4 As 58/2006 — Nejvyšší správní soud

9 Ad 16/2015- 78 - text 17 9 Ad 16/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové ve věci žalobkyně: K. V., zastoupená advokátem JUDr. Josefem Kopřivou se sídlem Vodičkova 709/33, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy se sídlem Kongresová 1666/2, 140 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 2. 4. 2015 č. 108/2015 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo změněno prvostupňové rozhodnutí ředitelky Obvodního ředitelství policie Praha II ve věcech služebního poměru č. 1012/2011 ze dne 2. 8. 2011, jímž byla žalobkyně podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“) propuštěna ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky pro porušení služebního slibu s tím, že služební poměr skončí podle § 42 odst. 5 písm. a) téhož zákona dnem doručení tohoto rozhodnutí. Odvolací orgán pod slova „oddělení hlídkové služby Smíchov“ doplnil nový odstavec následujícího znění: „neboť porušila služební slib tím, že se dopustila zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákoníku, a toto jednání je způsobilé ohrozit dobrou pověst Policie České republiky“. V dalším odvolací orgán prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že dne 30. 7. 2011 bylo podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 1 trestní stíhání žalobkyně pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákoníku. Uvedených skutků se měla dopustit tím, že nejméně v době od 28. 4. 2011 do 29. 7. 2011 v lokalitách vymezených v rozhodnutí v době svého volna mezi službami, kdy měla nepřetržitý odpočinek, v kompletním služebním stejnokroji bez zákonného důvodu vykonávala dohled nad silničním provozem a jeho řízení, tozn. zastavovala motorová vozidla, zabraňovala jim ve vjezdu do ulice, vykazovala již zaparkované automobily z ulice, usměrňovala pohyb vozidel i chodců. Takto a následně obdobným jednáním vzbuzovala dojem, že vykonává pravomoc svěřenou jí zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o policii“), přičemž jednala pod příslibem vyplacení finanční odměny ve výši nejméně 2 000 Kč za jednu „akci“ od obviněného pprap. A. V., který ji na tyto akce dle požadavku různých filmových produkcí vysílal a vyplácel jí dohodnutou částku. Takto bylo produkčním společnostem zajišťováno nerušené natáčení filmových scén a záběrů na veřejných komunikacích a prostorách, kde žalobkyně uvedenou činnost vykonávala. Žalovaný následně v rozhodnutí uvedl výčet 19 zjištěných případů vytýkaného jednání žalobkyně specifikovaných dnem, denní dobou a místem, a poté konstatoval, že žalobkyně svým jednáním porušila služební slib dle § 17 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb. Na základě výše uvedeného byla žalobkyně dle § 42 odst. 1 písm. d) téhož zákona prvostupňovým rozhodnutím propuštěna ze služebního poměru. 3. V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobkyně namítla, že rozhodnutí nemá oporu v zákoně, když i na rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru musí být aplikován zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), který stanoví podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru, které v jejím případě nebyly splněny. Dále namítla, že propuštění z důvodu spáchání trestného činu je upraveno v § 42 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 361/2003 Sb., kdy je nutno vyčkat na pravomocné rozhodnutí soudu o vině. Takovéto rozhodnutí chybí, neboť správní orgán I. stupně vycházel pouze z usnesení o zahájení trestního stíhání. Prvostupňové rozhodnutí žalobkyně označila za ryze formální, nesplňující zákonné podmínky a nepřezkoumatelné. Dále nesouhlasila s nejednotným postupem, kdy jiní policisté byli ve stejné kauze pouze zproštěni výkonu služby. V doplnění odvolání pak žalobkyně vyjádřila nesouhlas s úvahami správního orgánu I. stupně ohledně užití pojmů „zavrženíhodné jednání“ a „způsobilost ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru.“ 4. Žalovaný následně zmínil, že dne 28. 11. 2011 vydal rozhodnutí č. 353/2011, kterým odvolání žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalobkyně toto rozhodnutí napadla žalobou u Městského soudu v Praze, který jej rozsudkem ze dne 16. 7. 2014 č.j. 3 Ad 2/2012 – 67 ve znění opravného usnesení ze dne 8. 12. 2014 č.j. 3 Ad 2/2012 – 75 zrušil a vrátil věc žalovanému k dalším řízení. Žalovaný na základě tohoto zrušovacího rozsudku přistoupil k opětovnému projednání odvolání žalobkyně. K její námitce, že prvostupňové rozhodnutí nemá oporu v zákoníku práce, uvedl, že služební poměr příslušníka Policie České republiky, kterým žalobkyně v době vytýkaného jednání byla, má vlastní právní úpravu v zákoně č. 361/2003 Sb., a zákoník práce se v takovém případě nepoužije. Za nedůvodný označil také odkaz žalobkyně na § 42 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., s tím, že žalobkyně byla propuštěna dle § 40 odst. 1 písm. d) (správně mělo být uveden § 42 odst. 1 písm. d) – pozn. soudu) uvedeného zákona, který stanoví, že služební funkcionář je povinen propustit příslušníka, který poruší slib tím, že se dopustí zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Při propuštění podle uvedeného ustanovení nemusí služební funkcionář vyčkat na rozhodnutí, zda bude jednání příslušníka shledáno přestupkem nebo trestným činem, avšak musí zjistit skutečný stav věci. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2007, č.j. 4 As 58/2006 – 94 žalovaný uvedl, že není podstatné, zda bude později rozhodnuto o naplnění skutkové podstaty trestného činu či přestupku. Služební funkcionář si v rámci úvahy vytváří vlastní názor a úsudek, zda by jednání příslušníka bylo trestným činem z pohledu formálních znaků. Nerozhoduje tedy o tom, zda se daný příslušník dopustil trestného činu, ale posuzuje skutečnost, zda porušil služební přísahu zavrženíhodným jednáním, které má formální znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. 5. K námitce, že správní orgán I. stupně při rozhodování vycházel pouze z usnesení o zahájení trestního stíhání, žalovaný poznamenal, že do správního spisu doplnil listiny, které si opatřil z trestního spisu, a to zcela v intencích zrušovacího rozsudku Městského soudu v Praze. Podotkl rovněž, že správní orgán I. stupně při zahájení řízení vycházel nejen z uvedeného usnesení, ale také z podkladů vyplývajících z vyšetřovacího spisu. O nahlédnutí do něj byl sepsán úřední záznam, z něhož vyplývá, že důkazní prostředky jednoznačně prokazují, že jednání, kterého se žalobkyně dopustila, má všechny znaky trestného činu, což dokazují i záznamy o sledování, záznamy odposlechů a záznamy SMS a elektronické pošty. Správní orgán I. stupně tedy posoudil jednání žalobkyně, o kterém neměl důvodné pochybnosti, zda toto jednání má znaky trestného činu, zda je zavrženíhodné a zda je schopné ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. 6. Námitky nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí jsou dle žalovaného nedůvodné. S těmito námitkami se vyrovnal již Městský soud v Praze ve výše zmíněném zrušovacím rozsudku. Soud nejenže nezrušil prvostupňové rozhodnutí, ale ani nekonstatoval, že by bylo nepřezkoumatelné. Také námitku ohledně nejednotného postupu služebního funkcionáře k jiným příslušníkům označil žalovaný za nedůvodnou a uvedl, že bylo dbáno na to, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a odpovídalo okolnostem daného případu. Každý případ byl posuzován individuálně s ohledem na četnost spáchaných skutků, závažnost a způsob jednání, význam a rozsah následků, okolnosti spáchání a dosavadní přístup příslušníka k plnění služebních povinností. 7. K námitce porušení presumpce neviny žalovaný konstatoval, že s touto se vypořádal již Městský soud v Praze ve výše uvedeném zrušovacím rozsudku a shledal ji nedůvodnou. Ustanovení § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., ve srovnání s písmeny a) až c) téhož ustanovení umožňuje rozhodnout o propuštění příslušníka ze služebního poměru dříve, než dojde k jeho pravomocnému odsouzení, a to při splnění v něm vymezených podmínek. Rozhodnut