7 As 110/2011 — Nejvyšší správní soud

8 A 72/2013- 36 - text 11 pokračování 8A 72/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce: Tlaková plynárna Ústí nad Labem a.s., se sídlem Ústí nad Labem, Havířská 346/100, zast. JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem, se sídlem Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2013, č.j. 311/530/13/Se, 11092/ENV/13, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce svojí žalobou brojil proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalovaného, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Ústí nad Labem (dále též „správní orgán prvního stupně“), ze dne 20. 12. 2012, č.j. ČIŽP/44/OOV/SR01/0545293, a zamítnuto odvolání proti němu. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla žalobci dle § 125a odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, uložena pokuta ve výši 250.000 Kč za správní delikt dle § 125a odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2001 Sb., kterého se žalobce dopustil tím, že od 1. 6. 2009 do 24. 8. 2012 vypouštěl odpadní vody ze „Staré popelové skládky“ (vodního díla III. kategorie) v Ústí nad Labem, k.ú. Ústí nad Labem – Všebořice, do bezejmenného levostranného přítoku Podhořského potoka bez platného povolení k nakládání s vodami, čímž porušil § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb. Žalobci byla dále rozhodnutím správního orgánu prvního stupně uložena povinnost uhradit náklady správního řízení paušální částkou ve výši 1.000 Kč. Žalobce v žalobě uvedl, že celým dějem se prolíná nemožnost přístupu, a tedy i průchodu a průjezdu na Starou popelovou skládku (dále též „SPS“). Namítl, že na SPS nebyl zajištěn průchod a průjezd v důsledku činnosti majitelky sousedících pozemků. Protože na SPS z tohoto důvodu nebyl možný příchod ani přístup, nebylo možno provést ani v úvahu přicházející opatření k zamezení odtoku vod nebo přivedení vod do kanalizace. Upozornil, že vlastník pozemků od roku 2009 blokuje přístup, uzavřel cestu závorou a odmítá vpustit pracovníky žalobce i další subjekty. Odkázal na řízení vedená Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 461/2008 a 14 C 164/2008 mezi žalobcem a vlastníkem sousedních pozemků. Připustil, že v § 60 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb. je zakotvena možnost vstupu na pozemky sousedící s vodním dílem, upozornil však, že této možnosti lze využít až po předchozím projednání, přičemž s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 652/06, uvedl, že v projednávaném případě dohoda s vlastníky těchto pozemků možná nebyla, pročež žalobce inicioval soudní řízení. Žalobce namítl, že se zprostil odpovědnosti za jemu vytýkaný správní delikt kvůli vyšší moci (chování vlastníka sousedících pozemků), přičemž příčinou, která vyvolala tuto vyšší moc, byla chybně provedená privatizace, tj. rozhodnutí státu. Dalším charakterem majícím rysy vyšší moci je to, že řízení, která se vedou u Okresního soudu v Ústí nad Labem od roku 2008, dosud neskončila, byť pro obstrukce tehdejšího vlastníka sousedících pozemků, a současný vlastník v těchto obstrukcích pokračuje, přičemž nesouhlasně odkazoval na argumentaci protistrany v těchto řízeních. Žalobce dále vznášel námitky proti průběhu privatizace a delimitace původního státního podniku Palivový kombinát Úžín, při nichž se nepamatovalo na průchod a průjezd k SPS. Dále odkázal na stanoviska Povodí Ohře, s.p. ze dne 23. 3. 2009 a ze dne 14. 12. 2010, z nichž vyplývá, že Povodí Ohře, s.p. s prodloužením stávajícího povolení ani s vydáním nového povolení nesouhlasí, přičemž polemizoval s argumentací Povodí Ohře, s.p. obsaženou v těchto stanoviscích. Uvedl rovněž, že je nutné zkoumat i místní šetření u žalobce ze dne 22. 4. 2011; podle žalobce je to zejména konstatování, že v současnosti do zbytkové vodní plochy nevtéká žádný tok, který je zmiňován v posouzení možnosti zrušení odkaliště jako vodního díla v souvislosti s rekultivací; do jednoho místa jsou svedeny dvě trubky, které pravděpodobně slouží k odvodu dešťových vod a případných průsaků ze septiků v obci. Je pravděpodobné (konstatuje se zápisem z místního šetření), že v době větších srážek a tání z tohoto místa odtéká voda do zbytkové vodní plochy odkaliště. Dále se podle žalobce konstatuje, že voda jednoho z výtoků, ačkoliv je průzračná, značně zapáchá (kanálový pach), což opět ukazuje na to, že do SPS vedou další svody, a to subjektů odlišných od žalobce. Těmito skutečnostmi se ovšem správní orgán prvního stupně nezabýval, ačkoliv by to mělo význam jak na rozsah tzv. průsaků, tak i na stupeň znečištění, které se klade za vinu žalobci. Podle žalobce správní orgán prvního stupně měl vysvětlit, jakým způsobem měl žalobce provést požadovaná opatření a řešit nastalou situaci. To, že se odpovědnost v tomto správním řízení hodnotí jako objektivní odpovědnost, neznamená, že ani u této objektivní odpovědnosti není možné její zproštění. Pokud tedy povinný subjekt prokáže, že důsledkům, které se mu kladou za vinu, nemohl zabránit, protože k následku došlo neodvratitelnou událostí, která nemá původ v provozu, nelze proti němu podle žalobce uplatnit žádnou sankci. Žalobce připomněl, že z důvodu postupu tehdejšího a současného vlastníka sousedících pozemků nemohl hledat taková opatření, která by vedla k omezení vypouštění velkého množství iontů do Podhořského potoka, ani nemohl dokončit rekultivační práce či provést práce na odvedení odpadních vod do městské čistírny odpadních vod. Dále odkázal na komentář k žádosti o povolení vypouštění odpadních vod ze SPS zpracovaný společností AQUATEST a.s. (a navrhl jej jako důkaz), který má podporovat jeho tvrzení o nemožnosti provedení opatření k zamezení vypouštění odpadních vod ze SPS s ohledem na nemožnost přístupu ke SPS z důvodu chování vlastníka sousedících pozemků. Dodal, že jedinou reálnou dostupnou možností dle odkazovaného komentáře společnosti AQUATEST a.s. je využití degradace v přirozeném prostředí mokřadu; v této souvislosti je ovšem komplikací to, že dokončení rekultivace SPS naráží na nesouhlas Agentury ochrany přírody a krajiny, podle níž vodní laguna v SPS je biotopem řady zvláště či obecně chráněných druhů živočichů, přičemž její odvodnění je z pohledu ochrany přírody zcela nežádoucí; teprve na základě zoologického průzkumu je možné rozhodovat, zda rekultivace bude možná, a s ohledem na to navrhnout postup. K tvrzení žalovaného, že Povodí Ohře, s.p. není povolujícím úřadem a že by jeho stanovisko nemuselo být rozhodující pro vydání povolení k vypouštění odpadních vod, opáčil, že po faktické stránce nebylo možné, aby při nesouhlasu správce Podhořského potoka bylo vodoprávním orgánem rozhodnuto, že se povoluje vypouštění vod do jím spravovaného potoka. Žalobce dále namítal, že krajský úřad provedl zjištění, že z tělesa vodního díla i za dlouhého bezdeštného stavu vytéká odpadní voda v množství 7-10 l/s; to by podle žalobce mělo signalizovat, že tato voda vytékající z tělesa SPS je buď vodou z okolních zdrojů, nebo z povodí Podhorského potoka, takže by to byl další důvod pro posouzení příčiny a zjištění, o jaké vody se fakticky jedná. Upozornil, že z předkládaného komentáře společnosti AQUATEST a.s. vyplývá, že stav je zhruba stejný jako v době, kdy bylo vydáno předchozí povolení ze dne 7. 1. 2005, jež bylo platné do 31. 1. 2009, přičemž dokonce by mělo dojít ke zlepšení, neboť částečně proběhly rekultivace. Z tohoto hlediska je i dopad nyní vytékajících vod s předchozím stavem naprosto stejný, liší se jenom v tom, že zatím povolení vydáno nebylo, ačkoliv se na podkladech pro jeho vydání pracuje. Žalobce zdůraznil, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možné požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránil. To, že nebyla formálně podána nová žádost, bylo vyvoláno tím, že si žalobce nemůže představit rozhodnutí vodoprávního orgánu, které by bylo v rozporu se správcem vodního toku; s naprostou určitostí je možné tvrdit, že takové rozhodnutí by vodoprávní orgán nevydal; tomu podle žalobce brání i smysl zákonné úpravy. Podle žalobce v odvolání bylo vytýkáno správnímu orgánu prvního stupně, že nebylo provedeno dokazování navrženými důkazy, přestože byly dostupné pro správní orgán prvního stupně dožádáním nebo předložením žalobcem. Dále si správní orgán prvního stupně nezjednal jasno, zda žalobce mohl zabránit tomuto vypouštění, zda se na vypouštění podílejí i další subjekty a co fakticky bylo možné požadovat po žalobci jak z hlediska faktické blokace vod, tak i z hlediska získání povolení. Žalovaný tento postup schválil a dopustil se stejného pochybení. Žalobce upozornil, že došlo k porušení § 51 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též „s.ř.“), když pro zjištění vhodného stavu věci byly navrženy důkazy, ovšem správní orgá