9 As 330/2016 — Nejvyšší správní soud

9 A 211/2013- 155 - text 20 9A 211/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Lachmanna ve věci žalobce: Ing. Dr. M. K., bytem [adresa], zastoupen JUDr. Jiřím Marvanem, advokátem se sídlem Vodičkova 31/710, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo kultury se sídlem Maltézské náměstí 471/1, 118 11 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 22. 11. 2013, č. j.: MK 53835/2013 OLP, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra kultury (dále též „žalovaný“), kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva kultury (dále jen „ministerstvo“) ze dne 30. 4. 2013, č. j.: MK 21808/2013 OPP (dále též „rozhodnutí ministerstva“), kterým bylo určeno podle § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), že dům č. p. x na st. p. č. x, k.ú. Dolní Javoří, obec Lázně Bělohrad, část obce Dolní Javoří, okres Jičín, Královehradecký kraj, je kulturní památkou ve smyslu § 42 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen „památkový zákon“), evidovanou v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky pod rejstříkovým číslem 19036/6-4676. Proti napadenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba. Žalobce v prvním žalobním bodu tvrdil porušení dispoziční zásady s tím, že se žádostí ze dne 10. 10. 2012 podanou u ministerstva dne 19. 10. 2012 domáhal, aby ministerstvo určilo podle § 142 odst. 1 správního řádu, že dům č. p. x na pozemku parc. č. st. x v kat. území Dolní Javoří, obec Lázně Bělohrad, okr. Jičín (dále též „předmětný dům“), není kulturní památkou. Ministerstvo po provedeném řízení vydalo rozhodnutí, jehož výrok zní takto: „Dům čp. x na st.p.č. x, k.ú. Dolní Javoří, obec Lázně Bělohrad, část obce Dolní Javoří, okres Jičín, Královéhradecký kraj, je kulturní památkou ve smyslu § 42 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění evidovanou v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky pod rejstříkovým číslem x.“ Řízení podle § 142 odst. 1 správního řádu je výlučně řízením o žádosti podle § 44 a násl. správního řádu. Správní řízení (stejně jako řízení občanskoprávní) je ovládáno dispoziční zásadou, kdy v řízení o žádosti výlučně žadatel vymezuje předmět správního řízení. Není v pravomoci správního orgánu s takto vymezeným předmětem řízení jakkoli disponovat. Pokud tedy žadatel vymezil úzce předmět své žádosti tak, aby bylo určeno, že předmětný dům není kulturní památkou, pak v řízení o takové žádosti podle § 44 a násl. správního řádu nemohlo ministerstvo vydat rozhodnutí, že předmětný dům je kulturní památkou, neboť ministerstvo je v souladu s dispoziční zásadou striktně vázáno žádostí (petitem žádosti) a nemůže překročit návrh (žádost), který učinil navrhovatel. To platí i pro řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není mající deklaratorní povahu. Výše uvedenému přisvědčuje judikatura Nejvyššího soudu České republiky - viz rozsudek ze dne 10. 10. 2002, č. j. 22 Cdo 1299/2001, který určil, že soud nemůže svým rozhodnutím překročit žalobní návrh uplatněný v žalobě o určení podle § 80 písm. c) o.s.ř. Řízení o určení právního vztahu podle § 142 odst. 1 správního řádu je obdobou žaloby (návrhu na zahájení řízení) o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není podle § 80 písm. c) o.s.ř. Je zcela jistě důvodné uplatnit na správní řízení stejné procesní principy, které platí v případě soudního řízení. Dispoziční zásada a vázanost návrhem (žádostí) jsou obecně aplikovatelnými procesně právními principy ve všech právních odvětvích, ať občanskoprávním řízení tak v řízení správním. Nadto rozhodnutí o tom, že určitá nemovitost je kulturní památkou, může být vydáno pouze v řízení a za podmínek stanovených v § 3 památkového zákona, podrobněji dále rozvedených ve vyhlášce č. 66/1988 Sb., kterou se tento zákon provádí. Takové řízení však provedeno nikdy nebylo a proto nemohlo být ani vydáno rozhodnutí, že věc je kulturní památkou, která má konstitutivní charakter. Ostatně věcné důvody památkové ochrany předmětné nemovitosti nebyl správní orgán (ani jiné orgány) nikdy schopen doložit. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítal, že došlo k omezení vlastnického práva bez vydání individuálního správního aktu. Považoval za nesprávný právní názor správních orgánů obou stupňů, že předmětná nemovitost „se stala kulturní památkou od nabytí účinnosti zákona o kulturních památkách“ a „ v současné době je věc kulturní památkou, neboť byla zapsána do státních seznamů kulturních památek před 1. 1. 1988“. Konstatoval, že v době, kdy mělo být rozhodováno o zápisu, byl dům v osobním vlastnictví právních předchůdců žalobce (A. K. a B. Š.), tato skutečnost byla ve správním řízení spolehlivě prokázána a je nesporná. Vlastníci nebyli o zamýšlené památkové ochraně, o zamýšleném rozhodnutí o zápisu dotčené nemovitosti do SZKP nikdy uvědomeni a ani nebyli účastníky (správního) řízení, v němž by mohli své zájmy plynoucí z jejich vlastnictví k dotčené nemovitosti účinně uplatnit. Tehdejší mocenské orgány označovaly dokonce za vlastníka osobu (F. P.), která dotčenou nemovitost dávno nevlastnila, a v době, kdy se mělo rozhodovat o zápisu, byla dokonce po smrti. Rovněž tato skutečnost byla ve správním řízení předcházejícím podání této žaloby spolehlivě prokázána a není o ní sporu. O zápisu nemovitosti do státního seznamu kulturních památek nebo její památkové ochraně nebylo nikdy rozhodnuto ve formě individuálního správního aktu. I tato skutečnost byla ve správním řízení spolehlivě prokázána. Prohlášení věci za kulturní památku je nuceným omezením vlastnického práva - k tomu viz nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 35/94. Prohlášení věci za kulturní památku je spjato s omezením dispozičních i užívacích oprávnění vlastníka - k tomu viz nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 21/04. Správní orgány obou stupňů dovozují, že věc se stala kulturní památkou od nabytí účinnosti zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, a dnes je považována za kulturní památku proto, že byla zapsána do státního seznamu před r. 1988 (rozhodnutí správního orgánu I. stupně str. 8; rozhodnutí správního orgánu II. stupně str. 9 dole). Dle tohoto pojetí došlo k nucenému omezení vlastnického práva vyvolaného statutem kulturní památky (v důsledku specifických omezení a povinností stanovených zákonem, které musí vlastník objektu se statutem kulturní památky strpět) a to před 1. 1. 1988 dokonce bez ohledu na to, zda se vlastník o omezení svého vlastnictví dozvěděl. Od 1. 1. 1988 (kdy nabyl účinnosti památkový zákon má být vlastnictví dle mínění správních orgánů obou stupňů omezeno jen proto, že nemovitost měla být údajně zapsána do seznamu památek před 1. 1. 1988 (bez ohledu na to, že k zápisu došlo bez účasti a vědomí vlastníků nemovitosti). Podle názoru správních orgánů obou stupňů k omezení vlastnického práva mělo dojít (a vlastník je povinen jej strpět) bez ohledu na to, zda osoba (osoby), o jejíž vlastnické právo jde, měla možnost svá práva pramenící z vlastnictví předmětné nemovitosti sama hájit. Tímto postojem žalovaný v zásadě obhajuje dobové ideologické axiomy, vycházející z popření ochrany práv jednotlivce, v dané souvislosti pak ochrany práva vlastnického, a poskytuje tak de facto i de iure ochranu zásahům mocenských orgánů totalitního státu do soukromého vlastnictví. Takový závěr správních orgánů obou stupňů je však především v hrubém rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 307/99 který stanoví, že „...ústavní předpis (zde míněn Ústavní zákon č. 100/1960 Sb.) sám o sobě není s to zasáhnout do konkrétních individuálních vlastnických vztahů, ale jako takový představuje toliko podklad pro následné (správní) rozhodnutí, jímž by v intencích prováděcího zákona vlastnické vztahy jako individuálním správním aktem mohly být změněny“. Dospěl-li Ústavní soud ČR k závěru, že ani ústavní předpis není sám o sobě sto zasáhnout do konkrétních individuálních vlastnických vztahů, pak tím spíše takový závěr musí platit i pro právní předpis nižší právní síly, tj. jak památkový zákon, tak jemu předcházející zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách. Takže ani zákon č. 22/1958 Sb. ani nový zákon č. 20/1987 Sb. nebyl s to sám o sobě zasáhnout do konkrétních individuálních vlastnických vztahů; k zásahu do vlastnictví mohlo dojít výlučně na základě individuálního správního aktu. Žádný individuální správní akt v tomto posuzovaném případě vydán nebyl. Názor správních orgánů obou stupňů, že zapisování kulturních památek do Státního seznamu kulturních památek (dále také „SSKP“) neprobíhalo podle tehdejších předpisů upravujících správní řízení, tj. zákona č. 71/1967 Sb., a proto nebylo vedeno správní řízení a rozhodnutí Odboru kultury Okresního národního výboru (dále též „OK ONV“) nemuselo být oznamováno vlastníkovi k