1 As 24/2006 — Nejvyšší správní soud

9 A 108/2016- 35 - text 13 č. j. 9A 108/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: A. R. bytem [adresa], zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5 2016, čj. MHMP 776911/2016 takto: I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 2. 5 2016, čj. MHMP 776911/2016, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Matouše Jíry, advokáta. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5 2016, čj. MHMP 776911/2016, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 11, odboru vnitřních věcí (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 8. 7. 2015, čj. MCP11/15/000519 , kterým bylo rozhodnuto, že žalobce nenabyl státní občanství České republiky prohlášením učiněným podle § 35 odst. 1 ve spojení s § 73 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 186/2013 Sb.“). 2. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti Prvostupňovému rozhodnutí a toto rozhodnutí potvrdil. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) 3. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí rekapituloval závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí a shrnul námitky, jimiž žalobce v odvolání proti tomuto rozhodnutí brojil. 4. S poukazem na § 35 odst. 1 a § 73 zákona č. 186/2013 Sb. konstatoval, že podle ustanovení § 73 zákona č. 186/2013 Sb. fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v § 35 odst. 1 písm. a) až c) zákona, avšak je ke dni nabytí účinnosti zákona o státním občanství České republiky, tj. ke dni 1. 1. 2014, starší 21 let, může do 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona učinit prohlášení o nabytí státního občanství České republiky, a nabýt takto státní občanství České republiky. Lhůta pro podání prohlášení dle ustanovení § 35 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 73 zákona č. 186/2013 Sb. uplynula podle žalovaného dne 31. 12. 2014, žalobce přitom učinil prohlášení o nabytí státního občanství České republiky dne 16. 12. 2014, tj. v zákonem stanovené lhůtě. 5. Žalovaný uvedl, že následně zkoumal splnění jednotlivých podmínek pro nabytí státního občanství České republiky prohlášením stanovených v § 35 odst. 1 zákona č. 186/2013 Sb., přičemž zdůraznil, že podmínky pro nabytí státního občanství České republiky jsou zákonodárcem koncipovány jako kumulativní a je tedy třeba zcela vyhovět každé z nich. 6. Ze spisového materiálu bylo podle žalovaného zřejmé, že žalobce splňuje podmínku uvedenou v § 35 odst. 1 písm. a) zákona č. 186/2013 Sb., tj. podmínku trvalého pobytu na území České republiky. Splnění této podmínky je doloženo průkazem o povolení k pobytu č. 000212610 vydaným Ministerstvem vnitra ČR dne 18. 7. 2013. Trvalý pobyt žalobce je podle žalovaného dále doložen potvrzeními odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra vydanými dne 21. 1. 2015 pod čj. MV-8428-2/OAM-2015, dne 10. 2. 2015 pod čj. MV-19895-2/OAM-2015 a dne 12. 6. 2015 pod čj. MV-87526-2/OAM-2015, z nichž vyplývá, že žalobce má na území České republiky povolen trvalý pobyt ode dne 2. 10. 2006. 7. Žalobce podle žalovaného rovněž splňuje podmínku uvedenou v § 35 odst. 1 písm. c) zákona, neboť nebyl odsouzen pro trestný čin nebo provinění, což bylo doloženo výpisem z evidence Rejstříku trestů České republiky ze dne 6. 2. 2015. Žalovaný přitom dále popsal okolnosti prokazování bezúhonnosti ve státech, ve kterých žalobce po dosažení věku 15 let pobýval nepřetržitě alespoň 6 měsíců. 8. K otázce počátku a rozsahu oprávněného a faktického pobytu žalobce na českém území ve smyslu § 35 odst. 1 písm. b) zákona č. 186/2013 Sb. žalovaný konstatoval, že žalobce v prohlášení o nabytí státního občanství sám uvedl, že se na území České republiky oprávněně zdržuje ode dne 8. 3. 1999 a fakticky od roku 1999. Následně však podle žalovaného správnímu orgánu prvního stupně předložil čestné prohlášení Mgr. O. Z. o tom, že od března 1998 do března 1999 v Praze privátně vyučovala žalobce ruský jazyk a literaturu. Žalovaný uvedl, že tento rozpor v počátku faktického pobytu žalobce na území České republiky správní orgán prvního stupně neodstranil, ani se jím nezabýval. Žalovaný k předloženému čestnému prohlášení Mgr. O. Z. konstatoval, že podle ustanovení § 53 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), lze předložení listiny jako důkazního prostředku nahradit čestným prohlášením účastníka nebo svědeckou výpovědí jen v případech a za podmínek stanovených zvláštním zákonem. Zákon č. 186/2013 Sb. však podle žalovaného připouští čestné prohlášení účastníka pouze v mezích ustanovení § 19 písm. e) zákona, tj. čestné prohlášení o bezúhonnosti u žadatele o udělení státního občanství České republiky. Čestné prohlášení jiné osoby, která není účastníkem řízení, není podle žalovaného přípustné. Žalovaný nepovažoval obsah čestného prohlášení, jímž se má potvrzovat údajná výuka žalobce, která měla probíhat zdarma a o které zjevně neexistuje žádný relevantní doklad, za věrohodný. Měl za to, že ze shromážděných podkladů lze za prokázaný počátek prokázaného faktického pobytu žalobce na území České republiky označit měsíc duben roku 1999, což odpovídá jak potvrzení Státního vzdělávacího zařízení při Velvyslanectví Ruské federace v České republice, podle něhož žalobce v tomto zařízení absolvoval školní výuku od dubna 1999 do května 1999, tak i údajům uvedeným na počátku správního řízení žalobcem samým a nakonec i datu, kdy žalobce získal první oprávnění k pobytu na území České republiky. 9. Pokud jde o problematiku počátku oprávněného pobytu žalobce na území České republiky, tedy toho kritéria, které vedlo správní orgán prvního stupně k vydání zamítavého rozhodnutí a k němuž především směřovala odvolací argumentace, žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně šetřením provedeným u odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR zjistil, že žalobce získal první oprávnění k pobytu na území České republiky dne 25. 5. 1999, a to ve formě dlouhodobého víza za účelem sloučení s rodinou platného do 30. 9. 2004. Tento údaj přitom podle žalovaného Ministerstvo vnitra správnímu orgánu prvního stupně opakovaně potvrdilo, a to ve vyjádřeních čj. MV-8428-2/OAM-2015 ze dne 21. 1. 2015 a čj. MV-87526-2/OAM-2015 ze dne 12. 6. 2015. Pokud žalobce v rámci odvolací argumentace namítal, že se na území České republiky fakticky zdržuje již od svých devíti let, což by bez náležitého povolení k pobytu nebylo možné, přičemž tvrdil, že záznamy o pobytech cizinců v inkriminované době nejsou úplné a jeho údaj o oprávněném pobytu na českém území může z důvodu pochybení na straně úřadů chybět, žalovaný konstatoval, že sám žalobce na počátku řízení uvedl, že na území České republiky pobývá oprávněně od 8. 3. 1999 a fakticky se zde zdržuje od roku 1999. Až v průběhu správního řízení pak podle žalovaného předložil správnímu orgánu prvního stupně již zmíněné čestné prohlášení Mgr. O. Z. Pokud jde o údaj o prvním oprávnění k pobytu žalobce na území České republiky, žalovaný konstatoval, že nemá v tomto směru důvod pochybovat o úplnosti podkladů, které má ohledně pobytové historie žalobce k dispozici odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra. Z námitek žalobce není podle žalovaného zcela zřejmé, z čeho žalobce usuzuje, že mohlo dojít ke ztrátě části jeho pobytové dokumentace, když dožádaný úřad nic takového nezmiňuje, jeho vyjádření jsou svým obsahem jednoznačná a sám žalobce svá tvrzení o existenci dřívějšího pobytového oprávnění ničím nedokládá. Tvrzení žalobce navíc nekoresponduje s faktem, že žalobce je před rokem 1999 uváděn v žádostech své matky o povolení dlouhodobého pobytu, avšak s adresou bydliště v Bělorusku. 10. K námitkám žalobce rozporujícím výklad ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) zákona č. 186/2013 Sb., dle nichž i k datu 25. 5. 1999, od kdy by se měl v České republice oprávněně zdržovat, by žalobce podmínky cit. ustanovení podle svého přesvědčení splňoval, protože v této době mu bylo deset let, přičemž slovní spojení „nejpozději od věku 10 let“ lze podle žalobce vykládat tak, že tuto podmínku splňuje i ten, kdo začal pobývat na území České republiky ve svých deseti letech, žalovaný uvedl, že věk je u fyzické osoby dosažen v konkrétním časovém okamžiku; věku deseti let tedy fyzická osoba dosáhne v den desátých narozenin. Po tomto dni je fyzická osoba nikoliv ve věku deseti let, nýbrž