3 Afs 20/2014 — Nejvyšší správní soud

11 Af 24/2017- 39 - text 16 11 Af 24/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobkyně: GEOLINK Praha, a.s., IČO 64949761 sídlem Křesomyslova 284/23, 140 00 Praha 4, Nusle zastoupená doc. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem sídlem Revoluční 1546/24, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo financí ČR sídlem Letenská 15, 118 10 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2017, č.j. MF-8014/2017/3902-3 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2017, č.j. MF-8014/2017/3902-3, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 20. 1. 2017, č.j. 1064/2017-900000-304.1, o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení ve věci doměření cla, ke kterému došlo dodatečnými platebními výměry vydanými Celním úřadem Opava dne 16. 1. 2009 pod č.j. 654/2009-096100-021, č.j. 655/2009-096100-021. 2. Žalobkyně v podané žalobě nejprve shrnula, že dne 9. 11. 2016 podala u Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj návrh na povolení obnovy řízení ve věci doměření cla, ke kterému došlo dodatečnými platebními výměry vydanými Celním úřadem Opava dne 16. 1. 2009 pod č.j. 652/2009-096100-021, č.j. 653/2009-096100-021, č.j. 654/2009-096100-021, č.j. 655/2009-096100-021. Důvod pro obnovu řízení žalobkyně spatřuje v tom, že na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2016, č.j. 3 Afs 20/2014-42, vyšly najevo nové skutečnosti, které nemohly být bez zavinění žalobkyně uplatněny v řízení již dříve, a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí. V řízení před Nejvyšším správním soudem vyšlo najevo, že celní orgány i soudy rozhodující ve věci doměření cla u zboží dovezeného v období červen až září 2008 nepostupovaly správně, když nezjistily správně skutkový stav věci. Tím jsou dány důvody pro povolení obnovy řízení podle § 117 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). 3. Žalobkyně předně namítala, že k rozhodnutí o povolení obnovy řízení byl v I. stupni věcně a místně příslušný celní úřad pro Moravskoslezský kraj, nikoliv Generální ředitelství cel. Svůj názor žalobkyně opřela o skutečnost, že v původním řízení rozhodovalo v posledním stupni Celní ředitelství Ostrava, které bylo zrušeno zákonem č. 17/2012 Sb., o celní správě České republiky, a to k 1. 1. 2013. Ze zákona však nevyplývá, že by právním nástupcem zrušených celních ředitelství bylo právě Generální ředitelství cel. 4. Žalobkyně dále namítala, že zde byly dány důvody podle § 117 odst. 1 písm. a) a d) daňového řádu, pro které měla být obnova řízení nařízena z moci úřední, přičemž tyto důvody jsou dány právě rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2016, č.j. 3 Afs 20/2014-42. 5. Žalobkyně také namítala, že Generální ředitelství cel posoudilo nesprávně otázku zachování objektivní lhůty pro povolení obnovy řízení, a tím žalobkyni znemožnilo domoci se nápravy rozhodnutí. Žalobkyně se po celou dobu řízení ve věci doměření cla bránila všemi zákonnými prostředky, a to i ve věci sazebního zařazení zboží dovezeného v předmětném období, přičemž na posouzení zařazení předmětného zboží (tzn. na posouzení předběžné otázky) závisela otázka doměření cla, a to zejména za situace, kdy původní závazné informace o sazebním zařazení zboží (dále jen „ZISZ“) byly zrušeny a Celní úřad pro Olomoucký kraj vydal dne 26. 7. 2013 nové ZISZ. Vzhledem k tomu, že řízení ve věci ZISZ byla vedena v souvislosti se stanovením cla, mělo Generální ředitelství cel posuzovat zachování objektivní lhůty pro povolení obnovy řízení také s přihlédnutím k době, po kterou probíhalo řízení o opravných prostředcích ve věci ZISZ. Generální ředitelství cel dále nepřihlédlo ke skutečnosti, že dne 29. 11. 2011 byla podána ústavní stížnost (řízení vedené pod sp. zn. I. ÚS 3546/11), která byla odmítnuta a rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 2. 5. 2012. Rovněž po tuto dobu tedy došlo k pozastavení prekluzivní lhůty pro povolení obnovy řízení, což mělo Generální ředitelství cel zohlednit. Žalobkyně současně uvedla, že zde není žádný relevantní důvod, pro který by se na danou věc nemělo aplikovat ustanovení § 148 daňového řádu, když nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex Společenství“) v čl. 221 odst. 3 upravuje pouze některé důvody pro stavení prekluzivní lhůty. Ustanovení § 148 odst. 4 daňového řádu pak upravuje další důvody pro stavení této lhůty. 6. Žalobkyně závěrem uvedla, že Generální ředitelství cel nepřihlédlo ani k ustanovení § 148 odst. 2 písm. d) daňového řádu, když žalobkyně ve věci podala dne 19. 9. 2013 návrh na povolení obnovy řízení, přičemž tyto návrhy byly zamítnuty a následně přezkoumány Městský soudem v Praze (řízení vedené pod sp. zn. 3 Af 60/2014-31). Rozhodnutí Městského soudu v Praze nabylo právní moci dne 19. 7. 2016. Generální ředitelství cel tedy při posouzení zachování objektivní lhůty pro povolení obnovy řízení nepřihlédlo k tomu, že rozsudek ve věci opravného prostředku byl žalobkyni oznámen v posledních 12 měsících před uplynutím dosavadní lhůty, tudíž se objektivní lhůta podle § 148 odst. 2 písm. d) daňového řádu prodloužila o 1 rok. 7. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě předně uvedl, že se žalobkyně nepřímo domáhá přezkoumání platebních výměrů na clo, kterými celní úřad doměřil žalobkyni dlužný nedoplatek cla při propouštění do volného oběhu žalobkyní dovezené zboží Molybden Metal 99 %. O této problematice již bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011, č.j. 1 Afs 20/2011-75, a Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 22 Ca 277/2009. 8. Žalovaný dále uvedl, že nový právní názor vyjádřený soudem po vydání původního rozhodnutí nelze považovat za novou skutečnost, která by mohla vyvolat obnovu řízení. V této souvislosti žalovaný dále poukázal na skutečnost, že se žalobkyně již v minulosti domáhala obnovy řízení, a to konkrétně v souvislosti s vydáním nových ZISZ, jež mělo mít přímý vliv na vydání dodatečných platebních výměrů. O tomto návrhu bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, č.j. 3 Af 60/2014-31. 9. K námitce nesprávného výpočtu prekluzivní lhůty žalovaný uvedl, že ustanovení § 1 písm. a) bodu 3 zákona č. 242/2016 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“) odkazuje na Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. 10. 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (dále jen „celní kodex Unie“), který nahradil Celní kodex Společenství. Hmotněprávní i procesněprávní ustanovení jsou uvedena primárně v celním kodexu Unie a jeho prováděcích nařízeních a jiných přímo použitelných předpisech EU. Národní právní úpravu představuje celní zákon a daňový řád. Celní kodex Unie má vlastní úpravu stavení lhůt, a to konkrétně v čl. 103. Tato právní úprava má jako lex specialis přednost před ustanovením § 148 daňového řádu, který se proto v daném případě nepoužije. Pokud by byla připuštěna aplikace § 148 daňového řádu, znamenalo by to nejednotné a nedůvodné zvýhodnění deklarantů usazených v ČR oproti deklarantům z jiných členských zemí EU. 10. K námitce nepříslušnosti Generálního ředitelství cel žalovaný uvedl, že dne 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, který zrušil dosavadní zákon č. 184/2004 Sb., o Celní správě České republiky. Podle § 81 odst. 1 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, došlo ke zrušení celních ředitelství a celních úřadů a došlo ke zřízení Generálního ředitelství cel a celních úřadů. Tímto dnem tedy došlo ke zrušení třístupňové organizační struktury celních orgánů na strukturu dvoustupňovou, když byl odstraněn střední článek struktury, tedy celní ředitelství. Generální ředitelství cel začalo vykonávat věcnou působnost správního orgánu nejblíže nadřízeného celním úřadům, která dosud náležela celním ředitelstvím, jak vyplývá z § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky. Pokud tedy v roce 2009 vydal dodatečné platební výměry celní úřad, rozhodovalo by dle předcházející právní úpravy o opravném prostředku celní ředitelství. V důsledku jeho zrušení k 1. 1. 2013 bylo oprávněno rozhodnout o povolení obnovy Generální ředitelství cel tak, aby byl dodržen princip dvoufázovosti. 11. Žalovaný navrhl, aby Městský soud v Praze podanou žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). V případě, že by soud neshledal důvody pro odmítnutí podané žaloby, navrhl žalovaný, aby Městský soud žalobu pro její nedůvodnost zamítl. 12. Soud projednal věc bez nařízení jednání za situace, kdy žalovaný s tímto