2 Afs 44/2015 — Nejvyšší správní soud

2 Ad 4/2015- 48 - text 8 pokračování 2Ad 4/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce: Ing. K. M. bytem P. zastoupen Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem sídlem Klimentská 1652/36, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 11. 2014 č.j. MPSV-UM/20971/14/4S-HMP, č.j. MPSV-UM/20996/14/4S-HMP a č.j. MPSV-UM/20963/14/4S-HMP takto: I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 6. 11. 2014 č.j. MPSV-UM/20971/14/4S-HMP a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 6. 11. 2014 č.j. MPSV-UM/20996/14/4S-HMP se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žaloba proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 6. 11. 2014 č.j. MPSV-UM/20963/14/4S-HMP se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9.438 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Pavla Hrtúse, advokáta. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2014 č.j. MPSV-UM/20971/14/4S-HMP (dále též „rozhodnutí žalovaného č. 1“), ze dne 6. 11. 2014 č.j. MPSV-UM/20996/14/4S-HMP (dále též „rozhodnutí žalovaného č. 2“) a rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2014 č.j. MPSV-UM/20963/14/4S-HMP (dále též „rozhodnutí žalovaného č. 3“). Rozhodnutím žalovaného č. 1 bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též „s.ř.“), zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu, kontaktního pracoviště Praha 4 (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 17. 9. 2014 č.j. 1494901/14/AB (dále též „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně č. 1“), jímž byla žalobci odejmuta dávka státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 3. 2014. Rozhodnutím žalovaného č. 2 bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 17. 9. 2014 č.j. 1494965/14/AB (dále též „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně č. 2“), jímž bylo rozhodnuto o vzniku přeplatku na dávce státní sociální podpory příspěvek na bydlení sp. zn. 40268-13-AB ve výši 2.360 Kč. Rozhodnutím žalovaného č. 3 bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 17. 9. 2014 č.j. 1494777/14/AB (dále též „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně č. 3“), kterým byla zamítnuta žalobcova žádost o dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 7. 2014. 2. Žalobce v žalobě namítal, že jeho nárok na dávku státní sociální podpory – příspěvku na bydlení – nezanikl ke dni 8. 12. 2014, tudíž nevznikl ani přeplatek na této dávce ve výši 2.360 Kč, s ohledem na což není důvodné ani rozhodnutí správního orgánu prvního stupně č. 3 odůvodněné toliko tím, že žalobce nedoložil, že byt č. 4 je užíván na základě nájemní smlouvy. Podle žalobce jeho nájemní vztah je sice pronajímatelem bytu opakovaně zpochybňován, a to i ve vztahu k orgánům státní sociální podpory, nicméně žalobce vždy prokázal, že se jedná toliko o jeho šikanózní snahu domoci se vzdání se práva nájmu k předmětnému bytu žalobcem. Existence nájemního vztahu byla předmětem několika soudních sporů s nájemcem a také šetření orgánů činných v trestním řízení, do současné doby však neexistuje jakékoliv pravomocné rozhodnutí soudu o tom, že by nájemní vztah neexistoval nebo naopak zanikl. Z bytu č. 6 byl žalobce spolu se svým bratrem, s nímž vede společnou domácnost, ke dni 9. 12. 2013 majitelem nemovitosti dočasně vystěhován, důvodem čehož byla údajná přítomnost života ohrožující havárie v bytě č. 6, jež byla příčinou rozsáhlé rekonstrukce části bytového domu; kvůli uvedené rekonstrukci byl žalobce spolu se svým bratrem přemístěn do náhradního bytu č. 4, který jim byl dočasně poskytnut majitelem nemovitosti. Žalobce se svým bratrem zmíněný byt č. 4 v současné době užívá k uspokojení své bytové potřeby, a to nikoli z důvodu zániku nájemního vztahu k bytu č. 6, ale na základě havarijní situace v domě a na základě písemné nabídky majitele nemovitosti ze dne 9. 12. 2014, který tento prostor žalovanému nabídl po dobu rekonstrukce pronajatého bytu; trvání nájemního vztahu k bytu č. 6 potvrdil sám majitel nemovitosti ve zmíněné nabídce řešení situace, jež byla žalobci doručena dne 9. 12. 2013; zde jako první možnost řešení situace nabízí žalobci a jeho bratrovi právě byt č. 4 s možností se po dokončení rekonstrukce vrátit zpět do původního bytu, tj. bytu č. 6. Vystěhování žalobce a jeho bratra bylo rovněž šetřeno orgány činnými v trestním řízení pro podezření z trestného jednání vlastníka bytu, nicméně tato věc byla odložena z důvodu, že dočasné přestěhování žalobce a jeho bratra bylo vedeno snahou předejít ohrožení jejich zdraví a života v důsledku údajné havárie stavebních konstrukcí, konkrétně propadajícího se stropu. Žalobce dále uvedl, že je nucen bez ohledu na svou vůli setrvávat v náhradním bytě č. 4, a to do doby, než ze strany vlastníka nemovitosti dojde k ukončení rekonstrukce a umožnění žalobci nadále užívat byt č. 6, k němuž mu svědčí řádný nájemní vztah. Žalobce připomněl, že potřeba nutných oprav pronajaté bytové jednotky v souladu s platným právem nezpůsobuje zánik nájemního vztahu, s čímž se správní orgány prvního ani druhého stupně naprosto nevypořádaly, byť jim tyto skutečnosti byly žalobcem dokládány. Podotkl, že nárok na dávku státní sociální podpory – příspěvku na bydlení – splňuje, neboť v bytě č. 4 pobývá se svým bratrem pouze po dobu sanace havárie v bytě č. 6, k němuž mají řádně uzavřenou nájemní smlouvu a současně zde mají evidován trvalý pobyt. Podle žalobce zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, není žadateli o dávku státní sociální podpory – příspěvku na bydlení stanovena povinnost, aby byt, na nějž pobírá dávku státní sociální podpory, skutečně obýval. Žalobce dále upozorňoval, že on i jeho bratr mají invaliditu třetího stupně. 3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ohledně rozhodnutí žalovaného č. 1 a č. 2 uvedl, že žalobce je nájemcem bytu č. 6 na adrese P. a v tomto bytě je též trvale hlášen, existenci nájemního vztahu osvědčil rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 18. 11. 2011, z něhož vyplývá, že nájem bytu přešel na žalobce a jeho bratra po úmrtí paní E. M.; vlastník bytu společnost LARUE a.s. trvání nájemního vztahu nepotvrdil s tím, že nemá k dispozici původní dekret a část bytu (původně nebytového prostoru, o který byl byt rozšířen) je předmětem soudního řízení. K tomuto bytu žalobce pobíral od 1. 7. 2013 příspěvek na bydlení, dávka mu naposledy byla vyplacena za měsíc únor 2014, neboť v dubnu 2014 správnímu orgánu prvního stupně oznámil, že jej vlastník bytu přestěhoval dne 8. 12. 2013 do bytu č. 4 z důvodu havarijního stavu a oprav v bytě č. 6; na základě této informace správní orgán prvního stupně rozhodl o odejmutí dávky příspěvku na bydlení a vrácení přeplatku od 9. 12. 2013. Podle žalovaného dávka byla odejmuta z důvodu, že žalobce neobývá byt, na který je dávka poskytována, neboť ta se vždy váže ke konkrétnímu bytu, kde zohledňuje náklady na provoz bytu. Vzhledem k tomu, že mu byla dávka odejmuta ke dni, kdy přestal předmětný byt užívat, bylo rozhodnuto o povinnosti vrátit přeplatek na dávce již vyplacené (za leden a únor 2014). Žalovaný podotkl, že žalobce nesplnil povinnost oznámit změny ve skutečnostech rozhodných pro nárok do osmi dnů ve smyslu § 61 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb. Ohledně rozhodnutí č. 3 žalovaný uvedl, že žalobce dne 7. 7. 2014 požádal o příspěvek na bydlení ode dne 1. 7. 2014 (pro období od 1. 7. 2014 do 30. 6. 2015). V žádosti uvedl, že žádá o příspěvek na bydlení na byt č. 4 na adrese P. Žalobce však nedoložil k tomuto bytu nájemní smlouvu, a to ani na výzvu správního orgánu doručenou dne 10. 9. 2014. Vlastník bytu se k žádosti správního orgánu prvního stupně vyjádřil tak, že žalobce odmítá uzavřít nájemní smlouvu na byt č. 4, neboť nesouhlasí s výší nájemného; nájemné platí ve výši, kterou považuje za přiměřenou; situace je řešena soudní cestou. Žalovaný v tomto případě musel konstatovat, že žalobce není nájemcem bytu, na který žádá příspěvek na bydlení, a nesplnil tak zákonné podmínky pro jeho přiznání ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb. Z tohoto důvodu žalovaný považuje nepřiznání příspěvku na bydlení od 1. 7. 2014 za věcně správné. Závěrem žalovaný navrhl zamítnout žalobu. 4. V replice k vyjádření žalovaného žalobce odkázal na soudní řízení vedená s pronajímatelem bytu, poukázal na jeho šikanózní jednání i na skutečnost, že neexistuje žádné pravomocné rozhodnutí soudu v tom smyslu, že by nájemní vztah žalobce zanikl či snad neexistoval. Podotkl, že rozhodnutí žalovaného č. 1, č. 2 i č. 3 jsou pro něho zcela likvidační, neboť jeho finanční možnosti v současné době nepostačují na úhradu nájemného. Žalobce znovu upozornil, že potřeba nezbytných o