3 As 4/2010 — Nejvyšší správní soud

8 A 81/2013- 55 - text 15 pokračování 8A 81/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce: L. H., nar. X, státní příslušností Čínská lidová republika, bytem v ČR: X, zast. Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem, sídlem Praha 1, Opletalova 1417/25, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2013, č.j. MV-82988-3/SO-2012, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž byl v souladu s § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též „s.ř.“), změněn výrok rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 3. 1. 2012, č.j. OAM-11860-21/PP-2011, tak, že žalobci se žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle § 87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. zamítá. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí zrekapituloval průběh správního řízení, provedl vymezení pojmu „veřejný pořádek“ s odkazem na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č.j. 3 As 4/2010-151. Žalovaný se ztotožnil se správním orgánem prvního stupně, že žalobce není schopen dodržovat normy právního systému České republiky, přičemž odkázal na protiprávní činnost žalobce, za kterou byl žalobce shledán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 1 T 71/2008. Žalovaný mimo jiné uvedl, že v případě žalobce osobní chování cizince skutečně představuje závažné ohrožení zájmů společnosti, a to především zájmu veřejného, a že správní orgány mají možnost chránit proti nežádoucímu jednání ze strany cizinců zájmy státu a společnosti. Podle žalovaného vzhledem k povaze vědomého protiprávního jednání žalobce převážil veřejný zájem na ochraně před porušováním právních norem České republiky nad zájmem na ochraně rodinných vztahů; žalobce má na území České republiky manželku a dvě děti, z toho jedno dítě je občanem České republiky a žalovaný nijak nezpochybňuje jejich rodinné soužití; nicméně cizinec, který opakovaně porušuje právní předpisy České republiky, se zbavuje možnosti pobývat se svými nejbližšími na území České republiky. Podle žalovaného Úmluva o právech dítěte připouští i oddělení dítěte od rodičů, a to v čl. 9 odst. 3; dále s odkazem na čl. 10 odst. 2 uzavřel, že Úmluva o právech dítěte požaduje ochranu pro vyjmenovaná práva dítěte, avšak v žádné své části nestanoví, že oba rodiče musí žít spolu se svým dítětem v jednom státě; naopak předpokládá, že k oddělení dítěte od rodičů může dojít, a pro takovou situaci požaduje zabezpečit pravidelné osobní kontakty; zamítnutím žádosti o povolení k přechodnému pobytu není zakázán vstup a pobyt cizince na území České republiky. Žalovaný dále citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2011, č.j. 7 As 75/2011-95, v němž byla řešena totožná právní otázka ve věci žádosti o povolení k přechodnému pobytu žalobce podané dne 15. 10. 2008 a kde Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že z jednání žalobce lze dovodit existenci důvodného nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek ve smyslu § 87e odst. 1 ve spojení s § 87d odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Žalovaný dodal, že správní orgán prvního stupně řádně odůvodnil výrok svého rozhodnutí. Žalovaný změnil napadené rozhodnutí tak, že zúžil důvody, pro které byla žádost zamítnuta; změny ve výroku rozhodnutí nemají vliv na uplatnění práv žalobce, vzhledem k povaze provedené změny mu nehrozí újma z důvodu ztráty možnosti podat odvolání, proto lze postupovat podle § 90 odst. 1 písm. c) s.ř. Žalobce v žalobě namítal, že rozhodnutí žalovaného i správního orgánu prvního stupně považuje za vydaná v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a zároveň zcela nepřezkoumatelná. Vyslovil nesouhlas se závěrem žalovaného o existenci důvodného nebezpečí, že by ze strany žalobce mohlo dojít k závažnému narušení veřejného pořádku. V souvislosti s tím odkázal na definici pojmu „veřejný pořádek“ v § 36 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a na evropskou právní úpravu (směrnici 2004/38/ES, resp. předcházející směrnici 64/221/EHS); podotkl, že směrnice 2004/38/ES v čl. 27 odst. 2 zavádí zásadu přiměřenosti a zásadu, dle níž musí být každý jednotlivý případ posuzován na základě osobního chování dotyčné osoby, přičemž toto ustanovení dle žalobce vylučuje aplikaci ustanovení týkajícího se veřejného pořádku z důvodu tzv. generální prevence, tj. neumožňuje odůvodňovat tyto případy odkazem na obecné zájmy společnosti; upozornil, že podle čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES dokonce i jednání dotyčné osoby kvalifikované jako trestný čin samo o sobě nelze považovat za narušení veřejného pořádku. Dodal, že zákon nemůže být se směrnicí v rozporu, a to ani co se týče výkladu jednotlivých ustanovení. Odkázal na definici pojmu veřejný pořádek provedenou Soudním dvorem Evropské unie s dovětkem, že rozsah výhrady veřejného pořádku dle judikatury Soudního dvora EU nemohou členské státy určovat jednostranně; podle žalobce ustálená judikatura předpokládá uplatnění pojmu veřejného pořádku vnitrostátním orgánem v každém případě kromě společenského nepořádku, který představují všechna porušení práva, existenci skutečného a dostatečně závažného ohrožení, kterým je dotčen základní zájem společnosti. S ohledem na tyto skutečnosti je dle žalobce odůvodnění rozhodnutí žalovaného nepřípustné; z existence pro trestný čin lze vycházet pouze tehdy, pokud okolnosti, které vedly k takovému odsouzení, a osobnost pachatele ukazují na osobní chování, které představuje trvající ohrožení veřejného pořádku. Žalobce dodal, že v případě státního příslušníka třetího státu, který je rodinným příslušníkem občana členského státu, umožňuje restriktivní výklad pojmu veřejného pořádku rovněž ochranu práva tohoto příslušníka na respektování jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Připomněl, že český právní předpis i předpis evropský musí být vykládán podle jednotných pravidel závazně formulovaných Soudním dvorem EU. Podotkl, že je třeba, aby případné budoucí nebezpečí bylo spatřováno důvodně, a dodal, že český zákonodárce navíc okruh protiprávních jednání pro případnou aplikaci § 87 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb. zúžil, když stanovil podmínku, že se musí jednat o narušení veřejného pořádku závažným způsobem, čímž dle žalobce presumuje jednoznačně intenzivnější zásah než pouhé narušení veřejného pořádku předpokládané zmiňovanou směrnicí. Žalobce rovněž poukázal na závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozsudku č.j. 5 As 51/2009-68 a v usnesení rozšířeného senátu č.j. 3 As 4/2010-151, načež uvedl, že podle rozšířeného senátu skutečným, aktuálním a závažným ohrožením některého ze základních zájmů společnosti jistě není např. fakt nelegálního vstupu či nelegálního pobytu na území ČR; za narušení veřejného pořádku pak nelze považovat ani samotný fakt uzavření účelového manželství. Upozornil, že žalobce se za posledních 5 let pobytu na území ČR, tedy od svého odsouzení, jež navíc bylo pro trestný čin menší závažnosti (přičemž žalobce se ve zkušební době osvědčil, a tedy se na něj nyní hledí, jako by nebyl odsouzen), se již žádného protiprávního jednání nedopustil, a tedy nelze rozumět, v čem že žalovaný vlastně spatřuje onu aktuálnost tvrzeného nebezpečí; podotkl, že žalobce se dopustil vždy porušení norem pobytových, jichž se dopustil v zájmu setrvat na území ČR, tedy nikoliv z pohnutky jinak zavrženíhodné a mimořádně společensky nebezpečné. Dále namítl porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně práv dítěte. Odkázal na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 8. 3. 2011 ve věci Zambrano vs. Office, podle něhož čl. 20 Smlouvy o fungování Evropské unie brání tomu, aby členský stát odepřel státnímu příslušníku třetího státu, na kterého jsou výživou odkázány jeho děti nízkého věku, jež jsou občany Unie, právo na pobyt v členském státě, v němž mají tyto děti bydliště a jehož mají státní příslušnost, neboť takové rozhodnutí by uvedené děti připravilo o možnost skutečně využívat podstatné části práv spojených se statusem občana Unie. Dále poukázal na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 25. 7. 2008, sp. zn. C-127/08 ve věci Metock. Žalobce je dle svého tvrzení jako otec nezletilého občana ČR nepochybně oprávněn p