— Nejvyšší správní soud

3 Af 19/2015- 45 - text 8 3 Af 19/2015 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudkyň JUDr. Ludmily Sandnerové a Mgr. Ivety Postulkové ve věci žalobce: Bc. D. F., IČO xxxxxxxx L. zastoupený advokátem JUDr. Pavlem Šímou sídlem Radobyčická 830/8, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Ústřední inspektorát Státní energetická inspekce sídlem Gorazdova 1969/24, 120 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ústředního inspektorátu Státní energetické inspekce ze dne 17. 2. 2015 č. 904011515 č. j. 032100514/214/15/90.220/Ve takto: I. Rozhodnutí ústředního inspektorátu Státní energetické inspekce ze dne 17. 2. 2015 č. 904011515 č. j. 032100514/214/15/90.220/Ve se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do rukou jeho zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhá přezkoumání rozhodnutí ústředního inspektorátu Státní energetické inspekce ze dne 17. 2. 2015 č. j. 032100514/214/15/90.220/Ve (dále „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Státní energetické inspekce (dále též „inspekce“) ze dne 18. 12. 2014 č. j. 032100514/1089/14/32.104/Kr (dále „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 20 000 Kč za správní delikt podle ust. § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“), a povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč. Správního deliktu spočívajícího v porušení cenových předpisů se měl žalobce dopustit tím, že jako výrobce elektřiny nedodržel věcnou podmínku stanovenou cenovým orgánem podle ust. § 5 odst. 5 zákona o cenách, a to podmínku uvedenou v bodě 1.3. cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen „CR ERÚ“ a „ERÚ“) č. 2/2010 (pro rok 2011) a v bodě 1.3. CR ERÚ č. 7/2011 (pro rok 2012), když ve výrobně Evid. č. 1 FVE D. F., L. uplatnil podporu i na část elektřiny naměřené v předávacím místě výrobny včetně ostatní vlastní spotřeby, která nemohla být fyzikálně vyrobena z instalovaného výkonu 0,005 MW obnovitelného zdroje energie. Podle odborného posouzení Metodikou-2014-001-M, zpracovanou Českým vysokým učením technickým v Praze (tzv. metodikou ze dne 8. 1. 2014 pro určení teoretického maximálního ročního využití FVE na území ČR s vazbou na danou lokalitu; dále jen „ČVUT“ a „metodika ČVUT“), byla vypočtena maximální možná výroba elektřiny, resp. maximální možné roční využití instalovaného výkonu v roce 2011 na 1 267 kWh/kWp oproti uplatněnému ročnímu využití 1 582 kWh/kWp, což je více o 315 kWh/kWp, a v roce 2012 na 1 208 kWh/kWp oproti uplatněnému ročnímu využití 1 607 kWh/kWp, což je více o 399 kWh/kWp. Měl tak vzniknout nepřiměřený majetkový prospěch, jehož výši nelze podle žalované přesně vyčíslit. 2. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nesprávné, neboť podle jeho názoru ze zjištění prvostupňového správního orgánu nemohou vyplývat skutečnosti nasvědčující spáchání správního deliktu podle ust. § 16 odst. 1 písm. c) zákona o cenách, a navrhuje, aby Městský soud v Praze (dále „městský soud“) zrušil napadené rozhodnutí, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil mu povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Žalobní námitky lze shrnout do následujících žalobních bodů: 3. Zaprvé. Žalobce namítá, že inspekce učinila závěr o tom, že žalobce uplatnil podporu i na část elektřiny, která nemohla být vyrobena z kontrolované fotovoltaické elektrárny (dále „FVE“), jen na základě svého kontrolního výpočtu opírajícího se o metodiku ČVUT, aniž by v řízení provedla další důkazy. 4. Zadruhé. Žalobce tvrdí, že inspekce učinila skutková zjištění v rozporu s provedenými důkazy, neboť při místním šetření v místě FVE neshledala žádné nesrovnalosti, žádné závady ani žádné nesprávné zapojení kontrolovaného zařízení. Skutečnost, že hodnoty naměřené kontrolovanými certifikovanými měřidly jsou správné, nebyla vyvrácena. Žalovaná tyto údaje přesto nerespektovala, a to pouze s odkazem na odborné posouzení metodikou ČVUT. Žalobce má za to, že jakýkoli skutečně naměřený údaj musí být vždy věrohodnější než údaj teoreticky spočtený a předpokládaný. Pokud je v rozporu údaj zjištěný praxí a teoreticky zjištěný, nelze dospět k závěru, že správným je údaj teoretický. Údaj presumovaný ČVUT na základě výpočtu nemůže být věrohodnějším pramenem zjištění než údaj skutečně naměřený měřidly. 5. Zatřetí. Žalobce považuje za nepřípustný důkaz provedením kontroly jiné FVE, vzdálené přibližně 5 km vzdušnou čarou od FVE žalobce, z níž inspekce dovodila správnost svého výpočtu, neboť žalobce nebyl této kontrole přítomen, nemohl se vyjadřovat ke skutečnostem tam zjištěným a nejsou mu ani známy parametry kontrolované FVE. 6. Začtvrté. Žalobce namítá, že správní orgány obou stupňů samy uvedly zjištěnou, resp. teoreticky vypočtenou výši majetkového prospěchu, a proto nebylo možné postupovat podle ust. § 16 odst. 4 písm. c) zákona o cenách (viz prvostupňové rozhodnutí), podle kterého se ukládá pokuta tehdy, pokud nelze zjistit výši nepřiměřeného majetkového prospěchu. 7. Zapáté. Žalobce uvádí, že žalovaný vycházející jen z teoretických údajů netvrdí, že by elektřina byla měřena nesprávně, a že uvádí, že vykázaná elektřina mohla být žalobcem správně naměřena použitým zařízením, ale že nemohla být vyrobena. Žalobce má za to, že není možné, aby plně funkčním zařízením na měření vyrobené elektřiny byla naměřena elektřina, která nebyla vyrobena. 8. Ve vyjádření k žalobě žalovaný setrval na svém stanovisku uvedeném ve výroku napadeného rozhodnutí a vyjádřil se k obsahu žaloby. 9. Sděluje, že má pro své závěry vyslovené v prvostupňovém a napadeném rozhodnutí oporu v dílčích skutkových zjištěních, jejichž obrazem je protokol z provedené kontroly, který obsahuje důkazy pocházející z kontrolní činnosti. Výpočet využití instalovaného výkonu chápe rovněž jako relevantní důkaz, že na straně žalobce vznikl nepřiměřený majetkový prospěch. 10. Žalovaný shrnuje, že žalobce uplatňoval podporu formou zeleného bonusu ve výši 12,42 Kč/kWh za kontrolované období v roce 2011 a ve výši 12,61 Kč/kWh za rok 2012. Podle bodů 1.3 CR ERÚ č. 2/2010 a CR ERÚ č. 7/2011 se zelené bonusy uplatňují za elektřinu naměřenou a dodanou v předávacím místě výrobny elektřiny a sítě provozovatele regionální distribuční soustavy nebo přenosové soustavy a dodanou výrobcem obchodníkovi s elektřinou nebo zákazníkovi a dále za ostatní vlastní spotřebu elektřiny podle zvláštního právního předpisu. Podle předaných měsíčních výkazů o výrobě elektřiny žalobce vykázal 8 006 kWh za rok 2011 (roční využití instalovaného výkonu bylo 1 582 kWh/1 kWp) a 8 129 kWh za rok 2012 (roční využití instalovaného výkonu bylo 1 607 kWh/1 kWp). Uváděné hodnoty žalobce také fakturoval a byly mu rovněž poskytnuty finanční prostředky, což dokládají příslušné doklady založené ve spisu. Odborným posouzením podle metodiky ČVUT bylo vypočteno maximální možné roční využití instalovaného výkonu FVE ve výši 1 267 kWh/1 kWp pro rok 2011, maximálně možná výroba elektřiny je tedy 6 411 kWh. Pro rok 2012 bylo vypočteno maximální možné roční využití instalovaného výkonu ve výši 1 208 kWh/1 kWp, maximálně možná výroba elektřiny je tedy 6 112 kWh. Rozdíl mezi vykázanou výrobou elektřiny v režimu zeleného bonusu a maximálně možnou výrobou elektřiny kontrolované FVE podle kvalifikovaného odborného výpočtu pro rok 2011 činí minimálně 1 595 kWh a pro rok 2012 minimálně 2 017 kWh, tedy celkem minimálně 3 612 kWh, což odpovídá částce 45 244,27 Kč. Pokuta byla uložena jen ve výši 20 000 Kč oproti minimálnímu možnému uložení ve výši odpovídající získanému nepřiměřenému majetkovému prospěchu. 11. Žalovaný trvá na tom, že žalobce nedodržel věcnou podmínku stanovenou cenovými orgány podle ust. § 5 odst. 5 zákona o cenách uvedenou v bodech 1.3. CR ERÚ č. 2/2010 a CR ERÚ č. 7/2011 uplatněním podpory i na část elektřiny, která nemohla být vyrobena z licencovaného instalovaného výkonu 0,00506 MW obnovitelného zdroje energie a která je v rozporu s maximálně možnou výrobou elektřiny z této FVE v kontrolovaných obdobích podle výše uvedeného odborného posouzení. Proto navrhl, aby městský soud žalobu zamítl a nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení. 12. Oba účastníci souhlasili s tím, aby městský soud rozhodl bez nařízení jednání (§ 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Napadené rozhodnutí přezkoumal městský soud v mezích uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Žalobu shledal důvodnou. 13. Ze spisového materiálu předloženého žalovaným vyplývá, že dne 2. 4. 2014 zahájila inspekce z podnětu ERÚ jako cenového orgánu kontrolu u žalobce jakožto výrobce elektřiny z obnovitelného zdr