— Nejvyšší správní soud

4 A 105/2017- 59 - text 6 pokračování 4A 105/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobce: JUDr. K. M., insolvenční správce, sídlem T. proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 13. 7. 2017, č. j. MSP-27/2017-ORA-ROZ/3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou včas u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým byl zamítnut jeho rozklad a bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (dále jen „ministerstvo“), ze dne 2. 3. 2017, č. j. MSP-117/2016-OINS-SRIS/7, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 36b odst. 1 písm. c) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích (dále jen „zákon o insolvenčních správcích“), neboť porušil povinnost uvedenou v § 14 odst. 3 zákona o insolvenčních správcích, tj. nepředložil ministerstvu v období od 1. 8. 2014 do 1. 8. 2015 doklad prokazující splnění podmínky uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu, za což mu byla uložena pokuta ve výši 4.000,- Kč. Zároveň mu byla podle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.), uložena povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,- Kč. Obě částky byly splatné ve lhůtě 14 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. 2. Žalobce v podané žalobě uvedl následující žalobní body. Argumentace žalovaného ve vztahu k účelu informační povinnosti je účelová a neodpovídající skutečnému postupu ministerstva. Žalovaný v napadeném rozhodnutí tvrdil, že nesplní-li insolvenční správce informační povinnost, ministerstvo ex offo zahájí vyhledávací činnost, zda nedošlo k porušení povinnosti mít uzavřenou smlouvu o odpovědnosti za škodu, což může vést zrušení povolení insolvenčnímu správci. Žalovaný se však po 1. 8. 2015, tj. po posledním dni pro splnění informační povinnosti, nikdy nezabýval pojištěním žalobce a řešil pouze nesplnění informační povinnosti. Žalovaný dále nesprávně vykládá termín „jednou ročně“, když tento termín spojuje vždy s 1. 8. daného roku. Výklad slovního spojení „jednou ročně“ je typicky spojen s kalendářním rokem, tedy vždy od 1. 1. do 31. 12. Akceptace výkladu žalobce by zakládala nepřijatelnou míru nejistoty adresátů norem. Sám zákonodárce předmětné ustanovení považoval za neurčité, a proto přistoupil k jeho novelizaci. Zákonodárce změnil dikci ustanovení § 14 odst. 3 zákona o insolvenčních správcích tak, že vymezil lhůtu, v níž je možno splnit informační povinnost nejpozději do dvou měsíců po uplynutí předchozího kalendářního roku, tj. do 28. či 29. 2. I důvodová zpráva k novelizačnímu zákonu jasně uvádí, že cílem změny bylo zpřesnění informační povinnosti. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu je třeba dovodit, že jestliže právní norma obsahující pravidlo, které je možné interpretovat různými způsoby, je třeba vždy přijmout výklad, který je pro adresáta právní normy nejpříznivější (např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02 a další žalobcem zmíněné nálezy a rozhodnutí v obdobných právních otázkách). Žalobce dále uvádí, že doklad o uzavření pojistné smlouvy, zaslaný ministerstvu dne 29. 10. 2015, je zcela způsobilý ke splnění informační povinnosti. Dále žalobce trvá na tom, že informační povinnost nelze zcela oddělit od samotné povinnosti sjednat a udržovat pojištění. Informační povinnost má pouze napomáhat k naplnění hlavního účelu, tj. zajištění existence pojištění. Žalobce dále poukazuje na skutečnost, že jeho činem nebyla naplněna materiální stránka správní deliktu, přičemž odkazuje na konstantní judikaturu. Žalovaný měl dále upozornit na nesplnění informační povinnosti, byť tato povinnost není nikde přímo zakotvena. Takový postup by totiž odpovídal účelu informační povinnosti. Poslední žalobní bod, který žalobce uvádí, se týká nepřiměřenosti sankce, neboť uložení sankce je v rozporu s § 2 odst. 4 s. ř. V souladu s uvedeným v žalobě je žalobce přesvědčen, že byl zkrácen na svých právech a v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu a žádá, aby soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak rozhodnutí správního orgánu I. stupně. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že je irelevantní, zda zahájil ex offo vyhledávací činnost ohledně skutečnosti, jestli nedošlo k porušení povinnosti mít uzavřenou smlouvu o odpovědnosti za škodu. Ohledně výkladu pojmu „jednou ročně“ žalovaný odkazuje na napadené rozhodnutí. Argument týkající se existence pojištění nemá význam, neboť splnění či nesplnění informační povinnosti je jiná povinnost, kterou musí insolvenční správce splnit. Společenská škodlivost (tzv. materiální stránka správního deliktu), absence informační povinnosti a přiměřenost sankce jsou dostatečně rozebrány v napadeném rozhodnutí. Ve zbytku tak žalovaný odkázal na své rozhodnutí. V souladu s vyjádřením k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 4. Ze správního spisu soud zjistil následující, pro řízení podstatné skutečnosti. 5. Ministerstvo v rámci své dohledové činnosti podle § 36 odst. 1 insolvenčního zákona zjistilo, že žalobce jako insolvenční správce nepředložil v období od 1. 8. 2014 do 1. 8. 2015 správnímu orgánu doklad prokazující trvání profesního pojištění podle § 14 odst. 3 insolvenčního zákona. Žalovaný shledal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu podle § 36b odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona a uložil mu pokutu ve výši 4.000,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 1.000,- Kč. 6. Žalovaný proti rozhodnutí ministerstva podal rozklad k ministru spravedlnosti, který jej zamítl a rozhodnutí ministerstva potvrdil. Rozklad byl žalobcem odůvodněn vesměs shodnými argumenty jako v žalobě. 7. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s“.)], při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. 8. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 9. Soud ve věci rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem souhlasili. 10. V dané věci soud vyšel z uvedených právních předpisů: 11. Podle § 36b odst. 1 písm. c) zákona o insolvenčních správcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017, „insolvenční správce se dopustí správního deliktu tím, že nepředloží ministerstvu jednou ročně doklad prokazující splnění podmínky uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu podle § 14 odst. 3“. 12. Podle § 14 odst. 3 zákona o insolvenčních správcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017, „insolvenční správce předloží ministerstvu jednou ročně doklad prokazující splnění podmínky uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu“. 13. V obecné rovině představuje informační povinnost kontrolní mechanismus ministerstva, jehož cílem je, aby ministerstvo mělo v určité periodě informace o tom, zda jsou insolvenční správci pojištění. Po ministerstvu nelze požadovat, aby si samo zjišťovalo, zda konkrétní insolvenční správce je či není pojištěn. Účel povinnosti stanovené v § 14 odst. 3 zákona o insolvenčních správcích tak nelze chápat jako toliko zajištění toho, aby byl insolvenční správce po dobu výkonu funkce profesně pojištěn pro případ porušení povinnosti spojené s jejím výkonem, ale zajištění toho, aby tuto informaci měl dohledový orgán bezprostředně k dispozici k případnému posouzení dalšího (navazujícího) postupu, když koneckonců závěr, že účelem onoho ustanovení je skutečně podání této informace dohledovému orgánu. Co se týče samotného zajištění, aby činnost správce nevykonávaly osoby bez příslušného pojištění, zde se nabízí dohledovému orgánu zcela jiné prostředky pro jeho zajištění, konkrétně správní řízení o zrušení povolení dle § 13 odst. 1 zákona o insolvenčních správcích. Informační povinnost byla do insolvenčního zákona vložena novelizací č. 185/2013 Sb., přičemž tato novela nabyla účinnosti dne 1. 8. 2013. Podle tohoto ustanovení je ročním obdobím 365 dní a lhůta končí uplynutím toho dne, který se svým označením shodoval se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty; nebyl-li v měsíci takový den, končí posledním dnem měsíce (tato situace se však týká pouze 29. února), a to dle obecného počítání času. Délka lhůty tak není počítána dle kalendářního roku, neboť v § 14 odst. 3 zákona o insolvenčních správcích zákonodárce užil formulaci „jednou ročně“, nikoliv „v průběhu kalendářního roku“ tak, jak je uvedeno v jiných právních předpisech, mj. v souvisejícím insolvenčním zákoně nebo občanském zákoníku. Zákonodárce tedy striktně rozlišuje mezi „rokem“ a „kalendářním rokem“ a „kalendářní rok“ je přitom vůči „roku“ speciální. Není-li tedy v komentovaném zákoně