2 As 208/2014 — Nejvyšší správní soud

3 A 134/2015- 65 - text 15 3 A 134/2015 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudkyň JUDr. Ludmily Sandnerové a Mgr. Ivety Postulkové ve věci žalobkyně: D+P REKONT s.r.o., IČO 617 74 456 sídlem Areál bývalých kasáren č.p. 674, 338 45 Strašice proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2015 č. j. 681/ENV/15 40141/520/15 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně napadá rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 6. 8. 2015 č. j. 681/ENV/15 40141/520/15 (dále „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Plzeň (dále jen „ČIŽP“) ze dne 21. 4. 2015 č. j. ČIŽP/43/IPP/SR01/1400118.004/15/ZHN (dále „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byly žalobkyni uloženy tři pokuty v souhrnné výši 530 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč. 2. Výrokem 1 prvostupňového rozhodnutí uložila ČIŽP žalobkyni pokutu ve výši 500 000 Kč podle ust. § 37 odst. 6 písm. b) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a o omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o integrované prevenci“), za správní delikt podle ust. § 37 odst. 4 zákona o integrované prevenci. Tohoto správního deliktu se měla žalobkyně dopustit tím, že v období minimálně od 3. čtvrtletí roku 2012 do dne konání kontroly na místě dne 14. 3. 2014 provozovala zařízení Dekontaminační plocha Doubrava (dále jen „zařízení“) v rozporu se závaznými podmínkami uvedenými v části 3 body 1 a 2 a části 8 integrovaného povolení ze dne 11. 12. 2006 č. j. ŽP/13978/06 vydaného Krajským úřadem Plzeňského kraje, odborem životního prostředí (dále „krajský úřad“), ve znění změny č. 1 ze dne 30. 10. 2007 č. j. ŽP/13747/07 (dále jen „integrované povolení“), tedy porušila povinnosti stanovené v § 16 odst. 1 písm. a) zákona o integrované prevenci. Podle výroku 1 prvostupňového rozhodnutí konkrétně nebyl splněn účel zařízení (specifikovaný bodem 1.9 provozního řádu zařízení), nebyl dodržen způsob manipulace s materiálem v něm (bod 1.12.2 provozního řádu zařízení) a nebyl aktualizován provozní řád zařízení. Minimálně od 3. čtvrtletí roku 2012 do dne 14. 3. 2014 v zařízení neprobíhala dekontaminace pomocí žádné technologie. Zároveň byly nebezpečné odpady určené k dekontaminaci v zařízení pouze skladovány, a to po dobu delší než 3 roky. Tuto změnu měl provozovatel zařízení, tj. žalobkyně, ohlásit krajskému úřadu a předložit ke schválení aktualizovaný provozní řád zařízení (tento nebyl aktualizován od roku 2006), avšak žalobkyně žádný doklad o jednání či korespondenci s krajským úřadem nepředložila. Pouhé skladování nebezpečných odpadů určených k dekontaminaci je současně z hlediska odpadového hospodářství situace odlišná od běžného provozu a na tento stav nepamatuje ani integrované povolení, ani provozní řád zařízení. 3. Výrokem 2 prvostupňového rozhodnutí uložila ČIŽP žalobkyni pokutu ve výši 10 000 Kč podle ust. § 125g odst. 3 a odst. 5 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“) za porušení povinnosti podle ust. § 39 odst. 4 písm. d) vodního zákona při zacházeni se závadnými látkami ve větším rozsahu, resp. s látkami zařazenými podle přílohy č. I vodního zákona mezi látky nebezpečné. Žalobkyně měla provozovat záchytnou jímku na odpadní vody z dekontaminační plochy bez platné těsnostní zkoušky, neboť předložená těsnostní zkouška bezodtoké jímky č. protokolu 16/6/2008 provedená právnickou osobou CSED s.r.o. v roce 2008 nebyla v roce 2014 již platná. 4. Výrokem 3 prvostupňového rozhodnutí uložila ČIŽP žalobkyni pokutu ve výši 20 000 Kč podle ust. § 25 odst. 7 písm. c) zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“) za správní delikt podle ust. § 25 odst. 2 písm. c) téhož zákona. Podle tohoto výroku prvostupňového rozhodnutí žalobkyně porušila ust. § 17 odst. 3 písm. c) zákona o ochraně ovzduší tím, že jako provozovatel stacionárního zdroje uvedeného v příloze č. 2 k zákonu o ochraně ovzduší neohlásila v zákonné lhůtě souhrnnou provozní evidenci za kalendářní roky 2011 a 2012. 5. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí zčásti za nepřezkoumatelné, věcně nesprávné a nezákonné. Proto navrhuje, aby Městský soud v Praze (dále „městský soud“) napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil mu povinnost uhradit žalobkyni náklady řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce. Své námitky žalobkyně uplatnila v rámci následujících žalobních bodů: 6. Zaprvé. Žalobkyně má za to, že se nedopustila správního deliktu podle ust. § 37 odst. 4 zákona o integrované prevenci, za který byla sankcionována výrokem 1 prvostupňového rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že provozuje zařízení zcela v souladu s integrovaným povolením. 7. Podle žalobkyně není v provozním řádu zařízení nikde stanoveno, že odpady se nesmějí přijímat a skladovat, naopak z důvodu efektivity hospodaření a ochrany životního prostředí je více než žádoucí, aby proces biodegradace probíhal až po naskladnění určitého množství materiálu. Rovněž není v provozním řádu zařízení uvedeno, že biologická dekontaminace musí probíhat permanentně, i když k tomu nejsou příznivé podmínky, a že materiál určený k biodegradaci nesmí být deponován na dekontaminační ploše. Ve vztahu k této námitce žalovaný pouze povšechně uvedl, že si nedokáže představit, že by za období tří let nenastala vhodná chvíle k biologické dekontaminaci, avšak správní orgány v tomto ohledu neprováděly žádné důkazy, a svá rozhodnutí tak podle názoru žalobkyně zatížily nepřezkoumatelností. 8. Dále žalobkyně sděluje, že od roku 2010 do současnosti (žaloba podána dne 25. 9. 2015) nebyl žádný další materiál přijat z důvodu absence zakázek v tomto období. 9. Žalobkyně má za to, že dodržela všechny postupy podle provozního řádu zařízení, včetně převrstvování materiálu, zavlažování a laboratorních rozborů vod pocházejících z výluhu z dekontaminační plochy. Tyto materiály byly také předloženy správnímu orgánu ke kontrole. Pokud žalovaný hovoří o tom, že převrstvování materiálu vyplývá z provozního deníku, ale měly být doloženy další doklady (faktury za mechanizační prostředek či výkazy práce), pak žalobkyně namítá, že dotčené správní orgány žádné takové doklady nepožadovaly. Vyhodnocení převrstvení materiálu ze strany žalovaného je pak vnitřně rozporné, jelikož na jednu stranu uvádí, že částečně akceptuje záznamy z provozních deníků, ale jak se tato „částečná akceptace" projevila v konečném rozhodnutí, již zřejmé není. 10. Žalobkyně také namítá, že „doba skladování déle než tři roky“ je časovým omezením, které nemá oporu v zákoně, provozním řádu zařízení ani v integrovaném povolení, a ze strany správních orgánů se tak jedná o svévolný výklad zákona k tíži žalobkyně. 11. K výtce, že zařízení bylo provozováno v rozporu se závaznou podmínkou uvedenou v části 3 bodu 2 integrovaného povolení, žalobkyně uvádí, že se jedná o pouhou domněnku, která neodpovídá skutečnosti. Předmětná podmínka je formulována tak, že PŘ (provozní řád zařízení) bude průběžně a dle potřeby aktualizován a jakákoliv jeho změna bude projednána s KÚ Plzeňského kraje. K takové situaci však nedošlo, nenastala totiž potřeba provozní řád aktualizovat, neboť provozní podmínky byly zcela v souladu s prováděnou činností. Potřeba aktualizace provozního řádu pak nebyla potvrzena v rámci důkazního řízení. 12. Žalobkyně dále namítá, že byla sankcionována dvakrát za tentýž skutek, protože jí byla za stejné jednání již v minulosti uložena pokuta nejméně 300 000 Kč, a cituje ze str. 10 prvostupňového rozhodnutí, kde ČIŽP uvádí, že ukládá pokutu za stejný skutek, avšak jinak kvalifikovaný. To je podle žalobkyně v rozporu se zásadou ne bis in idem (ne dvakrát o témže) a odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 12. 1998 sp. zn. 6 A 85/95 a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 1500/08. Jiná kvalifikace skutku podle žalobkyně neznamená, že by se mělo jednat o jiné jednání než to, které bylo sankcionováno, potažmo o kterém se dosud vede řízení. Pokud jde o argument žalovaného, že se má jednat o totéž jednání, ale v jiném časovém období a na jiných odpadech, žalobkyně nerozporuje různost období, avšak podle jejího názoru se nejedná o jiné odpady, což ani nebylo nijak prokazováno, a tím správní orgány opět zatížily svoje rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Žalobkyně k tomuto dále uvádí, že v předchozí věci bylo řízení ukončeno ze strany Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) až 28. 5. 2015, kdy byla pravomocně zamítnuta kas