9 As 69/2016 — Nejvyšší správní soud

5 Ad 25/2014- 51 - text 12 5 Ad 25/2014 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Milana Taubera ve věci žalobce proti žalovanému D. R. zastoupen advokátem Mgr. Alenou Pařízkovou, se sídlem Řešovská 519/1, Praha 8 Ministerstvo obrany se sídlem Tychonova 1, Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí ředitelky sekce legislativní a právní Ministerstva obrany ze dne 15. 10. 2014, č.j.: 529-2/2014-1322 takto: I. Rozhodnutí ředitelky sekce legislativní a právní Ministerstva obrany ze dne 15. 10. 2014, č.j.: 529-2/2014-1322, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen žalobci na náhradě nákladů řízení zaplatit částku ve výši 14.628,-Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupkyně Mgr. Aleny Pařízkové, advokátky. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým ředitelka sekce legislativní a právní Ministerstva obrany (dále jen „žalovaný“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí ředitelky odboru pro právní zastupování sekce legislativní a právní Ministerstva obrany ze dne 1. 7. 2014, č.j. 304-00456-13-33-20, jímž nebyla žalobci přiznána náhrada za ztrátu na platu po skončení neschopnosti výkonu služby podle § 118 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o vojácích“) za období od 31. 12. 2009 do 28. 2. 2014 a náhrada za účelně vynaložené náklady spojené s léčením podle § 119 odst. 2 zákona o vojácích uhrazené na Ortopedickém oddělení sdruženého zdravotnického zařízení Krnov dne 23. 8. 2012. II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného 2. Žalobce v žalobě namítal nesprávné právní posouzení jeho nároku na náhradu škody, která mu byla způsobena v souvislosti se služebním úrazem v roce 2007. Nejprve popsal skutkový stav věci a zdůraznil, že dne 9. 1. 2007 utrpěl služební úraz, pro který byl rozhodnutím přezkumné komise ÚVN.168/2008 ze dne 13. 8. 2009 uznán neschopným vojenské služby. Proto velitel 15. Ženijní brigády č. 181 ze dne 25. 9. 2009 rozhodl o zániku jeho služebního poměru vojáka. Návazně mu vojenský úřad sociálního zabezpečení dne 17. 12. 2009, č.j. 750108/4844/104/OD, přiznal odchodné a výsluhový příspěvek. S ohledem na zdravotní problémy však od propuštění z armády nenalezl žádnou práci, s výjimkou období od 1. 7. 2013 do 30. 9. 2013, kdy byl na základě manažerské smlouvy zaměstnán u společnosti LOW-INVEST a.s. Přičemž po dobu tohoto pracovního poměru nepobíral žádnou mzdu, ani za něj nebylo hrazeno sociální a zdravotní pojištění. Byl tudíž odkázán pouze na vyplácený výsluhový příspěvek. 3. Namítal nesprávné právní posouzení § 115 odst. 1, § 116 písm. a), b) a § 118 odst. 4 zákona o vojácích správními orgány. Nesouhlasil s právním názorem správních orgánů, že nemá nárok na náhradu za ztrátu na platu po skončení neschopnosti výkonu služby, jelikož nedoložil svůj příjem za rozhodnou dobu. Vysvětlil, že nemohl žádný příjem prokázat, když jej nepobíral. 4. S poukazem na svou trvající léčbu odmítl názor správních orgánů, že byl povinen vyvinout aktivní snahu k nalezení zaměstnání. Zdůraznil, že v řízení doložil veškeré své zdravotní problémy, jež mu neumožňují ucházet se o zaměstnání. Připustil, že působil jako osoba samostatně výdělečně činná v období od 1. 1. 2010 do 28. 2. 2014, což mu však současně bránilo dle § 25 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti zaregistrovat se jako uchazeč o zaměstnání. Uzavřel, že zákon nepodmiňuje výplatu odškodnění aktivní snahou nalézt zaměstnání ani zápisem v evidenci uchazečů o zaměstnání. Správní orgány, které dospěly k opačnému právnímu závěru ve věci, tak překročily svou diskreční pravomoc a způsobily nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. 5. Dále namítal porušení § 50 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění rozhodném (dále jen „správní řád“), jelikož správní orgány byly povinny si podklady pro vydání rozhodnutí zajistit samy. Konkrétně správním orgánům vytkl, že měly společnosti LOW-INVEST a.s. uložit povinnost, aby předložila jeho mzdové listy a také měly vyzvat správu sociálního zabezpečení k předložení příslušných výkazů o platbách sociálního pojištění za žalobce. Upozornil, že nebylo v jeho silách požadované listiny doložit. 6. Správním orgánům vytkl nesprávné posouzení jím předloženého čestného prohlášení jakožto irelevantního důkazu. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 77/2005-43 a č.j. 7 A 82/2002-40 s tím, že důkazním prostředkem je vše, čím lze zjistit skutkový stav. 7. Rovněž namítal nesprávné posouzení náhrad vynaložených nákladů spojených s léčením dle § 119 odst. 2 zákona o vojácích, neboť nárok prokázal. 8. Nesouhlasil s promlčením svého nároku na plat po dobu neschopnosti výkonu služby a za ztrátu platu po skončení neschopnosti výkonu služby dle § 159 odst. 2 zákona o vojácích. Podle druhé alinei uvedeného ustanovení se nároky na jednotlivá plnění, která z nich vyplývají, promlčují ve lhůtách stanovených dle § 161 zákona o vojácích. Dovodil tak, že má nárok na peněžitá plnění již od srpna roku 2010 a nesouhlasil s tím, že správní orgány uvedly jako konečné datum pro nepřiznání náhrady termín 28. 2. 2014. 9. Žalobce upozornil, že správní orgány nevyřídily věc bez zbytečných průtahů. 10. Žalobce navrhl soudu, aby zrušil žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení. 11. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 19. 1. 2015 a ze dne 26. 7. 2017 odmítl veškeré žalobní námitky. Připustil, že ode dne 31. 12. 2009 začala vznikat žalobci škoda spočívající ve ztrátě na platu po skončení neschopnosti výkonu služby. Zdůraznil, že žalobce nebyl evidován jako uchazeč o zaměstnání u místně příslušného úřadu práce; nebyl mu přiznán invalidní důchod; ani mu nebyl přiznán statut osoby zdravotně znevýhodněné. Žalobce tak nevyvinul aktivní snahu získat zaměstnání, či se alespoň zaevidovat jako uchazeč o zaměstnání u příslušného úřadu práce. Vysvětlil, že uvedenou povinnost dovodil z důvodové zprávy k zákonu o vojácích, z níž vyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo upravit institut odpovědnosti státu za škodu na zdraví způsobené vojákovi z povolání obdobně jako odpovědnost zaměstnavatele za škodu na zdraví, kterou zaměstnanec utrpěl v důsledku pracovního úrazu. Poukázal na § 371 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění rozhodném (dále jen „zákoník práce“), z nějž nepřímo vyplývá minimální podmínka pro přiznání náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tj. aktivita poškozeného spočívající alespoň v tom, že se zaregistruje na úřadu práce. 12. Zdůraznil, že účelem právní úpravy náhrady za ztrátu na služebním platu po skončení pracovní neschopnosti je kompenzace nemožnosti dosáhnout výdělečnou činností stejného nebo vyššího platu než před úrazem. Účelem této právní úpravy není vyplácet peněžní prostředky ve formě pravidelné renty bez ohledu na skutečnost, zdali se poškozený pokusí zapojit zpět do pracovního procesu alespoň v té míře, která odpovídá jeho zdravotnímu stavu. V dané věci žalobce nebyl podstatným způsobem omezen při hledání vhodného zaměstnání, neboť nebyl uznán invalidním ani mu nebyl přiznán statut osoby zdravotně znevýhodněné. Žalovaný upozornil na to, že nemůže odpovídat za nepříznivou situaci na pracovním trhu, jelikož v takovémto případě by náhrada za ztrátu na platu po skončení neschopnosti výkonu služby nahrazovala podporu v nezaměstnanosti. 13. Žalovaný považoval tvrzení žalobce, že se nemohl zaevidovat na úřadu práce s ohledem na výkon své podnikatelské činnosti za období od 12. 1. 2004 do 26. 3. 2014 za účelové, neboť jej žalobce uplatnil až poté, kdy správní orgán sám na existenci živnostenského oprávnění žalobce v rozhodnutí upozornil. Žalovaný zdůraznil, že žalobce na základě opakovaných výzev nedoložil své příjmy ani ze zaměstnaneckých poměrů, ani ze samostatné výdělečné činnosti. 14. Nesouhlasil s námitkou žalobce, že čestné prohlášení je řádným důkazním prostředkem. Poukázal na § 51 odst. 1 správního řádu, kde je sice uvedeno, že čestným prohlášením lze nahradit předložení listiny, ale pouze za podmínek stanovených zvláštním zákonem. Přičemž čestné prohlášení jiné osoby než účastníka řízení správní řád vůbec nepřipouští. Odmítl poukaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006 č.j. 1 Afs 77/2005-43, když institut čestného prohlášení nelze obecně ve všech případech použít pro nahrazení důkazů listinnou. Čestné prohlášení lze použít pouze v řízeních za zákonem stanovených podmínek. 15. K poukazu žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2003, č.j. 7 A 82/2002-40 dovodil, že žalobce byl povinen poskytovat správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost. Zdůraznil, že klíčovým ze strany žalobce b