5 As 6/2010 — Nejvyšší správní soud

9 A 22/2016- 41 - text 9 9A 22/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobce: E. O. zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Císařem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2 proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2016, č. j. MV-146727-4/SO-2015 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 5. 9. 2015, č. j. OAM-9986-47/PP-2013, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že dne 21. 8. 2013 žalobce podal žádost o povolení k přechodnému pobytu podle § 87b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). V tiskopisu žádosti v rubrice účel pobytu žalobce uvedl „sdílení společné domácnosti.“ Dne 5. 9. 2015 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí o zamítnutí žádosti z důvodu nesplnění podmínek uvedených v § 87b odst. 1 v návaznosti na § 15a zákona o pobytu cizinců, neboť nebylo prokázáno, že žalobce je rodinným příslušníkem občana Evropské unie. V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobce namítl, že splnil všechny podmínky pro vyhovění žádosti. Předmětnou žádost podal na základě vztahu s M. D., která je občankou České republiky. Se jmenovanou má vztah druha a družky přes tři roky a téměř od začátku jejich vztahu žijí ve společné domácnosti. Tento vztah se v řízení snažili prokázat všemi možnými prostředky. Žalobce sice dne 19.1.2009 uzavřel manželství s L. F., to však krátce poté ztroskotalo a bylo již zahájeno rozvodové řízení. Byla také zahájena řízení o popření otcovství žalobce k dětem L. F. Žalobce se s L. F. rozvádí, aby mohl žít šťastný život se svou současnou přítelkyní. 3. V rámci vypořádání odvolacích námitek žalovaný citoval ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, podle kterého se ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. Na vztah podle citovaného ustanovení jsou tedy kladeny celkem tři podmínky: 1. musí se jednat o vztah trvalý; 2. musí jít o vztah obdobný vztahu rodinnému; 3. jeho účastníci spolu musí žít ve společné domácnosti. S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.4.2010 č.j. 5 As 6/2010 – 63 žalovaný dále uvedl, že vztah obdobný vztahu rodinnému musí být definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný. Musí jít vždy o vztah mezi určitými osobami, které mají dlouhodobou citovou či jinou vazbu, ovšem rozhodně ne za situace, kdy žalobce je ženatý s jinou ženou. Žádosti o povolení k přechodnému pobytu nelze účelově zneužívat. V tomto případě má žalobce manželku a s tím spojená práva a povinnosti a založené rodinné vazby. Je proto na něm, aby formální stav uvedl do souladu se stavem skutečným. Postup, kdy se žalobce dovolává buď vztahů formálních s tvrzením, že jsou faktické, nebo vztahů faktických s tím, že k formálnímu vztahu nemá být přihlíženo, a to vždy za účelem získání povolení k pobytu, dle žalovaného nasvědčuje úmyslu obcházet zákon o pobytu cizinců. V posuzovaném případě není splněna podmínka trvalosti vztahu mezi žalobcem a občankou České republiky (M. D.). 4. Žalovaný zdůraznil, že na manželství je třeba z hlediska zákona o pobytu cizinců a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině hledět jako na trvalé společenství muže a ženy, kteří mají stejná práva a povinnosti, jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí, tedy jako na svazek, jehož základním rysem je znak trvalosti. Žalobce proto nemůže úspěšně žádat o udělení přechodného pobytu podle § 87b zákona o pobytu cizinců za situace, kdy má trvalý vztah založený sňatkem s L. F. Jeho vztah k M. D., který uváděl v rámci řízení, nemůže být chápán jako vztah ve smyslu § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Tento vztah musí být podle ustálené judikatury správních soudů definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný. Musí se jednat o vztah analogický vztahům mezi rodinnými příslušníky tak, jak jej zákon o pobytu cizinců v souladu se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES vymezuje. Vztah druha a družky je možno charakterizovat jako trvalé soužití dvou osob opačného pohlaví, které zejména sdílejí společnou domácnost, sdružují finanční prostředky ke společnému uhrazování svých potřeb. Charakteristické pro tento druh soužití jsou rovněž úzké citové vazby druha a družky. Kromě trvalosti nebyla prokázána ani existence dalších znaků tohoto vztahu. Aby žalobce mohl být považován za rodinného příslušníka občana Evropské unie, musel by hodnověrným způsobem doložit, že má trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému s M. D. a že s ní žije ve společné domácnosti. 5. Žalovaný též poznamenal, že žalobce správnímu orgánu nedoložil své tvrzení, že se rozvádí. Ze sdělení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.6.2015 vyplynulo, že řízení o rozvod manželství žalobce a L. F. bylo usnesením ze dne 4.5.2015 zastaveno. 6. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále uvedl, že správní orgán I. stupně se zabýval rovněž otázkou, zda rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života žalobce. Správní orgán I. stupně v tomto směru konstatoval, že žalobce neprokázal, že je rodinným příslušníkem ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců Zabýval se také stupněm integrace účastníka řízení, délkou jeho pobytu na území České republiky, jeho věkem, zdravotním stavem, rodinnými a ekonomickými poměry. Hodnotil tedy přiměřenost důsledků rozhodnutí za využití kritérií obsažených v § 174a zákona o pobytu cizinců. Uvedené ustanovení obsahuje příkladný výčet kritérií, která se použijí při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí, jestliže zákon o pobytu cizinců takové posuzování předpokládá. V daném případě nebyl žalobce shledán rodinným příslušníkem občana Evropské unie, a tedy mu z povahy věci nemohlo být vydáno povolení k přechodnému pobytu, které je vázáno na statut rodinného příslušníka občana Evropské unie. Zamítavým rozhodnutím o žádosti o povolení k přechodnému pobytu tak nemohla žalobci vzniknout žádná újma. Zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu nemohlo mít dopad do rodinného života žalobce, jestliže zde nevznikl faktický trvalý vztah k občance České republiky. 7. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě nejprve v obecné rovině namítl, že žalovaný porušil zásadním způsobem své povinnosti odvolacího orgánu, jeho rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v § 68 odst. 3 správního řádu a je v rozporu s požadavky na činnost odvolacího orgánu, zejména tedy s ust. § 89 odst. 2 správního řádu. Zároveň je žalobce přesvědčen, že žalovaný rovněž opomenul zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyžaduje ust. § 3 správního řádu. Napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí prvoinstanční, je v rozporu s ust. § 174a zákona o pobytu cizinců a při vydání těchto rozhodnutí byla správními orgány zásadním způsobem porušena ustanovení definující podmínky pro výkon jejich činnosti, zejména § 2 odst. 3 a 4 správního řádu. 8. Výroková část napadeného rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvého stupně dle názoru žalobce nesplňuje požadavky správního řádu na formulaci výrokové části správního rozhodnutí. Žalobce ve vztahu k nedostatečné konkretizaci výrokové části poukázal na neexistující zákonný důvod pro postup, který zvolil správní orgán prvého stupně. Správní orgán prvého stupně neuvedl, podle kterého zákonného ustanovení při zamítnutí jeho žádost postupoval. Toliko konstatoval, že žádost účastníka řízení se zamítá pro nesplnění podmínek uvedených v ust. § 87b zákona. Dané ustanovení však neobsahuje zmocnění pro rozhodnutí o žádosti, tím méně pro negativní rozhodnutí o dané žádosti, kdy toliko obsahuje podmínky nezbytné k podání žádosti o povolení přechodného pobytu. Žalobce je přesvědčen, že správní orgány postupovaly v rozporu se zákonem, když neuvedly konkrétní ustanovení, na jehož základě bylo ve věci rozhodováno. 9. Podmínky pro zamítnutí dané žádosti stanoví § 87d a 87e zákona. Správní orgán však na základě těchto nekonal, což žalobce považuje za zce