1 Azs 31/2016 — Nejvyšší správní soud

5 A 56/2014- 50 - text 9 pokračování 5A 56/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Milana Taubera a Mgr. Gabriely Bašné ve věci žalobce: proti žalovanému: S. A. Z. B., narozen X státní příslušnost X bytem X Ministerstvo vnitra – Komise pro rozhodovávání ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2014, č. j. MV-161062-4/SO-2013 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2014, č. j. MV-161062-4/SO-2013, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3 000 Kč. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 2. 2014, č. j. MV-161062-4/SO-2013, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 10. 2013, č. j. OAM-354-52/TP-2007, jímž ministerstvo dle § 75 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále též „cizinecký zákon“), zamítlo žádost o povolení k trvalému pobytu podanou dne 26. 6. 2007 dle § 67 téhož zákona. 2. Správní orgány posuzovaly žalobcův případ podle § 67 cizineckého zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Žalobce nesplnil podmínku 4 let nepřetržitého pobytu na území České republiky a podmínku 2 let trvání doby azylového řízení. Přitom nebyly dány důvody hodné zvláštního zřetele k prominutí těchto podmínek dle § 67 odst. 7 uvedeného zákona a žalobce splňoval toliko podmínku včasného podání žádosti dle § 67 odst. 5 téhož zákona. Ačkoli žalobce podal svoji žádost v době účinnosti cizineckého zákona ve znění do 31. 8. 2007, vycházely správní orgány z cizineckého zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013. Převzaly totiž názor z komentářové literatury (Vedral, J. Správní řád. Komentář. II. vydání. Praha: Bova Polygon, 2012. 1446 s.), že u soudem zrušených pravomocných rozhodnutí neplatí obecné pravidlo, že se správní řízení neskončená před účinností novely právního předpisu dokončují podle dosavadní právní úpravy, nýbrž je nutné postupovat podle úpravy aktuální. V důsledku toho správní orgány věc nově posoudily a nerespektovaly předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 4 As 13/2011-145, který obsahoval v kontextu dřívější právní úpravy závazný právní názor, že podmínky pro udělení povolní k trvalému pobytu dle § 67 cizineckého zákona žalobce splnil. 3. Žalovaný poukázal na skutečnost, že s účinností k 1. 1. 2011 došlo zákonem č. 427/2010 Sb. ke změně cizineckého zákona, pročež správní orgány byly povinny vycházet již z novelizované právní úpravy. Přitom § 183 odst. 1 cizineckého zákona není možné aplikovat, jakmile bylo řízení pravomocně skončeno. Pravomocné rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o žádosti žalobce, je rozhodnutí ministra vnitra ze dne 28. 12. 2010, č. j. MV-102659/VS-2010-4. Žalovaný se domnívá, že pokud dojde ke změně právní úpravy v průběhu správního řízení, je třeba dokončit řízení podle ustanovení cizineckého zákona ve znění účinném v okamžiku zahájení řízení. Pokud však rozhodnutí již nabylo právní moci, až následně bylo zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání, již se nejedná o řízení neskončené do dne nabytí nové právní úpravy a je nutné postupovat podle právních předpisů účinných ke dni zrušení tohoto rozhodnutí. Žalovaný proto dospěl k závěru, že pro použití dřívější právní úpravy neexistoval zákonný důvod. Zároveň žalobce nerozporoval, že nesplňoval podmínky § 67 cizineckého zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2011. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 4. Žalobou podanou dne 4. 4. 2014 napadl žalobce nadepsané rozhodnutí žalovaného. Žalobce souhrnně namítá porušení § 2, § 3, § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Dále nesouhlasí se závěry správních orgánů, že by měly jeho žádost podanou dne 26. 6. 2007 posoudit podle právní úpravy účinné dne 1. 10. 2013, neboť kde dni podání žádosti splňoval podmínky § 67 cizineckého zákona pro udělení povolení k pobytu a v dobré víře zastavil řízení o své žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce odkazuje na čl. II zákona č. 379/2007 Sb., podle něhož měly správní orgány postupovat podle úpravy platné před účinností uvedené novely. Jiný postup nelze považovat za zákonný a vytvářel by prostředí právní nejistoty. 5. Žalobce dodává, že správní řád ani jiné zákony nestanovují fikci zahájení řízení zrušením pravomocného rozhodnutí správního orgánu, v čemž odkazuje v kontextu zásady zákonnosti na § 2 odst. 1 a § 44 odst. 1 správního řádu, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jelikož řízení bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 379/2007 Sb., mělo být dokončeno podle dosavadních předpisů. 6. Žalobce se vymezuje i proti použité komentářové literatuře. Poukazuje na to, že v jeho případě nedochází k „obživnutí“ zrušené právní úpravy, ale zákon přímo přechodnými ustanoveními stanoví, že se řízení zahájené před účinností novel má dokončit podle dosavadních právních předpisů. Zároveň žalobce pochybuje o tom, zda bylo v jeho případě řízení pravomocně skončené, neboť původní pravomocné rozhodnutí správních orgánů bylo zrušeno a ministerstvo pokračovalo v řízení o žádosti žalobce podané dne 26. 6. 2007. 7. Žalobce poukazuje rovněž na skutečnost, že již od roku 2007 podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu splňoval podmínky pro udělení povolení k trvalému pobytu. Postup správních orgánů při vydání nového rozhodnutí tak nepřiměřeně zasahuje do práv žalobce nabytých v dobré víře a porušuje i zásadu právní jistoty, v čemž žalobce odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/04 a sp. zn. IV. ÚS 690/01. 8. I kdyby správní orgány postupovaly podle právní úpravy účinné ke dni vydání rozhodnut, měly zohlednit možnost prominutí splnění podmínky nepřetržitého pobytu na území České republiky a délku posledního řízení o udělení mezinárodní ochrany. Správní orgány měly z vlastní iniciativy přihlédnout ke všem okolnostem případu a svému minulému pochybení. Pokud tak neučinily, postupovaly v rozporu s § 50 odst. 4 správního řádu. 9. Žalobce dodává, že pobývá na území České republiky od roku 2001 a má v České republice manželku, které byla v roce 2011 udělena mezinárodní ochrana formou doplňkové ochrany. V kontextu mezinárodních smluv měly správní orgány posuzovat přiměřenost svých rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Ve smyslu § 174a cizineckého zákona je tak rozhodnutí nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce proto navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 10. Žalovaný ve vyjádření ze dne 22. 5. 2014, č. j. MV-161062-9/SO-2013, navrhuje zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost, přičemž odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. III. Posouzení žaloby 11. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 12. Soud rozhodl ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, protože žádná ze stran s takovým postupem nevyjádřila nesouhlas. 13. Žaloba je důvodná. 14. Ze správních spisů zjistil zdejší soud tyto podstatné skutečnosti: - Z potvrzení ze dne 26. 6. 2007, č. j. OAM-354-2/TP-2007, vyplývá, že žalobce podal dne 26. 6. 2007 žádost o povolení k trvalému pobytu dle § 67 cizineckého zákona. - Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 27. 6. 2007, č. j. OAM-354-7/TP-2007, byla žádost žalobce dle § 75 odst. 1 písm. g) cizineckého zákona zamítnuta. - Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 13. 11. 2007, č. j. VS-321/RK/3-2007, byl zamítnut žalobcův rozklad proti výše uvedenému rozhodnutí ze dne 27. 6. 2007. - Proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 13. 11. 2007 podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2009, č. j. 8Ca 8/2008-39, zamítl. - Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2009 podal žalobce kasační stížnost, na základě níž Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 2. 2010, č. j. 4 As 30/2009-67, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. - Městský soud v Praze vydal další rozsudek ze dne 23. 9. 2010, č. j. 8A 76/2010-102, kterým rozhodnutí ministra vnitra ze dne 13. 11. 2007, č. j. VS-321/RK/3-2007, zrušil. - Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 28. 12. 2010, č. j. MV-102659/VS-2010, byl rozklad žalobce opakovaně zamítnut. - Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2009 podalo Ministerstvo vnitra kasační stížnost, na základě níž Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2011, č. j. 4 As 13/2011-145, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. - Nakonec Městský soud v Praze vydal na základě závazného právního názoru N