5 Azs 20/2016 — Nejvyšší správní soud

13 A 81/2018- 31 - text 13 pokračování 13A 81/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce: V. M. státní příslušností Kongo t.č. v Zařízení pro zajištění cizinců Balková sídlem Balková 1, 331 65 Tis u Blatna zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s. sídlem Kovářská 939/4, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort sídlem Kaplanova 2055/4, 148 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2018 č.j. KRPA-243397-12/ČJ-2018-000022 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o jeho zajištění dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále též „zákon o pobytu cizinců“), za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění žalobce byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody. 2. Žalobce v žalobě namítal, že v rozhodnutí figuruje indicie nemožnosti realizovat správní vyhoštění, ale není nijak rozvedena žalovaným jako fakt, který jde ve prospěch žalobce; správní orgán měl všechny dostupné informace týkající se žalobce a měl zjistit skutkový stav věci tak, aby nebyly důvodné pochybnosti, nebo si měl obstarat tyto důkazy. Žalobce tvrdil, že se již v minulosti snažil vyřídit si cestovní doklad, avšak neměl potřebné finance a Velvyslanectví Konžské demokratické republiky mu neposkytlo dostatečnou součinnost. Jak vyplývá z protokolu, dostavil se na pracoviště policie na základě výzvy soudu; je evidentní, že spolupracuje s orgány České republiky. Je pravdou, že nevycestoval ve 30denní lhůtě stanovené výjezdním příkazem, ale nebylo to pro něj reálně možné, jelikož doba vyhotovení nového pasu Konžské demokratické republiky se pohybuje okolo dvou měsíců, jak vyplývá z internetové stránky velvyslanectví; navíc cestovní doklad by mu konžské velvyslanectví stejně nevydalo, protože vystavují cestovní doklady jen občanům, kteří mají na území České republiky nějaký druh legálního pobytu; žalobce tak neměl možnost si doklad sám vyřídit. Dále žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se povinnosti zkoumat otázku realizovatelnosti správního vyhoštění v řízení o zajištění cizince, jakož i na judikaturu, podle níž „závažnost skutkové podstaty vyhoštění“ spočívající v nelegálním pobytu je nutné poměřovat především z pohledu délky neoprávněného pobytu, okolností a souvislostí, které k neoprávněnému pobytu vedly, a rovněž snahou cizince neoprávněný stav odstranit. Žalobce uvedl, že i když rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pojednává o řízení o správním vyhoštění, analogicky lze situaci vztáhnout i na řízení o zajištění, a to vzhledem ke skutečnosti, že žalobce byl za tímto účelem zajištěn. Z rozhodnutí podle žalobce jednoznačně vyplývá, že závažnost skutkové podstaty vyhoštění spočívající v nelegálním pobytu je nutné poměřovat především z pohledu délky neoprávněného pobytu, okolností a souvislostí, které k neoprávněnému pobytu vedly, a rovněž snahou cizince neoprávněný stav odstranit. Správní orgán dle žalobce v napadeném rozhodnutí nijak nereflektuje skutečnost, že se žalobce sám a dobrovolně dostavil na policii se snahou řešit stav svého pobytu na základě doporučení ze strany soudu. Dále žalobce poukázal na čl. 15 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále též „návratová směrnice“) a judikaturu Soudního dvora Evropské unie, podle níž čl. 15 odst. 4 návratové směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že pouze skutečný předpoklad, že může dojít k úspěšnému vyhoštění s ohledem na lhůty stanovené v odst. 5 a 6 téhož článku, odpovídá reálnému předpokladu pro vyhoštění a že tento neexistuje, jestliže se zdá nepravděpodobné, že dotyčný bude i s přihlédnutím k uvedeným lhůtám přijat ve třetí zemi. Žalobce namítl nezákonnost a nepřezkoumatelnost vyhodnocení účelu a délky zajištění. Správní orgán se dle žalobce vůbec nezaobíral pravděpodobností realizace správního vyhoštění v žalobcově konkrétním případě a pouze odkazoval na běžnou praxi, která je v tomto případě irelevantní, což je dle žalobce v rozporu se zásadou individuality. Žalovaný se měl zaobírat vším, co v řízení vyšlo najevo, a zkoumat, zda existuje reálný předpoklad pro vyhoštění. Důkazy, že by tomu tak nemuselo být a že by mohly nastat komplikace s vyřízením dokladů žalobce, jsou dle žalobce evidentní i z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 a také z výpovědi žalobce do protokolu. Žalobce uzavřel, že správní orgán se nezabýval vším, co v řízení vyšlo najevo, a nezohlednil skutečnosti, které mohly jít ve prospěch žalobce, ale pouze upozornil na jeho nelegální pobyt. Žalovaný dle žalobce pouze konstatoval, že žalobce několikrát mařil rozhodnutí o správním vyhoštění a také rozhodnutí o trestním vyhoštění, ale již neuvedl, jaká skutečnost jeho nevycestování zapříčinila. To má dle žalobce představovat porušení § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též „správní řád“). 3. Žalobce rovněž namítal, že v jeho případě bylo namístě uložit zvláštní opatření za účelem vycestování ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců. Pokud jde o zvláštní opatření dle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, žalobce namítal, že má adresu místa pobytu na území České republiky, uváděl, že pobývá u kamaráda. Písm. b) téhož ustanovení sice žalobce nemůže splnit, jelikož nemá finanční prostředky, ale to z důvodu finančních potíží, do nichž se dostal právě nemožností vyřešit svou pobytovou situaci. Pokud jde o § 123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, vzhledem ke skutečnosti, že se žalobce sám a dobrovolně dostavil na policii, tento fakt svědčí ve prospěch skutečnosti, že by se správním orgánem spolupracoval a uvedené mírnější opatření by v jeho případě bylo účinné. Podle žalobce z jeho dosavadního chování není zjevné, že by jednu z povinností nedodržoval; je pravdou, že nevycestoval, ačkoliv mu bylo uloženo správní vyhoštění, avšak nemožnost vycestování, tedy maření vyhoštění, není z jeho vlastní vůle; to správní orgán zcela opomenul zmínit. Jak vyplývá z protokolu, žalobce se dostavil na pracoviště policie na základě výzvy soudu; je evidentní, že spolupracuje s orgány České republiky, a dále uvedl, že v případě vyhoštění vycestuje dobrovolně a sám. Podle žalobce žalovaný nevyházel z jeho konkrétního jednání a neposoudil jeho věc v souladu se zásadou individualizace a posuzoval jen objektivně jeho nelegální pobyt na území České republiky. Podle žalobce by se na jeho konkrétní situaci nemělo vztahovat rigidní čtení § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců [žalobce měl patrně na mysli § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců], jelikož je jeho individuální situace specifická. 4. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ohledně námitky nemožnosti realizace správního vyhoštění odkázal na s. 8 žalobou napadeného rozhodnutí a uvedl, že dne 27. 6. 2018 bylo kontaktováno Velvyslanectví Konžské demokratické republiky v Praze, kdy bylo sděleno, že žalobce již v minulosti žádal o vydání náhradního cestovního dokladu; cestovní doklad mu vystaven nebyl, neboť mu bylo sděleno, že tento je možné vystavit po předložení potvrzení o ztrátě původního cestovního dokladu a zaplacení správního poplatku; do doby vydání napadeného rozhodnutí žalobce požadované na velvyslanectví nijak nedoložil. Podle žalovaného z toho je tedy patrné, že vydání náhradního cestovního dokladu žalobce není nemožné, a tudíž ani rozhodnutí o správním vyhoštění není nerealizovatelné; reálný předpoklad vyhoštění v případě žalobce v době vydání napadeného rozhodnutí tedy existoval. Podle žalovaného jednání žalobce nelze omluvit ani tím, že si cestovní doklad nevyřídil z důvodu nedostatku financí, neboť je zcela patrné, že mu byla poskytnuta dostatečně dlouhá doba na to, aby si sám obstaral náhradní cestovní doklad a z území ve stanovené lhůtě vycestoval. Jak sám uvedl v protokolu o podání vysvětlení ze dne 28. 6. 2018, na velvyslanectví pro doklad nešel, jelikož žádost o náhradní doklad je příliš drahá; nelze tedy tvrdit, že se žalobce snažil vyřídit si náhradní cestovní, avšak neměl potřebné finance a velvyslanectví mu neposkytlo dostatečnou součinnost. 5. Pokud jde o otázku možnosti uložení zvláštních opatření za účelem vycestování, žalovaný podotkl, že pobytová historie žalobce svědčí o jeho opakovaném a dlouhodobém porušování právních předpisů České republiky. Odkázal na vydané rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce, jakož i na rozhodnutí trestních soudů o uloženém trestu vyhoštění. S ohledem na dosavadní chování žalobce a přístup k uloženým povinnostem podle žalovaného nebylo možné aplikovat žádné