8 As 169/2017 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 8/2014- 62 - text 8 pokračování 8Ad 8/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobkyně: E. K., bytem H. S., zastoupena Mgr. Davidem Strupkem, advokátem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 27. 1. 2014, č. j. KM-103-5/PK-2013, T a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se včas podanou žalobou dne 27. 3. 2014 u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 27. 1. 2014, č. j. KM-103-5/PK-2013, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí policejního presidenta ve věcech služebního poměru ze dne 7. 8. 2013, č. j. PPR-14077-3/ČJ-2013-990760, kterým byla zamítnuta její žádost o náhradu nemajetkové újmy ve výši 150.000 Kč, kterou odvolatelka požadovala z důvodu namítaného porušení povinnosti rovného zacházení a diskriminace z důvodu pohlaví ze strany služebního funkcionáře. Sdělením Policie ČR, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, ze dne 26. 4. 2013, č. j. KRPK-40386/ČJ-2013-1900OP, bylo zahájeno řízení ve věci požadavky žalobkyně o náhradu nemajetkové újmy v částce 150.000 Kč, která jí měla vzniknout z titulu nezákonného rozhodnutí Okresního ředitele PČR Sokolov č. 808/2006 ze dne 24. 12. 2006, kterým byla přeřazena na jiné služební místo, v čemž spatřuje diskriminaci z důvodu pohlaví. Rozhodnutím policejního presidenta ve věcech služebního poměru ze dne 7. 8. 2013, č. j. PPR-14077-3/ČJ-2013-990760, byla zamítnuta žádost žadatelky, naposledy ve funkci referent státní správy a samosprávy dopravního inspektorátu Služby dopravní policie PČR, okresní ředitelství Sokolov, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 150.000 Kč, neboť nedošlo k porušení povinnosti rovného zacházení a diskriminace z důvodu pohlaví. V odůvodnění rozhodnutí se mj. konstatuje, že ani z předloženého audiozáznamu není zřejmé, že by důvodem neustanovení bývalé příslušnice na služební místo bylo její těhotenství. Bývalá příslušnice se v něm opětovně dotazuje npor. Ž., zda jediným důvodem, že nebude ustanovena dnem 1. 1. 2007 na služební místo komisař je skutečnost, že je těhotná. Npor. Ž. bývalé příslušnici ani jednou v průběhu celé nahrávky nepřisvědčil. Naopak uvedl, že s ohledem na její časté absence a problematické zajišťování činností po dobu její nepřítomnosti v roce 2006, o jejím ustanovení na služební místo komisař dnem 1. 1. 2007 ani neuvažoval. Bývalá příslušnice v předmětném rozhovoru neuvedla, že si chce doplnit vzdělání po ukončení mateřské dovolené. Navíc jak uvedl npor. Ž., existovaly i další objektivní důvody, pro které neuvažoval o ustanovení bývalé příslušnice na služební místo komisař, což v závěru nahrávky blíže specifikoval, ale závěr rozhovoru není zřejmý, neboť byla nahrávka v této době náhle ukončena. Tedy ani audiozáznam žadatelky nepotvrdil namítanou diskriminaci z důvodu jejího těhotenství. Žadatelka napadla prvostupňové rozhodnutí odvoláním, které bylo zamítnuto žalobou napadeným rozhodnutím ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 27. 1. 2014, č. j. KM-103-5/PK-2013. Žalovaný správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že rozhodnutí ředitele policie ČR, okresní ředitelství Sokolov, ve věcech služebního poměru č. 808/2006 ze dne 24. 12. 2006, jakož i rozhodnutí ředitele Policie ČR, Správa Západočeského kraje, ve věcech služebního poměru, že dne 21. 3. 2007, č. j. 443/2007, byla sice zrušena rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. května 2009, č. j. 30 Ca 44/2007-49, nicméně důvodem zrušení těchto rozhodnutí nebyla diskriminace odvolatelky, nýbrž pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodu rozhodnutí, neboť se odvolací orgán nevypořádal s námitkami vznesenými odvolatelkou v odvolání včetně námitky diskriminace. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. ledna 2013, č. j. 30 Cdo 2470/2012, jímž byl v řízení o dovolání zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2011, č. j. 23 Co 370/2011-50, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. března 2011, č. j. 4 C 127/2010-26, a řízení zastaveno. Po právní moci tohoto rozsudku byla věc postoupena Ministerstvu vnitra k dalšímu řízení. Podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu nárok žalobkyně na finanční odškodnění v důsledku jednání služebního funkcionáře, jež považuje za diskriminační, bylo možné posoudit na základě aplikace ustanovení § 1 odst. 3 a 4, § 7 odst. 2 až 6 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, přestože služební poměr žalobkyně již skončil, přičemž pravomoc o této otázce rozhodnout byla zákonem č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, svěřena ministru vnitra, popř. jinému služebnímu funkcionáři, a podle § 2 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, pak řediteli bezpečnostního sboru. Žalovaný správní orgán postupoval v intencích tohoto rozhodnutí a postupně vypořádal odvolací námitky. K subjektivnímu pocitu odvolatelky, že byla ustanovena na služební místo „horší“, než si sama přála, konstatoval, že na ustanovení na služební místo za využití § 215 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, neměla nárok. Ke dni 1. 1. 2007 byla ustanovena na služební místo, pro které splňovala stanovený stupeň vzdělání, a jmenována do služební hodnosti, která byla pro toto služební místo stanovena. Služební funkcionář tedy postupoval tak, jak mu ukládal zákon. Žalovaný potom uzavřel s tím, že rozhodnutí, v němž odvolatelka spatřovala prvky diskriminace z důvodu pohlaví ze strany služebního funkcionáře, je ze dne 24. 12. 2006. Řízení ve věcech služebního poměru, jehož předmětem je žádost odvolatelky o náhradu nemajetkové újmy v penězích, bylo ve smyslu § 104 odst. 1 o.s.ř. zahájeno dnem 18. 6. 2010, kdy byla podána žaloba Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Podle § 146 odst. 1 a § 147 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. však bylo zapotřebí uplatnit toto právo ve lhůtě tří let ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Poslední promlčení den podle § 148 citovaného zákona a § 266 zákoníku práce poslední den promlčecí lhůty připadl na den 27. 12. 2009. Odvolatelka se tedy u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 18. 6. 2010 domáhala práva již půl roku promlčeného. Žalobkyně se svým podáním domáhala zrušení napadeného rozsudku a uváděla, že dne 9. 12. 2009 uplatnila u Ministerstva vnitra nárok podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, na úhradu nemajetkové újmy za diskriminaci z důvodu příslušnosti k pohlaví způsobenou nezákonným rozhodnutím při výkonu veřejné moci a požadovala částku 150.000 Kč. Poté, co nebylo jejímu požadavku vyhověno, podala žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 7, odvolání u Městského soudu v Praze a dovolání Nejvyššího soudu, který zastavil a postoupil věc ministerstvu vnitra s tím, že není dána působnost občanskoprávních soudů. Žalobkyně popírala, že by služebním orgánům před prvním rozhodnutím sdělila, že si nehodlá doplnit vzdělání podle § 215 zákona č. 361/2003 Sb. Žalobkyně tvrdila, že rozhodnutí o jejím ustanovení na horší služební místo bylo aktem diskriminace z důvodu pohlaví, a že samotný akt diskriminace zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy. Žalobkyně namítala, že v rozhodnutí policejního presidenta ve věcech služebního poměru ze dne 7. 8. 2013 se uvádí, že k diskriminaci nedošlo, a že ministr vnitra uvedl, že ani kdyby k diskriminaci došlo, zásah nebyl tak intenzívní, aby zakládal nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích. V doplnění žaloby ze dne 27. 3. 2014 žalobkyně namítala, že její nárok není promlčený. Podle § 147 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. promlčecí lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, ale to rozhodně nebylo v den rozhodnutí ředitele OŘ, a že podle jejího názoru mohla počít běžet promlčecí lhůta dnem doručení rozsudku Krajského soudu v Plzni dne 26. 6. 2009. Nejvyšší soudu sice dospěl k závěru, že zákon č. 82/1998 Sb. nelze aplikovat, podle názoru žalobkyně je třeba zachovat princip, podle kterého je-li újma způsobena rozhodnutím orgánu veřejné moci, nemůže promlčecí lhůta začít běžet dříve, než je takové rozhodnutí zrušeno (§ 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. per analogiím). Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 2. 5. 2014 a ze dne 14. 6. 2017 navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout s tím, že nebylo povinností služebního funkcionáře ustanovit na příslušné služeb