5 Afs 16/2003 — Nejvyšší správní soud

9 Ad 23/2014- 35 - text 10 pokračování 9Ad 23/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Mgr. Bc. V. P., Dis., zast. JUDr. Martinem Hádkem, advokátem se sídlem Praha 4, Trnková 1864/22, proti žalovanému: Náčelník Generálního štábu Armády České republiky, se sídlem Praha 6, Vítězné náměstí 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2014, č. j.: 1794-2/2014-1304, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým Náčelník Generálního štábu Armády České republiky (dále jen „žalovaný“) zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí zástupce Náčelníka Generálního štábu Armády České republiky – ředitele Společného operačního centra Ministerstva obrany (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 16. 6. 2014, č. j. 13/33/87/15/2014-1160. Tímto rozhodnutí správní orgán I. stupně rozhodl, že žalobce nemá nárok na náhradu za škodu na zdraví, která mu vznikla při úrazu, který utrpěl v době osobního volna dne 1. 10. 2013 v klubu N2 na základně KAIA (Afgánská islámská republika). V prvním žalobním bodě žalobce shrnuje, že daný úraz – rupturu Achillovy šlachy na pravé noze – utrpěl dne 1. 10. 2013 okolo 22.00 hod a následující den byl operován v Hospitál Medico-Chirurgical de KAIA. O tomto zranění bylo vedeno řízení o náhradě škody na zdraví, byl sepsán protokol, shromážděny lékařské zprávy a vyslechnuti svědci. Žalobce do protokolu uvedl, že ke zranění došlo při odchodu z klubu, avšak nikoliv při tanci a vyjádřil přesvědčení, že úraz měl souvislost se zraněním, které utrpěl při pěší patrole dne 2. 8. 2014 (pozn. soudu: dle spisového materiálu myšleno 2. 8. 2013). Správní orgán I. stupně se spokojil s vyjádřením MUDr. Č. a MUDr. D., že úraz byl způsoben prudkým torzním pohybem, který je typický pro taneční aktivitu, a předchozím zraněním ze dne 2. 8. 2013 se nezabýval. Následné vyjádření MUDr. J. z Ústřední vojenské nemocnice je indiferentní („nelze jednoznačně potvrdit ani vyvrátit“). Žalobce tvrdí, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně obsahuje rozpor mezi tvrzením žalobce ohledně vzniku zranění a obsahem protokolu o úrazu, který sepsal ošetřující lékař MUDr. D. Správní orgán se však tento nesoulad nepokusil odstranit (např. zadáním znaleckého posudku) a neučinil žádné kroky k objektivnímu posouzení situace. V druhém žalobním bodě žalobce poukazuje na skutečnost, že úraz utrpěl při zahraniční operaci, takže se dle § 40a zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání nacházel v nepřetržité službě. Toto tvrzení dokládá rovněž odkazem na § 11 odst. 3 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech (dále jen „zákon o platu a odměně“) a na § 12 nařízení vlády č. 565/2006 Sb., o platových poměrech vojáků z povolání (dále jen „nařízení vlády o platových poměrech“). Vzhledem k tomu, že žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela ztotožnil s argumentací správního orgánu I. stupně, a nikterak se nevypořádal s nejasnou důkazní situací, ani výše uvedenou nejasnou právní otázkou, žalobce jeho rozhodnutí napadá ze stejných důvodů, které uplatnil již v odvolání, a na toto odvolání v plném rozsahu odkazuje. Závěrem žalobce poukazuje na morální rozměr celé situace, neboť zranění utrpěl při zahraniční operaci, kde vojáci nasazují svůj život a zdraví. Rovněž zdůrazňuje, že během služby byl vždy kladně hodnocen, ke zranění došlo bez jeho zavinění a nepřivodil si ho porušením jakýchkoliv rozkazů, nařízení nebo předpisů. Žalobce žádá, aby soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně uvádí, že žalobce v žalobním návrhu nesprávně označil žalovaného jako Českou republiku – Ministerstvo obrany, což je neodstranitelná vada podání. V souladu s § 2 odst. 2 zákona o vojácích z povolání činí právní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky služební orgány, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra obrany velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci. Z uvedeného vyplývá, že pasivně legitimován ve sporech týkajících se služebního poměru je služební orgán, který rozhodoval ve věcech v posledním stupni. Tato skutečnost je rovněž výslovně uvedena v § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Žalovaným by tak měl být odvolací služební orgán, v daném případě Náčelník generálního štábu Armády České republiky, nikoliv Česká republiky – Ministerstvo obrany. K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný uvádí, že po úrazu dne 9. 10. 2013 byl zpracován protokol o úrazu ev. č. 33/6/171/2013-5421 (dále jen „protokol o úrazu“) a také protokoly o výpovědi svědků rtn. J. S. a des. P. Ř. ze dne 8. 10. 2013. Tato úrazová dokumentace byla postoupena k šetření zástupci Náčelníka generálního štábu Armády ČR, neboť k úrazu došlo krátce před ukončením činnosti jednotky žalobce v zahraniční operaci. Protokol o úrazu obsahuje velitelské rozhodnutí, podle něhož se žalobce zranil v době osobního volna. Na základě vyjádření velitele, který se v době úrazu rovněž nacházel ve výše uvedeném klubu, a na základě svědeckých výpovědí zaznamenaných v protokolech, velitel v V. části protokolu o úrazu uzavřel, že úraz nevznikl v souvislosti s výkonem vojenské činné služby a nejde tedy o služební úraz. Žalobce byl opakovaně vyzýván (podáními ze dne 6. 11. 2013 a 26. 4. 2014), aby se ke vzniku úrazu vyjádřil, což však ani po 3 měsících neučinil. Z toho důvodu byla vydána závěrečná zpráva o objasňování příčin úrazu, která se opírala o shromážděnou dokumentaci, především závěr velitele v protokolu o úrazu a výpověď 3 svědků (rtn. J. S., mjr. Ing. P. T. a des. P. Ř.), kteří se shodli, že úraz nemá časovou, místní ani skutkovou souvislost s výkonem vojenské činné služby. Dne 19. 3. 2014 obdržel správní orgán I. stupně žalobcovo vyjádření, na jehož základě zahájil dne 7. 4. 2014 řízení ve věci náhrady škody na zdraví žalobce. V tomto vyjádření žalobce tvrdil poprvé po více než 3 měsících od vzniku úrazu, že si úraz nezpůsobil při tanci, ale při odchodu z taneční plochy, „kdy aktivizoval sílu v pravé noze do odrazu“. Svědek rtn. J. S. přitom vypověděl, že si v průběhu tance u žalobce všiml bolestné grimasy, načež žalobce začal kulhat. Svědek des. P. Ř. uvedl, že se žalobce během tance chytl za nohu a začal kulhat. Dále svědci shodně vypověděli, že se žalobce následně odebral na ubikace. Žalobce ve svém vyjádření rovněž projevil domněnku, že své zranění utrpěl v souvislosti s úrazem ze dne 2. 8. 2013, při němž si poranil hlezno pravé nohy. Žalobce dne 3. 8. 2013 vyhledal lékaře MUDr. M. Č., který indikoval mast proti otokům a nařídil jeden den úlev. Dle žalobce bolest i otok po několika dnech ustoupily, a proto považoval celou záležitost za uzavřenou. Dále žalobce uvedl, že dne 1. 10. 2013 byl v odpoledních hodinách běhat ve dvojici s por. Mgr. J. D, při němž se mu ozvalo bolestivé píchnutí na zadní straně pravého hlezna. Na základě uvedeného správní orgán I. stupně kontaktoval por. Mgr. J. D., který potvrdil, že dne 1. 10. 2013 byl společně běhat s žalobcem, který si při běhu stěžoval na bolest pravého hlezna. Dále si správní orgán I. stupně vyžádal lékařskou dokumentaci týkající se daného úrazu. V ní se mimo jiné nachází lékařská zpráva ze dne 4. 10. 2013, podle níž úraz vznikl torzním pohybem s propnutím pravé nohy. Torzní pohyb je přitom typický právě při tanci a nikoliv při pohybu, který žalobce označil za příčinu úrazu. V záznamu o ambulantním vyšetření se odborný lékař ortopedického oddělení Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha MUDr. Z. J. dne 26. 3. 2013 vyjádřil k možné spojitosti mezi služebním úrazem ze dne 2. 8. 2013 a úrazem ze dne 1. 10. 2013 tak, že případnou spojitost obou úrazů nelze jednoznačně potvrdit ani vyvrátit. Vzhledem k tomu, že MUDr. J. je specialistou v oboru ortopedie, žalovaný posoudil jeho vyjádření jako dostatečné, neboť v případě, že specialista nedokáže jednoznačně posoudit souvislost obou úrazů, nebude tak schopen učinit ani jiný lékař. Z toho důvodu shledal žalovaný jakýkoliv další znalecký posudek za nadbytečný. Žalovaný dodává, že žalobce byl o svých právech, včetně práva navrhovat důkazy, vyrozuměn přípisem služebního orgánu ze dne 7. 4. 2014; přesto žalobce v průběhu řízení důkaz znaleckým posudkem nenavrhl a ani jej jako důkaz nepředložil. Žalovaný řádně posoudil zjištěný skutkový stav, podle něhož mezi oběma úrazy uběhly dva měsíce, během nichž žalobce plnil řádně své služební povinnosti, aktivně se zúčastňoval jednotlivých patrol v terénu a dále si zvyšoval svou tělesnou kondici, což potvrdil vlastní výpovědí při ústním jednání dne 29. 5. 2014. Drobné pohmoždění š