— Nejvyšší správní soud

6 A 186/2015- 19 - text 5 pokračování 6A 186/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: Generální finanční ředitelství, se sídlem v Praze 1, Lazarská 15/7, proti žalovanému: Úřad na ochranu osobních údajů, se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 27, k žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 30.7-2015, čj. UOOU-02170/15-17, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce podanou žalobou napadl shora uvedené správní rozhodnutí, kterým byl jako nepřípustný zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 8.6.2015, čj. UOOU-02170/15-13, neboť žalobce nebyl účastníkem příslušného správního řízení, v němž uplatnil opravný prostředek (rozklad). Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uvedl (obsahově téměř shodně, jako v podaném rozkladu), že účastníkem správního řízení o uložení pokuty za porušení povinnosti (vedené u žalovaného na základě kontroly zahájené dne 22.10.2014) je žalobce, nikoliv Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále také jen „finanční úřad“). Žalobce svůj právní názor opírá o ust. § 45 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o ochraně osobních údajů“), když finanční úřad není právnickou osobou, což plyne ze zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o finanční správě“), podle něhož je finanční úřad organizační složkou státu. Finanční úřad není účetní jednotkou podle ust. § 9 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o majetku“), právnickou osobou tak je podle jeho názoru pouze Česká republika – Generální finanční ředitelství. Uvádí dále, že v důvodové zprávě k ust. § 1 zákona o finanční správě je rovněž uvedeno, že finanční úřady nejsou účetními jednotkami, a pro účely hospodaření s majetkem státu, budou mít postavení vnitřních organizačních jednotek, a to navzdory skutečnosti, že jsou organizačními složkami státu. Podle názoru žalobce tak pouze účetní jednotka má podle zákona (žalobce neuvádí, kterého) možnost uhradit případnou uloženou sankci, protože jedině prostřednictvím účetní jednotky je Česká republika sankčně odpovědná. Uvádí, že sankcionovat je možné pouze subjekty práva, nikoliv pouhé organizační složky, přičemž podle jeho názoru pokuta uložená pouze organizační složce státu, která není účetní jednotkou, je nevykonatelná. Podle zákona o majetku státu je právnickou osobou pouze Česká republika, v odpovědnostním vztahu za ni vystupuje příslušná organizační složka a účetní jednotka, které se protiprávní jednání týká, a tou je žalobce. Žalobce dále poukázal na článek 22 Organizačního řádu Finanční správy České republiky, že je provozovatelem informačních systémů, díky kterým mělo dojít k údajnému deliktu, a jednání je tak přičitatelné žalobci. Poukázal dále na chování žalovaného, který ve svém protokolu o kontrole označuje za kontrolovanou osobu Generální finanční ředitelství, stejně jako v rozhodnutí o uložení pokuty ze dne 15.4.2015, kdy uznává odpor podaný Generálním finančním ředitelstvím. Poukazuje na řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 9 Ca 266/2009 a 10 A 46/2010, kdy bylo jednáno jako s účastníkem s Generálním finančním ředitelstvím. Žalobce dále napadá procesní postup žalovaného, kdy podle jeho názoru postupoval v rozporu s ust. § 28 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), kdy měl rozhodnout o tom, kdo je účastníkem řízení. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí, přičemž ve vyjádření uvedl obsahově obdobnou argumentaci, jako v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, nadto uvedl, že napadeným rozhodnutím podle jeho názoru nebylo rozhodováno o právech a povinnostech žalobce, proto by žaloba měla být odmítnuta. Z obsahu předloženého správního spisu jsou patrné tyto pro posouzení důvodnosti podané žaloby podstatné skutečnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že spor je veden mezi účastníky pouze v rovině právní, soud vycházel pouze z odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž jsou rozhodovací důvody zřetelně uvedeny a lze z nich tak vycházet. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je mj. uvedeno, že při hodnocení právní subjektivity vycházel z ust. § 1 odst. 1, 2 zákona o finanční správě, kdy takovým subjektem je finanční úřad, přičemž v důvodech odkázal žalovaný na právní argumentaci uvedenou v odůvodnění rozhodnutí ze dne 8.6.2015. Poukázal na úkoly účetní jednotky podle ust. § 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o účetnictví“), z něhož není patrné, že by v daném případě právní subjektivitu přebíralo Generální finanční ředitelství, ač je účetní jednotkou finančního úřadu, nic takového neplyne ani z ust. § 4 zákona o finanční správě, proto je nutné aplikovat obecné ustanovení § 1 odst. 2 zákona o finanční správě, a dále ust. § 10 odst. 1 zákona o finanční správě, ustanovení Organizačního řádu Finanční správy České republiky by tak bylo v rozporu s tímto zákonným ustanovením. Žalovaný dále uvedl, že protokol o kontrole jako kontrolovanou osobu uvedl Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, není tak žádná pochybnost o tom, kdo je účastníkem řízení, proto nebyl shledán důvod pro postup podle ust. § 28 správního řádu. Žalovaný v závěru odůvodnění shrnuje, že v řízení o správním deliktu je účastník řízení určen správním orgánem prvého stupně jako osoba, s níž je řízení zahájeno, není tak možné, aby se za pachatele deliktu označoval někdo jiný, tuto skutečnost může uvádět ten, s nímž je vedeno příslušné řízení, nikoliv však někdo jiný, jako je tomu v tomto případě. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto. Podle ust. § 1 zákona o finanční správě v rozhodném znění: „(1) Finanční správa České republiky je soustavou správních orgánů pro výkon správy daní. (2) Jako orgány Finanční správy České republiky (dále jen „orgány finanční správy“) se zřizují Generální finanční ředitelství, Odvolací finanční ředitelství a finanční úřady, které jsou správními úřady a organizačními složkami státu. (3) Generální finanční ředitelství je podřízeno Ministerstvu financí (dále jen „ministerstvo“). Odvolací finanční ředitelství je podřízeno Generálnímu finančnímu ředitelství. Finanční úřady jsou podřízeny Odvolacímu finančnímu ředitelství. (4) Generální finanční ředitelství je účetní jednotkou. Odvolací finanční ředitelství a finanční úřady nejsou účetními jednotkami a pro účely hospodaření s majetkem státu, účetnictví a pracovněprávních vztahů mají postavení vnitřních organizačních jednotek Generálního finančního ředitelství. (5) Příjmy a výdaje Generálního finančního ředitelství jsou součástí rozpočtové kapitoly ministerstva.“. Podle ust. § 3 odst. 2 zákona o majetku státu: „Organizační složka není právnickou osobou. Tím není dotčena její působnost nebo výkon předmětu činnosti podle zvláštních právních předpisů a její jednání v těchto případech je jednáním státu.“. Podle návětí ust. § 45 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů: „Právnická osoba nebo fyzická osoba podnikající podle zvláštních předpisů se jako správce nebo zpracovatel dopustí správního deliktu tím, že při zpracování osobních údajů…“. Podle ust. § 21 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.: „Stát se v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu. Jiný právní předpis stanoví, jak stát právně jedná.“. Podle ust. § 122 občanského zákoníku: „Právnickou osobu lze ustavit zakladatelským právním jednáním, zákonem, rozhodnutím orgánu veřejné moci, popřípadě jiným způsobem, který stanoví jiný právní předpis.“. Soud nejprve uvádí, že podle jeho názoru není důvod pro odmítnutí žaloby podle ust. § 46 odst. 1 písm. c) s.ř.s., jak navrhoval žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, neboť z procesního hlediska nelze hovořit o tom, že by žaloba byla podána osobou neoprávněnou. Žalobce byl účastníkem příslušného správního řízení (o rozkladu), o jeho podaném procesním návrhu bylo procesně rozhodnuto (byl zamítnut jako nepřípustný), z procesního hlediska se tak jedná o příslušné správní rozhodnutí, kterým bylo do právní sféry žalobce zasaženo. Nelze tak hovořit o tom, že by účastník byl osobou zjevně neoprávněnou k podání žaloby proti takovému rozhodnutí – žalobce může věcně uplatňovat důvody svého nesouhlasu s takovým rozhodnut