovaly, učinily svá rozhodnutí zmatečná a nepřezkoumatelná. Pro úplnost žalobkyně uvádí, že tyto orgány zjevně energetický zákon aplikovaly (ač tvrdí opak), když ve svých rozhodnutích na energetický zákon několikrát odkazovaly. 4. Ve druhém žalobním bodě žalobkyně namítá, že podle ust. § 95 odst. 4 energetického zákona již uplynula prekluzivní lhůta k zahájení správního řízení ve věci uložení pokuty údajně neoprávněného čerpání příspěvku k ceně elektřiny vyrobené z KVET, neboť k údajnému spáchání správního deliktu došlo v srpnu 2011, zatímco správní řízení o tomto deliktu bylo zahájeno až v listopadu 2013. Žalobkyně má za to, že v otázce délky prekluzivní lhůty k zahájení správního řízení je energetický zákon lex specialis, kdežto ust. § 17 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“) je předpisem obecným; užije se tak ustanovení energetického zákona. Podle názoru žalobkyně byla žalovaná vázána svým dříve vysloveným názorem obsaženým v pravomocném rozhodnutí ze dne 15. 11. 2013 č.j. 976/13/90.220/Ve. Předmětné rozhodnutí bylo vydáno za skutkově shodných okolností, a proto žalovaná tak měla povinnost rozhodovat v obdobných věcech obdobně. Také je na tomto místě nutno poukázat na zásadu in dubio pro reo; žalovaná měla použít příznivější postup pro žalobkyni. 5. Ve třetím žalobním bodě žalobkyně namítá, že žalovaná měla v projednávaném případě povinnost aplikovat unijní právo, zejména přímo závazné rozhodnutí Komise č. 2008/952/ES ze dne 19. 11. 2008, a povinnost vykládat vnitrostátní předpisy eurokonformně, což však neučinila. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 19/04, podle kterého počínaje dnem 1. 5. 2004 je každý orgán veřejné moci povinen aplikovat komunitární právo přednostně před českým právem, pokud je český zákon v rozporu s právem komunitárním. Zároveň pokud právní předpis připouští více výkladů, vždy je třeba zvolit ten, který je eurokonformní; jde zejména o podmínku tzv. minimální účinnosti užití energie i v případě nově nevystavených nebo nezrekonstruovaných zařízení. 6. Námitku čtvrtého žalobního bodu tvoří tvrzení, že tzv. podmínka minimální účinnosti užití energie se na Teplárnu Vítkovice nevztahuje. Opačný závěr by žalobkyni nezákonně ukládal povinnosti podzákonnými právními předpisy; navíc by také byl v rozporu s unijním právem. Směrnice č. 92/42/EHS totiž podmínku minimální účinnosti nezná; její stanovení nad rámec směrnice tak znamená nepřípustné vyloučení celé kategorie starších zařízení vyrábějících elektřinu v rámci KVET z režimu podpory. Žalovaná se přitom v napadeném rozhodnutí řádně nevypořádala s odvolacími námitkami žalobkyně v tom smyslu, proč by se na ni tato podmínka neměla vztahovat; žalovaná pouze zopakovala argumenty správního orgánu prvního stupně, aniž by námitky žalobce jakkoli reflektovala. Žalobkyně uvádí, že podmínka tzv. minimální účinnosti užití energie byla v rozhodné době součástí definice vysokoúčinné KVET obsažené v ust. § 32 odst. 2 písm. d) energetického zákona. Toto ustanovení přitom bylo v rozhodné době provedeno pouze vyhláškou č. 349/2010 Sb., o stanovení minimální účinnosti užití energie při výrobě elektřiny a tepelné energie. Tato vyhláška se přitom na Teplárnu Vítkovice nevztahuje s ohledem na dobu uvedení této elektrárny do provozu. 7. Zároveň má žalobkyně za to, že aplikovatelnost kritéria tzv. minimální účinnosti užití energie nelze stanovit ani na základě poznámky pod čarou v bodě 2.2 cenového rozhodnutí ERÚ (a v návaznosti na to v bodě 16 přílohy č. 4 vyhlášky č. 344/2009 Sb.), jak to učinila žalovaná, tím spíše, že poznámka pod čarou nemá normativní povahu. Žalobkyně vyzdvihuje, že soukromým osobám nelze stanovit podmínky na základě podzákonných právních předpisů bez zákonného zmocnění. Navíc podzákonné předpisy, na jejichž podkladě byla povinnost dovozena, upravují jiné otázky než minimální účinnost užití energie, a to cenu příspěvků, způsob určení výpočtu elektřiny a způsoby výpočtu, popř. náležitosti žádosti o vydání osvědčení o původu elektřiny z KVET. Kromě toho podle názoru žalobkyně nelze bod 16 přílohy č. 4 vyhlášky č. 344/2009 Sb. aplikovat a vykládat samostatně, ale pouze v kontextu celé vyhlášky. Tento bod nemůže v žádném případě stanovit jakékoli povinnosti. Neaplikovatelnost podmínky tzv. minimální účinnosti užití energie lze dovodit podle žal