9 Af 4/2016

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 11. 2015, čj. MF-66003/2013/12-1204 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný ve sporu z veřejnoprávní smlouvy podle § 141 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl návrh žalobce na uložení povinnosti Hlavnímu městu Praze, řídícímu orgánu Operačního programu Praha – Konkurenceschopnost (dále též „řídící orgán“), vyplatit žalobci částku 12 464 917,80 Kč s příslušenstvím a přiznal řídícímu orgánu nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalobci.

Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí rekapituloval průběh sporného řízení, popsal důvody zakládající jeho pravomoc a působnost rozhodnout v uvedeném sporu a shrnul argumentaci žalobce i řídícího orgánu. V části VII. Napadeného rozhodnutí (str. 10 – 12) pak žalovaný specifikoval důkazy, které považoval pro posouzení věci za relevantní, přičemž na str. 12 rovněž označil důkazy, které pro posouzení za podstatné nepovažoval. Uvedl, že vzhledem k tomu, že výši sporné částky ani jeden z účastníků nezpochybňuje, zaměřil se při rozhodování věci na to, zda předmětné výdaje jsou způsobilé k proplacení z dotace.

Žalovaný s poukazem na čl. V bod 1, čl. V bod 18 a čl. VI Smlouvy o financování projektu v rámci Operačního programu Praha – Konkurenceschopnost (dále též „OPPK“), č. reg. CZ.2.16/3.1.00/24006, evidované v CES pod č. INO/02/01/001712/2010 (dále též „Smlouva o dotaci“) a se zřetelem k označeným ustanovením Projektové příručky Operačního programu Praha – Konkurenceschopnost, verze 3.0, účinné od 16. 12. 2009, k jejímuž dodržení se žalobce ve Smlouvě o dotaci zavázal (dále též „Projektová příručka OPPK), uvedl, že zkoumal u sporných výdajů obsah předmětu jejich fakturace a jejich zařazení pod položku rozpočtu, který byl součástí žádosti o financování. Uzavřel, že „po posouzení všech důkazů, zejména faktur, správní orgán dospěl k závěru, že sporná částka představuje výdaje na stavbu, které nejsou v rozpočtu zařazeny správně mezi výdaje na stavbu, ale nesprávně mezi výdaje na technologie“.

K námitce, že žalobce realizoval dvě nezávislé vzduchotechniky (standardní vzduchotechniku stavby a speciální vzduchotechniku čistých prostor), jejichž účel je odlišný, a že důsledně rozlišoval náklady na jejich pořízení, žalovaný poukázal na str. 5 technické zprávy, z níž citoval „ „vzduchotechnika čistých prostor“ bude realizována jako potrubí napojené na „standardní vzduchotechniku“, které má pouze více filtrů, a na toto potrubí pak bude napojen odtah vzduchu pro tři laboratorní technologie (dva biohazardy a jeden nanospider). Také na fotografiích již realizované vzduchotechniky (fotodokumentace z kontroly) je vidět potrubí vzduchotechniky pevně propojené se zdmi budovy a na toto potrubí navazující potrubí odtahů technologií s technologiemi (laminárními boxy)“. Z uvedeného podle žalovaného vyplývá, že podle technické zprávy a fotodokumentace z kontroly žalobce „realizoval jeden centrální vzduchotechnický systém (dále též „centrální vzduchotechnika“), jehož nedílnou součástí je navrhovatelem nazývaná „vzduchotechnika čistých prostor““. Žalovaný poukázal na to, že také podle expertního posudku ÚRS PRAHA, a.s., expertního posudku Ing. K. D., CSc.-Airtechnik, expertního posudku Ing. P. S., CSc., a výslechu znalců Ing. P. S., CSc. a Ing. K. D., CSc. žalobce realizoval centrální vzduchotechniku, jejíž součástí je vzduchotechnika čistých prostor. Celá tato vzduchotechnika je podle žalovaného pevně spojená s budovou a je součástí stavby a účelem celé této vzduchotechniky je zajistit fungování speciálních technologií pro výzkum a umožnit fungování stavby jako výzkumného centra. V tomto směru poukázal na závěry vyslovené v uvedených posudcích. Žalovaný dále z ustanovení § 1, § 10, § 11 a § 37 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 268/2009 Sb.“), dovodil, že vzduchotechnika je technickým zařízením stavby a považuje se za součást stavby. Uvedený závěr podporuje podle žalovaného i obsah výpovědi svědka Ing. P. B. ze dne 19. 11. 2014, jež dle žalovaného nasvědčuje tomu, že žalobce v rozpočtu zahrnul část nákladů na stavbu mezi náklady na technologie.

Uvedené expertní posudky a výpovědi znalců považoval žalovaný za relevantní důkazy, neboť byly zpracovány nezávislými odborníky, vyjadřují jejich odborné názory, odkazují na platnou právní úpravu i praxi a obsahují závěry ve své podstatě shodné.

K vyjádření Auditorské a daňové kanceláře, s.r.o., auditora P. A., ze dne 14. 3. 2012, žalovaný uvedl, že žalobcem realizovaná vzduchotechnika je součástí stavby a že i účetní předpisy odkazují na stavební předpisy a potažmo vyhlášku č. 268/2009 Sb., podle níž je vzduchotechnika technickým zařízením stavby. Označení vzduchotechniky za součást stavby není podle žalovaného v daném případě v rozporu s Pokynem Generálního finančního ředitelství č. D-6 k jednotnému postupu při uplatňování některých ustanovení zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Pokyn GFŘ D-6“). Okolnost, že měl žalobce jednoho generálního dodavatele, nemá žádnou souvislost se zaevidováním výdajů (fakturovaných částek) v účetnictví žalobce a nemůže být překážkou pro jejich správné rozlišení.

Žalovaný dále poznamenal, že v žádosti o financování je v popisu aktivit projektu na str. 6 uvedena vzduchotechnika pouze pod stavebními pracemi a na str. 18 je uvedena jednak pod Stavebními pracemi - výplněmi a profesemi „vzduchotechnika“, jednak pod Instalací vestavěných technologií čistých prostor „vzduchotechnika, která je nezbytnou součástí funkčního celku čistých prostor“. Také ve Studii proveditelnosti je na str. 26 pod Stavebními pracemi – profesemi uvedena „vzduchotechnika“ a pod Instalací vestavěných technologií je uvedena „vzduchotechnika, která je nezbytnou součástí funkčního celku čistých prostor“. Tyto vzduchotechniky však nejsou blíže specifikovány. Stejně tak v rozpočtu (str. 20 a násl. žádosti o financování) jsou podle žalovaného uvedeny položky 02.01.02.04 Stavební práce a 02.02.01 Nákup technologických zařízení vč. montáže, aniž by bylo zřejmé, co tyto položky zahrnují. Z žádosti o financování tudíž podle žalovaného nelze zjistit způsob realizace technologie čistých prostor včetně vzduchotechniky.

Žalovaný zdůraznil, že podle Projektové příručky OPPK (str. 51, kapitola 3. Rozpočet projektu) měl žalobce všechny náklady projektu zatřídit v rozpočtu, který byl součástí žádosti o financování, pod jednotlivé položky v souladu s následnou účetní evidencí, která musí být podle § 8 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“) správná, tj. musí zobrazovat skutečnost. Byl tedy povinen sestavit pravdivý rozpočet. To však žalobce podle žalovaného zjevně neučinil, když náklady na pořízení technického zařízení budovy a vestavbu čistých prostor, tj. náklady na stavbu, zařadil mezi náklady na technologie.

V této souvislosti rovněž žalovaný poukázal na to, že žalobce v rozpočtu týkajícího se jiného jím realizovaného projektu zařadil technologii čistých prostor správně pod položku stavební části stavby. Žalobce si tak musel být podle žalovaného vědom nesprávného zařazení stavebních nákladů mezi technologie.

Žalovaný měl za prokázané, že žalobce realizoval jednu centrální vzduchotechniku, která je technickým zařízením stavby propojeným se stavbou stavebně, funkčně i účelově, a tudíž je součástí budovy. Žalobcem nazývaná „vzduchotechnika čistých prostor“ je podle žalovaného součástí této centrální vzduchotechniky. Není tedy podle žalovaného součástí vestavěných technologií, ale součástí technického zařízení stavby a součástí budovy. Náklady na její pořízení jsou tudíž podle žalovaného náklady na stavbu. Tento závěr podle žalovaného potvrzují i faktury předložené žalobcem na důkaz toho, že realizoval vestavbu čistých prostor včetně vzduchotechniky čistých prostor, jejichž předmětem fakturace je dodávka stavebních prací (např. bourání, lešení, podlahy, obklady, malby, příčky, zemní práce, trubní vedení, omítka) a nábytku (např. stoly, židle), nikoliv dodávka technologií. Žalobce tak podle žalovaného postupoval v rozporu s Projektovou příručkou OPPK, neboť nesestavil rozpočet správný a rozpočet zkreslil. Uvedený závěr potvrzuje podle žalovaného i výpověď Mgr. M. K., finanční manažerky OPPK.

K námitce, že odpojením vzduchotechniky čistých prostor by zůstala zachována funkce stavby jako standardní budovy, žalovaný uvedl, že by nebyl zachován účel a funkčnost budovy jako výzkumného centra, neboť odpojením části centrální vzduchotechniky, kterou žalobce nazývá „vzduchotechnikou čistých prostor“, by přestaly fungovat technologie potřebné pro výzkum. Přitom finanční pomoc byla poskytnuta právě za účelem podpory výzkumu a vývoje. Z toho důvodu je třeba považovat podle žalovaného celou centrální vzduchotechniku, včetně „vzduchotechniky čistých prostor“, za součást budovy jako nemovité věci. V tomto směru žalovaný dále poukázal na § 505 občanského zákoníku, závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2010, sp. zn. 5 Afs 3/2010, a na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 230/2010. Žalovaný uzavřel, že odpojením části centrální vzduchotechniky nazývané navrhovatelem „vzduchotechnika čistých prostor“, by budova ztratila svůj účel, neboť by přestala fungovat jako výzkumné centrum.

K námitce, že důsledkem realizace centrální vzduchotechniky nemůže být degradace vzduchotechniky čistých prostor na klasickou stavební vzduchotechniku, a že řídící orgán záměrně zaměňuje specializované technologie za běžné kancelářské vzduchotechnické zařízení, žalovaný uvedl, že se nejedná o degradaci nebo záměnu vzduchotechniky, ale o správnou identifikaci nákladů/výdajů projektu. Žalobce realizoval podle žalovaného jednu centrální vzduchotechniku, která je technickým zařízením stavby a tudíž součástí stavby. Žalobcem uváděná „vzduchotechnika čistých prostor“ je součástí této vzduchotechniky, a proto jsou náklady/výdaje na její pořízení náklady/výdaji na pořízení technického zařízení stavby, tj. náklady/výdaji na stavbu.

K námitce, že řídící orgán při ex-ante kontrole projektu nezpochybňoval zařazení nákladů na pořízení technologie čistých prostor včetně vzduchotechniky čistých prostor pod položku rozpočtu 2.2 Nákup a instalace technologií, žalovaný konstatoval, že za dodržení smlouvy o poskytnutí dotace, odpovídá obecně příjemce. Žalobce byl dle žalovaného podle čl. V bodu 1 Smlouvy o dotaci povinen dodržet Projektovou příručku OPPK, podle níž měl veškeré náklady projektu zatřídit v rozpočtu v souladu s jejich předpokládaným zaúčtováním ve svém účetnictví, které podle § 8 odst. 1 zákona o účetnictví musí být správné. Přenesení odpovědnosti za pochybení žalobce na řídící orgán nelze podle žalovaného přijmout. Z pracovního postupu 6: Analýza rizik a kontrola ex-ante, kterým se řídí finanční manažeři OPPK, podle žalovaného nevyplývá povinnost finančního manažera OPPK kontrolovat správnost zatřídění jednotlivých nákladů projektu pod položky rozpočtu. Žalovaný v této souvislosti rovněž poukázal na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 1 Afs 15/2012, a ze dne 19. 9. 2012, čj. 1 Afs 59/2012 - 34.

K námitce, že žalobce při zaúčtování výdajů důsledně rozlišoval jednotlivé výdaje a vycházel při tom z Pokynu GFŘ D-6, žalovaný uvedl, že ustanovení § 14 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 410/2009 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro některé vybrané účetní jednotky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 410/2009 Sb.“), definuje stavby odkazem na zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Žalovaný znovu poukázal na znění vyhlášky č. 268/2009 Sb. a zákona o účetnictví a konstatoval, že správným účtováním a pravdivým zobrazením skutečnosti bez pochyby není, jestliže účetní jednotka eviduje stavební výdaje na účtu určeném pro přírůstky přístrojů. Z Pokynu GFŘ D-6 pak z metodiky k § 26 podle žalovaného vyplývá, že vzduchotechnika je samostatnou movitou věcí, i když je pevně spojena s budovou nebo se stavbou, ale „s přihlédnutím ke stavebně - technickým parametrům, funkci a účelu budovy nebo stavby“. Výklad vycházející z účetních a stavebních předpisů není podle názoru žalovaného v rozporu s daňovými předpisy, neboť žalobcem realizovaný centrální vzduchotechnický systém je funkčně a účelově neoddělitelný od stavby, a proto je i z hlediska daňových předpisů součástí stavby. V žádném případě nelze podle žalovaného souhlasit s názorem žalobce, že je jedno, zda zařazení nákladů projektu do rozpočtu odpovídá následné účetní evidenci, resp. z jaké kapitoly rozpočtu jsou ty které výdaje proplaceny, a že podstatné je splnění účelu projektu. Pro dokreslení postupu žalobce žalovaný uvedl, že sporné výdaje byly zaevidovány v účetnictví žalobce nejprve správně na analytickém účtu 042 1 stavby. V rámci vyúčtování je však žalobce uplatnil k proplacení z položky rozpočtu 2.2 Technologie a nehmotný majetek. Řídící orgán podle žalovaného v souvislosti s kontrolou způsobilých výdajů projektu a předložených faktur zjistil, že předmětem fakturace je dodávka stavebních prací. V návaznosti na to oznámil žalobci, že se jedná o výdaje na stavbu, které nemohou být považovány za výdaje na technologie a proplaceny z položky rozpočtu 2.2., upozornil jej, že nesprávné zařazení nákladů na stavbu do položky rozpočtu 2.2 by mohlo mít vliv na dodržení limitu pro způsobilé specifické výdaje na stavbu, a požádal jej o převedení finančních prostředků ve výši předmětných výdajů z kapitoly 2.2 do kapitoly 2.1 s tím, že v opačném případě se tato částka stane nezpůsobilým výdajem. Žalobce však podle žalovaného odmítl požadovaný přesun mezi položkami rozpočtu provést s odůvodněním, že by překročil limit pro způsobilé specifické výdaje na stavbu. Žalovaný rovněž poukázal na to, že v příloze kontrolního listu vypracované společností Ernst & Young, s.r.o., ze dne 9. 10. 2013, je uvedeno, že plnění v celkové výši 12 464 917,80 Kč, které souvisí s vestavbou čistých prostor a vzduchotechnikou pro čisté prostory, bylo přeúčtováno z analytického účtu 042 1 stavby na analytický účet 042 5 určený pro pořízení DHM/přístroje, a že žalobce chybně účtuje o výdajích v celkové výši 12 464 917,30 Kč a chybně nárokuje jejich proplacení z kapitoly rozpočtu 2.2 Technologie a nehmotný majetek.

Žalovaný doplnil, že ze zaúčtování výdajů do části STAVBA a TECHNOLOGIE vyplývá, že do technologické části byly zaúčtovány výdaje na vestavbu čistých prostor a vzduchotechniku pro čisté prostory, resp. že výdaje na vzduchotechniku pro čisté prostory byly rozděleny mezi Stavební část a Technologickou část. Dále z oceněného výkazu výměr = ROZPOČET (vybavení Čistých prostor) a oceněného výkazu výměr = ROZPOČET (vybavení Čistého prostoru) podle žalovaného vyplývá, že rozpočet pro vestavbu čistých prostor ani rozpočet pro vybavení čistých prostor nezahrnoval žádné technologie. Ani podle Přehledu fakturace – Vzduchotechnika ČP I a Přehledu fakturace – Vzduchotechnika ČP II, nebyly dle žalovaného v rámci fakturace vzduchotechniky čistých prostor fakturovány žádné technologie.

Žalovaný měl za to, že žalobce s cílem dosáhnout proplacení sporné částky z položky rozpočtu 2.2 Technologie a nehmotný majetek přeúčtoval předmětné stavební výdaje na účet 042 5 DHM/přístroje. Místo aby v rozpočtu projektu provedl řídícím orgánem požadovaný přesun mezi položkami rozpočtu a náklady projektu zatřídil pod položky rozpočtu správně, provedl podle žalovaného změnu ve svém účetnictví a předmětné náklady/výdaje na stavbu zaevidoval nesprávně. Tím se však charakter předmětných výdajů dle žalovaného nezměnil, a přestože jsou v účetnictví žalobce zaevidovány jako výdaje na přístroje (technologie), ve skutečnosti zůstávají výdaji na stavbu a nelze je proplatit z položky rozpočtu 2.2. Žalovaný považoval tento postup žalobce za protiprávní a zavádějící. Žalobce přitom na důkaz toho, že realizoval vzduchotechniku včetně vestavby čistých prostor a že mu vznikl nárok na proplacení sporných výdajů, předložil dle žalovaného faktury vystavené společností MAO a.s. č. 10843, 10854, 10867, 10875, 10885 a 10938, jejichž předmětem fakturace je dodávka stavebních prací (např. bourání, lešení, podlahy obklady, malby, příčky, zemní práce, trubní vedení, omítka) a nábytku (např. stoly, židle), nikoliv dodávka technologií. Žalovaný měl proto za prokázané, že žalobce ve svém účetnictví zaevidoval sporné výdaje v rozporu s § 8 odst. 1 zákona o účetnictví.

K námitce, že podle Projektové příručky OPPK nesmí způsobilé výdaje na stavbu přesáhnout 50 % celkových způsobilých výdajů projektu a že požadovaným převedením nákladů na realizaci vzduchotechniky z položky rozpočtu 2.2 pod položku rozpočtu 2.1 by žalobce tento limit překročil, žalovaný uvedl, že podle Projektové příručky OPPK měl žalobce bez ohledu na uvedený limit zatřídit do rozpočtu všechny náklady projektu v souladu s jejich předpokládaným zaevidováním ve svém účetnictví, které podle § 8 odst. 1 zákona o účetnictví, musí být správné. Zatřídění nákladů do rozpočtu a jejich následné zaevidování v účetní evidenci musí být podle žalovaného v souladu a musí zobrazovat skutečnost, tj. zatřídění nákladů v rozpočtu musí odrážet jejich skutečný obsah. Žalovaný uzavřel, že bez ohledu na uvedený limit byl žalobce podle Projektové příručky OPPK a § 8 odst. 1 zákona o účetnictví povinen zatřídit všechny náklady do rozpočtu projektu správně, tj. podle jejich skutečného obsahu. Za takový postup nelze podle žalovaného považovat žalobcem provedené zatřídění nákladů na stavbu mezi náklady na technologie.

K námitce žalobce, že vysoce sofistikovaná technologie čistých prostor tento požadavek splňuje, a proto mu měly být uhrazeny veškeré výdaje vynaložené na technologii čistých prostor včetně vzduchotechniky pro technologii čistých prostor, případně snížené o nezpůsobilé výdaje, žalovaný zopakoval, že sporné výdaje jsou výdaji na stavbu zařazenými v rozpočtu nesprávně jako výdaje na technologie, tj. neuznatelnými výdaji. Řídící orgán tak podle žalovaného postupoval přesně způsobem, který uvádí žalobce, neboť v souladu s čl. VI Smlouvy o dotaci vyplatil žalobci dotaci sníženou o nezpůsobilé výdaje.

K námitce, že Projektová příručka OPPK ani žádný jiný předpis neobsahují požadavek, aby technologie čistých prostor byla samostatnou movitou věcí, žalovaný uvedl, že Projektová příručka OPPK (str. 45 – 46) vymezuje kategorie způsobilých výdajů a požaduje (str. 51 kapitola 3), aby všechny náklady projektu byly zatříděny pod položky rozpočtu v souladu s následnou účetní evidencí, která podle § 8 odst. 1 zákona o účetnictví musí být správná. Tudíž podle žalovaného požaduje, aby zatřídění nákladů v rozpočtu bylo správné a odpovídalo jejich skutečnému obsahu.

K námitce, že nebyly splněny podmínky pro neposkytnutí finanční pomoci, žalovaný konstatoval, že řídící orgán neproplatil žalobci výdaje na stavbu, které žalobce zařadil do rozpočtu jako výdaje na technologie, tj. výdaje nezpůsobilé k proplacení z této kapitoly. Žalovaný poukázal na to, že podle Projektové příručky OPPK jsou způsobilými výdaji projektu „oprávněné výdaje, které mohou být spolufinancovány ze strukturálních fondů“(str. 13) a jednou z podmínek jejich způsobilosti je jejich vynaložení v souladu s evropskou a českou legislativou. Tuto podmínku podle žalovaného žalobce nesplnil, když v rozporu s čl. V body 1 a 18 Smlouvy o dotaci sporné výdaje na stavbu zatřídil do rozpočtu v rozporu s Projektovou příručkou OPPK (str. 51) pod položku určenou na financování technologií, a zaevidoval ve svém účetnictví jako náklady/výdaje na technologie. Řídící orgán pak dle žalovaného v souladu s Projektovou příručkou OPPK označil sporné výdaje za nezpůsobilé a podle čl. VI Smlouvy o dotaci je neproplatil, tj. vyplatil schválenou finanční pomoc sníženou o nezpůsobilé výdaje. Započtením nezpůsobilých výdajů (jejich uznáním a proplacením) by se dle žalovaného dopustil řídící orgán nesrovnalosti. Žalovaný poukázal na neuznání způsobilých výdajů v žádostech o platbu č. 01/24006 a č. 02/24006 a opětovně zdůraznil obsah faktur vystavených společností MAO a.s. a jejich příloh. Žalovaný měl za prokázané, že podmínky pro neproplacení sporné částky byly splněny, neboť sporná částka představuje nezpůsobilé výdaje, které řídící orgán podle čl. VI Smlouvy o dotaci a Projektové příručky OPPK (str. 8) nemohl proplatit.

Žalovaný nepřisvědčil ani námitce poukazující na to, že nebylo vydáno žádné rozhodnutí o porušení rozpočtové kázně.

K námitce, že postup řídícího orgánu po uzavření Smlouvy o dotaci byl extrémně nepředvídatelný, žalovaný poukázal na to, že řídící orgán po zjištění nesprávného zařazení nákladů v souvislosti se schvalováním monitorovací zprávy č. 1 a následně monitorovací zprávy č. 2 upozornil žalobce, že se jedná o výdaje na stavbu, které nelze hradit z položky rozpočtu 2.2, a požádal jej o provedení přesunu finančních prostředků z položky 2.2 do položky 2.1 Pozemky, stavby a úpravy ploch. Současně jej dle žalovaného informoval, že pokud přesun mezi položkami rozpočtu nebude proveden, budou předmětné výdaje považovány za nezpůsobilé. Vzhledem k tomu, že žalobce neprovedl přesun mezi položkami rozpočtu, řídící orgán postupoval dle žalovaného dále podle zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finanční kontrole“), a provedl kontrolu na místě, o níž byl pořízen protokol. Námitky proti protokolu podané žalobcem řídící orgán zamítl. Žalovaný uzavřel, že řídící orgán postupoval v souladu se zákonem a teprve poté, co byla kontrolní zjištění potvrzena (bylo rozhodnuto o námitkách) postupoval podle čl. VI Smlouvy o dotaci. Žalovaný dodal, že z uzavření Smlouvy o dotaci nelze v žádném případě automaticky dovozovat souhlas řídícího orgánu s uznáním nákladů na pořízení vzduchotechniky a vestavbu čistých prostor, neboť předpokladem je splnění všech podmínek. Žalovaný uzavřel, že z předložených důkazů zjistil, že řídící orgán v rámci kontroly monitorovacích zpráv a žádostí o platbu informoval žalobce o zjištěných pochybeních, požadoval od něj zjednání nápravy a poučil jej o důsledcích nezjednání nápravy. Následně pak postupoval podle zákona o finanční kontrole a podle Smlouvy o dotaci. Poté, co byla kontrolní zjištění potvrzena (bylo rozhodnuto o námitkách), postupoval podle čl. VI Smlouvy o dotaci. Postup řídícího orgánu tak byl dle žalovaného v souladu se zákonem a Smlouvou o dotaci.

Žalovaný nepřisvědčil ani námitce porušení práva na legitimní očekávání, práva vlastnit majetek a práva vyplývajícího ze Smlouvy o dotaci s tím, že žalobce se svým návrhem domáhal proplacení nezpůsobilých výdajů, na jejichž proplacení mu z popsaných důvodů nevznikl právní nárok. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 1 Afs 15/2012.

K námitce zpochybňující nemožnost proplacení předmětných výdajů na stavbu z kapitoly rozpočtu určené na technologie, když se jedná o způsobilé výdaje projektu, žalovaný poznamenal, že žalobce tak sám připouští, že se jedná o stavební výdaje, jejichž úhradu uplatňuje k proplacení z kapitoly rozpočtu určené na technologie. Doplnil, že stavební výdaje sice jsou jedním z druhů specifických způsobilých výdajů uvedených na str. 45 Projektové příručky OPPK, ale za předpokladu, že jsou v rozpočtu správně zatříděny, správně zaevidovány v účetnictví příjemce dotace a nepřesahují limit 50 %, což však v daném případě nebylo splněno.

Z dříve popsaných důvodů pak žalovaný nepřisvědčil ani námitkám porušení principu právní jistoty, zásady pacta sunt servanda a zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 odst. 3 správního řádu, dle níž správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře.

K námitce nesplnění podmínek pro neposkytnutí dotace, neboť řídící orgán mohl neposkytnout finanční pomoc pouze z důvodů stanovených zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 250/2000 Sb.“) nebo z důvodů stanovených v ustanovení čl. VII odst. 1 Smlouvy o dotaci, a že podle čl. VI Smlouvy o dotaci měl poskytnout finanční prostředky ve výši schválené finanční pomoci případně snížení o nezpůsobilé výdaje, žalovaný uvedl, že ustanovení § 22 zákona č. 250/2000 Sb. upravuje porušení rozpočtové kázně, k němuž může dojít pouze po připsání peněžních prostředků na účet příjemce. Ustanovení § 22 odst. 2 písm. b) se pak podle žalovaného vztahuje na případy, kdy příjemce podpory porušil povinnost před připsáním peněžních prostředků na účet příjemce a v době připsání peněžních prostředků na účet příjemce toto porušení trvá, přičemž za den porušení rozpočtové kázně se považuje den, v němž byly připsány peněžní prostředky na účet příjemce. Na daný případ se podle žalovaného nevztahuje ani čl. VII odst. 1 Smlouvy o dotaci, ale právě žalobcem též uváděný čl. VI, podle kterého řídící orgán postupoval, když provedl platbu ve výši schválené finanční pomoci snížené o nezpůsobilé výdaje (krácení dotace.

K námitce, že řídící orgán nevydal o posouzení nezpůsobilosti výdajů žádné rozhodnutí, žalovaný poukázal na obsah protokolu z kontroly a na vydání rozhodnutí o námitkách proti němu. Podle žalovaného nebyl řídící orgán povinen vydat žádné jiné rozhodnutí.

Na str. 31 – 32 Napadeného rozhodnutí žalovaný popsal důvody, pro které neshledal důvodnou námitku žalobce poukazující na naplnění cíle projektu a účelu OPPK.

K námitce, že protokol z kontroly neobsahuje ustanovení právního předpisu, který žalobce porušil, žalovaný uvedl, že se jedná o porušení formálního charakteru s tím, že z protokolu vyplývá, že u žalobce bylo zjištěno porušení zákona o účetnictví nesprávným zaevidováním stavebních výdajů na účtu 042 5 DHM/přístroje, tudíž porušení zásady správného účetnictví resp. povinnosti účetní jednotky „vést účetnictví správné“ stanovené v § 8 odst. 1 zákona o účetnictví.

Žalovaný konečně z dříve popsaných důvodů nepřisvědčil ani námitce, že řídící orgán řádně neodůvodnil neproplacení výdajů na pořízení vzduchotechniky.

Žalovaný uzavřel, že žalobce porušil čl. V bod 18 Smlouvy o dotaci a § 8 odst. 1 zákona o účetnictví tím, že předmětné náklady/výdaje projektu zaevidoval ve svém účetnictví nesprávně, a rovněž porušil čl. V bod 1 Smlouvy o dotaci, když nedodržel Projektovou příručku OPPK (str. 51 kapitolu 3. Rozpočet projektu), neboť v rozpočtu projektu nezatřídil předmětné náklady správně, tj. nesestavil správný rozpočet. Proto mu dle žalovaného nárok na vyplacení finančních prostředků nevznikl.

Žalobce v podané žalobě uvedl, že Napadené rozhodnutí je nezákonné pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a pro nesprávné posouzení právní otázky.

V rámci prvního okruhu žalobních bodů žalobce namítal, že je Napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť závěr uvedený na str. 16 Napadeného rozhodnutí, podle něhož „po posouzení všech důkazů, zejména faktur, správní orgán dospěl k závěru, že sporná částka představuje výdaje na stavbu, které nejsou v rozpočtu zařazeny správně mezi výdaje na stavbu, ale nesprávně mezi výdaje na technologie“, není v rozhodnutí blíže odůvodněn vyjma stručného konstatování na str. 35 Napadeného rozhodnutí, když žalovaný se pouze vypořádal s celkem 20 námitkami žalobce

Žalobce doplnil, že těžiště odůvodnění Napadeného rozhodnutí na str. 16 a na str. 35 spočívá v názoru žalovaného, že sporná částka představuje výdaje na stavbu, které nejsou v rozpočtu zařazeny správně mezi výdaje na stavbu, ale nesprávně mezi výdaje na technologie, přičemž žalovaný uvádí, že k tomuto názoru dospěl po „posouzení všech důkazů, zejména faktur“ Žalovaný tento svůj závěr podle žalobce blíže neodůvodnil jakoukoliv argumentací a souhrnně odkázal na posouzení všech důkazů s důrazem na důkaz fakturami, aniž by však bylo uvedeno, jaké faktury měl na mysli a jaké konkrétní skutečnosti vedoucí k uvedenému závěru z nich vyplývají. Žalovaný podle žalobce též neodůvodnil, proč jeho závěr o tom, že sporná částka představuje výdaje na stavbu, vede k zamítnutí návrhu žalobce, tj. k tomu, že nárok žalobce na úhradu požadované částky podle Smlouvy o dotaci neexistuje.

Žalobce namítl, že ani skutečnost, že žádná ze vznesených námitek žalobce není podle žalovaného relevantní, automaticky neznamená, že se tímto odůvodňuje uvedený závěr žalovaného na str. 16, které je těžištěm Napadeného rozhodnutí. Mezi zamítnutím všech námitek žalobce a závěrem žalovaného o zamítnutí návrhu ve sporném správním řízení totiž podle žalobce není žádná příčinná souvislost. Žalobce v této souvislosti poukazoval na to, že podle pravidel formální logiky může nastat situace, kdy sice žádné z námitek žalobce nebude dáno správním orgánem za pravdu, přesto může být shledán návrh žalobce za důvodný, byť v takovém případě z jiných důvodů, než z těch uvedených ve vyjmenovaných námitkách žalobce. To podle žalobce souvisí se zásadou nutnosti zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, správním orgánem (§ 3 správního řádu), která s určitými modifikacemi platí i ve sporném správním řízení (§ 141 odst. 4 správního řádu). Správní orgán tak podle žalobce nemůže odůvodnit zamítnutí návrhu žalobce pouze tím, že odůvodní, proč zamítl všechny jeho námitky navrhovatele.

Žalovaný tedy podle žalobce „určitým způsobem odůvodnil pouze to, proč nevyhověl námitkám žalobce, ale pozitivně neodůvodnil, proč a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o tom, že se jednalo o výdaje na stavbu, a už vůbec neodůvodnil, jakým způsobem tento závěr, ke kterému dospěl, tj. že sporná částka představuje výdaje za stavbu, odůvodňuje zamítnutí návrhu, tj. odůvodňuje závěr, že byly dány zákonné předpoklady pro to, aby řídící orgán požadovanou částku dle smlouvy o dotaci neuhradil“.

Žalovaný tedy podle žalobce (i.) zaujal určitý závěr, když řádně neodůvodnil, jak k němu dospěl (závěr o tom, že sporná částka představuje výdaj na stavbu), a (ii.) po zaujetí tohoto řádně neodůvodněného závěru dále neodůvodnil, proč tento závěr vede k zamítnutí návrhu žalobce.

Napadené rozhodnutí žalovaného je tak podle žalobce nepřezkoumatelné, a to i z toho důvodu, že se žalovaný dopustil u formulace závěru o tom, že sporná částka představuje výdaje na stavbu, tzv. souhrnného zjištění, jímž zjistil skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž uvedl, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi, což je dle žalobce zcela nepřípustné. V tomto směru žalobce poukazoval na jím označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

Pod druhým žalobním bodem žalobce namítal, že uvedený závěr žalovaného je nejen nepřezkoumatelný, ale též nesprávný pro rozpor s právními předpisy.

Podstatou sporu je podle žalobce právní otázka, zda byly uznatelnými výdaji podle uzavřené Smlouvy o dotaci a Projektové příručky OPPK výdaje o požadované výši 12 464 917,80 Kč, uvedené v rozpočtu projektu žalobce na podpoložku 02.02.01.01. „technologie čistých prostor“, a to konkrétně částka 6 286 444 Kč v etapě 001 projektu a částka 6 178 473,80 Kč v etapě 002 projektu. Žalobce v této souvislosti odkázal na bližší specifikaci těchto položek ve správním řízení a uvedl, že položky v souhrnu tvoří vestavěnou technologii čistých prostor, když tato činnost zahrnuje samotnou vestavbu čistých prostor, dále jejich speciální vybavení a vzduchotechniku, která je nezbytnou součástí funkčního celku čistých prostor. Poukázal přitom na str. 18 žádosti žalobce o podporu projektu a body 12. až 28. repliky žalobce ze dne 16. 10. 2013.

Žalobce dále vypočetl výdaje, jež jsou podle Projektové příručky OPPK specifickými způsobilými výdaji a doplnil, že výdaje v požadované částce 12 464 917,80 Kč jsou výdaji na nákup a instalaci technologií. Podle žalobce je tedy zřejmé, že klíčové pro rozhodnutí o uznatelnosti výdajů je rozhodnutí, zda lze materiál tvořící jednotlivé položky, jejichž cena v souhrnu činí požadovanou částku 12 464 917,80 Kč, subsumovat pod neurčitý právní pojem „technologie“.

V návaznosti na žalobcem provedený výklad pojmu technologie na str. 6 – 7 žaloby měl žalobce za nepochybné, že veškeré věci, které jsou uvedeny v položkách, jejichž úhrady se žalobce svým návrhem po řídícím orgánu domáhal, definiční znaky takto vyloženého pojmu splňují, neboť v souhrnu vytváření nezbytné výrobní nástroje k cílevědomé tvorbě přípravků pro moderní terapii a nanotechnologií v léčebných postupech, tj. věcí, které nepochybně slouží k potřebám lidí, neboť se bude jednat o výrobky, které budou uchovávat nebo zlepšovat lidské zdraví. Žalobce doplnil, že pojem technologie nelze vykládat v tomto konkrétním případě osamoceně bez kontextu, v němž byl použit, tj. v Projektové příručce OPPK. Poukázal v tomto směru na rozhodovací praxi Ústavního soudu s tím, že pokud mají být náklady na věci, které je možné podřadit pod pojem technologie, uznatelnými výdaji v příslušném OPPK, mělo by vynaložení prostředků na jejich pořízení vést k naplnění cílů projektu. Žalobce přitom na str. 7 popsal důvody, pro které měl za to, že k naplnění cíle projektu došlo, což podle žalobce nezpochybnil ani žalovaný v Napadeném rozhodnutí. Žalobce uvedl, že naplněním cíle projektu tak byla splněna základní podmínka k tomu, aby bylo možné považovat vynaložené náklady na pořízení technologie čistých prostor za způsobilý výdaj.

Žalobce dále v této souvislosti namítl, že je Napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné rovněž z toho důvodu, že se žalovaný nevypořádal s námitkou, že Smlouva o dotaci, Projektová příručka OPPK ani jiný právní předpis nepožadují, aby byla technologie jako způsobilý výdaj samostatná movitá věc, nikoliv součást stavby nebo stavba samotná. Žalobce zdůraznil, že namítal, že technologie nemusí být pouze samostatnou movitou věcí, nýbrž nic nebrání tomu, aby soubor věcí tvořících technologii čistých prostor byl nemovitostí nebo součástí nemovitosti, pokud tento soubor, resp. jednotlivé věci tvořící tento soubor, splňují definiční kritéria pojmu technologie, jak byla žalobcem vyložena. Závěr o tom, že technologie je součástí stavby a jakožto taková by mohla spadat do kategorie výdajů na výstavbu, rekonstrukci a modernizaci objektů (včetně technické infrastruktury, technického zařízení budov), tak podle žalobce automaticky nevylučuje, že by zároveň tyto výdaje nemohly spadat i pod specifickou kategorii výdajů na nákup a instalaci technologií. Žalobce přitom v tomto směru považoval za nedostatečné vypořádání jeho námitek na str. 26 a str. 29 Napadeného rozhodnutí s tím, že odůvodnění Napadeného rozhodnutí vůbec nevyvrací vznesené námitky žalobce. Pokud žalovaný dospěl k závěru, že žalobce vedl nesprávně účetnictví, čímž měl porušit čl. V. odst. 18 Smlouvy o dotaci, není podle žalobce vůbec zřejmé, jak toto jednání mohlo ovlivnit skutečnost, zda je možné soubor věcí tvořících technologii čistých prostor subsumovat pod pojem „nákup a instalace technologií“ jako pod specifický způsobilý výdaj podle str. 45 Projektové příručky OPPK. Žalobce v tomto směru poukázal na závěry správních soudů k institutu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek jeho důvodů.

Žalovaný se pak podle žalobce rovněž nevypořádal s námitkou poukazující na skutečnost, že v daném případě není soubor věcí tvořících technologii čistých prostor součástí stavby, ale je souborem samostatných movitých věcí. Žalobce odkázal na argumentaci obsaženou v jeho replice k vyjádření odpůrce ze dne 16. 10. 2013, kde uváděl, že vzduchotechnika čistých prostor je z hlediska daňového práva samostatnou movitou věcí, a odkazoval na Pokyn GFŘ D-6. Žalovaný však na tyto argumenty v Napadeném rozhodnutí podle žalobce vůbec nereagoval a nevyvrátil je. Žalobce doplnil, že „žalovaný se sice otázkou, zda je vzduchotechnika čistých prostor samostatnou movitou věcí, zabýval na str. 19 až 21 rozhodnutí, avšak odkázal zde na dvě rozhodnutí, a to rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2010, sp. zn. 5 Afs 3/2010 a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 230/2010, avšak bez bližšího vysvětlení možnosti aplikace těchto judikátů na konkrétní skutkový stav a bez jakékoliv vyvrácení správnosti argumentů žalobce vznesených v průběhu správního řízení“. S poukazem na použití pojmu „technologická zařízení“ v rozsudku sp. zn. 5 Afs 3/2010 žalobce zopakoval námitku nepřezkoumatelnosti z důvodu nevypořádání námitky, že technologie může být rovněž součástí stavby.

Žalobce dále namítl, že zjištění žalovaného z označených faktur nejsou relevantní pro závěr o právní povaze technologie. Doplnil, že právní povahu souboru věcí tvořících technologii čistých prostor nemůže jakkoliv určovat obsah faktury. Chybné pojmenování věci nemůže podle žalobce změnit její reálnou podstatu a forma v tomto ohledu nikdy nemůže přebít obsah, a pokud se tak stane, je to nepřípustný přepjatý formalismus. V této souvislosti rovněž žalobce poukázal na str. 51 Projektové příručky OPPK, dle níž že způsobilým výdajem i instalace technologií. I v tomto ohledu pak považoval žalobce Napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

Žalobce dále namítl (třetí žalobní bod), že obecné vymezení způsobilých výdajů řídícím orgánem bez bližší definice toho, co se v kontextu daného operačního programu rozumí „technologií“, resp. „nákupem a instalací technologie“, nelze klást k tíži žalobce jakožto příjemce dotace. V této souvislosti poukázal na závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, čj. 5 Afs 90/2012 - 36, ze dne 11. 11. 2010, čj. 1 Afs 77/2010 - 81, publ. pod č. 2243/2011 Sb. NSS, či ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 9 Afs 202/2007. Rovněž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 283/96 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2008, čj. 11 Ca 371/2006 - 55, publ. pod č. 1632/2008 Sb. NSS. Namítl, že pokud řídící orgán nikterak nevymezil pojem „technologie“ a ponechal vymezení obsahu tohoto bezesporu neurčitému právnímu pojmu obecnému jazyku, postupoval žalobce v těchto širokých mantinelech.

Žalobce doplnil, že se při výkladu pojmu „technologie“ spoléhal na skutečnost, že je jeho výklad správný, když jej řídící orgán akceptoval tím, že při několikastupňové kontrole nikdy splnění této základní podmínky pro poskytnutí dotace nezpochybnil. Žalobce uvedl, že tak byl veden principem dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci (zde aktů řídícího orgánu) vyvěrajícím z presumpce správnosti aktů veřejné moci. Žalovaný se přitom se souvisejícími námitkami vznesenými žalobcem v průběhu správního řízení v jeho návrhu na zahájení správního řízení, v replice ze dne 16. 10. 2013 a ve vyjádření k provedenému dokazování v Napadeném rozhodnutí podle žalobce (ne)vypořádal v argumentaci k námitkám na str. 28, 29 až 30 Napadeného rozhodnutí lakonickým odůvodněním, že řídící orgán postupoval v souladu se zákonem, projektovou příručkou a Smlouvou o dotaci a že žalobci nevznikl právní nárok na vyplacení sporné částky. Napadené rozhodnutí tak podle žalobce postrádá jakékoliv odůvodnění a vyvrácení shora uvedených námitek žalobce vznášených opakovaně v průběhu celého správního řízení. I v tomto ohledu je dle žalobce Napadené rozhodnutí zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.

Pod čtvrtým žalobním bodem pak žalobce poukazoval na přepjatý právní formalismus žalovaného a na porušení principu proporcionality. Konstatoval, že žalovaný v Napadeném rozhodnutí nikde neuvedl důvody, pro které dospěl k závěru, že výdaje na technologii čistých prostor nebyly způsobilými výdaji. Z rozhodnutí není seznatelné, jak souvisí porušení § 8 zákona o účetnictví se závěrem, že výdaje na soubor věcí tvořících technologii čistých prostor nebyly způsobilým výdajem. I kdyby bylo prokázáno a byl správný závěr, že žalobce porušil uvedené ustanovení zákona, žalovaný podle žalobce vůbec nevysvětlil, jak se toto pochybení projevuje následkem spočívajícím v tom, že soubor věcí tvořících technologii čistých prostor, se stává nezpůsobilým výdajem ve smyslu čl. II. bod. 4 Smlouvy o dotaci. Z Projektové příručky OPPK ani ze Smlouvy o dotaci podle žalobce nikterak nevyplývá, že porušením žalovaným označených povinností příjemce dochází k tomu, že se určitý výdaj stává nezpůsobilým výdajem podle čl. II. odst. 4 Smlouvy o dotaci. Podle žalobce tak není dána žádná příčinná souvislost mezi porušením uvedených povinností žalobce a označením výdajů na soubor věcí tvořících technologii čistých prostor jako nezpůsobilými výdaji. Žalovaný takové důvody podle žalobce ani neuvedl. Žalobce shrnul, že „žalovaný sice nějakým způsobem odůvodnil, proč měl žalobce porušit uvedené povinnosti (byť žalobce tento závěr ze shora uvedených důvodů neshledává jako důvodný), ale už vůbec neodůvodnil, proč je sankcí za porušení těchto povinností označení uvedených výdajů jako výdajů nezpůsobilých a jejich neproplacení“.

Žalovaný a řídící orgán postupovali podle žalobce extrémně formalisticky, když porušení povinností ze smlouvy, které se vůbec nedotýkají způsobilosti nebo nezpůsobilosti určitých výdajů, řídící orgán sankcionoval zcela svévolně odnětím práva na úhradu způsobilého výdaje. Formalistický přístup je dle žalobce zřejmý i ze závěru žalovaného na str. 31 Napadeného rozhodnutí, že žalobce sice splnil cíl projektu, ale porušil čl. V. bod 1 Smlouvy o dotaci. Žalovaný tedy podle žalobce mechanicky aplikoval na zjištěné formální pochybení ve vedení účetnictví nejvyšší sankci, kterou lze příjemce postihnout, a to odepření práva na úhradu způsobilých nákladů výdajů, když dále už ho vůbec nezajímalo, zda byly požadované prostředky vynaloženy na splnění cíle a účelu projektu. Takový formalismus je podle žalobce nebezpečný a byl podroben kritice v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, čj. 9 Afs 1/2008 - 45. Žalobce v této souvislosti poukázal na závěry Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu k nepřípustně formalistickému přístupu správních orgánů a namítl, že pokud se žalovaný nezamyslel nad tím, jaký je smysl a účel § 8 odst. 1 zákona o účetnictví a jaký je smysl a účel předmětného projektu a mechanicky ztotožnil s porušením určité právní normy automatický následek nejvyšší právní sankce ve smlouvě obsažené, tj. odepření úhrady ve správním řízení požadované částky, dopustil se právě takto mechanického a formálního užití práva v rozporu s jeho účelem a smyslem. Celou záležitost tak žalovaný podle žalobce posuzoval pouze z účetního hlediska, avšak naplnění cíle projektů a skutečnost, za co vlastně přesně byly upřené finanční prostředky vynaloženy a zda vynaložení těchto prostředků pomohlo naplnit cíl projektu, zcela opomenul či spíše ignoroval, neboť přes deklaraci, že žalovaný nezpochybňuje splnění cíle projektu, jej tato skutečnost nikterak nezajímala a v Napadeném rozhodnutí se ji nikterak nevěnoval.

Uvedený postup žalovaného je podle žalobce též v rozporu s principem proporcionality jako s principem inherentním demokratickému právnímu státu. V této souvislosti žalobce poukázal na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 2 As 106/2014, a rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 25. 3. 2010, Sviluppo Italia Basilicata, C-414/08.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 7. 6. 2016 setrval na argumentaci uvedené v odůvodnění Napadeného rozhodnutí.

K námitkám vzneseným v rámci prvního žalobního bodu nesouhlasil s námitkou nepřezkoumatelnosti Napadeného rozhodnutí. Uvedl, že v části VII. odůvodnění Napadeného rozhodnutí jsou uvedeny mezi důkazy relevantními pro posouzení věci kromě jiného konkrétní faktury, posudky a protokoly o výslechu svědků, přičemž je dále k neproplaceným výdajům resp. fakturám celkem třikrát zopakováno na str. 19, 24, 25 a 26 Napadeného rozhodnutí, že se jedná o faktury vystavené společností MAO a.s. č. 10843, 10854, 10867, 10875, 10885 a 10938, z jejichž příloh (rekapitulací čerpání stavebního objektu a soupisu provedených prací) vyplývá, že předmětem fakturace byla dodávka stavebních prací včetně materiálu (např. zdivo, izolace, živičné krytiny, bourání, lešení, podlahy, obklady, malby, příčky, zemní práce, trubní vedení, omítka) a dodávka nábytku (např. stoly, židle). Příkladmý výčet fakturovaných výdajů je přitom dle žalovaného uveden s ohledem na velké množství položek příloh faktur. Čísla faktur jsou podle žalovaného uvedena i mezi důkazy na str. 19 a 25 Napadeného rozhodnutí a tyto faktury jsou součástí spisu. Žalovaný rovněž poukázal na str. 16 a 17 Napadeného rozhodnutí, kde se zabýval obsahem konkrétních posudků a protokolů o výslechu svědka nebo znalce, z nichž vyplývá, že žalobce realizoval centrální vzduchotechniku, která je technickým zařízením stavby a součástí budovy, jejíž část tvoří žalobcem nazývaná „vzduchotechnika čistých prostor“, a vestavbu čistých prostor. Tyto výdaje jsou podle žalovaného výdaji na stavbu a patří pod položku rozpočtu 02.01 Pozemky, stavby a úpravy ploch. Dále žalobce podle žalovaného realizoval technologie, jimiž jsou laminární boxy s potrubím odtahu vzduchu, které patří pod položku rozpočtu 02.02 Technologie a nehmotný majetek. Výdaje na pořízení technologií však nejsou předmětem sporu, neboť byly proplaceny. Skutečnost, že výdaje na vestavbu čistých prostor a vzduchotechniku čistých prostor jsou výdaji na stavbu, vyplývá dle žalovaného i z jím označených posudků a protokolů o výslechu znalců.

Žalovaný dále doplnil, že odůvodnění Napadeného rozhodnutí je nesporně třeba vnímat jako celek. Žalobce si však dle žalovaného vybral z odůvodnění uvedené dvě strany, vytrhnul je z kontextu celého odůvodnění a označil je zcela účelově za jeho stěžejní část.

Pravdivé není podle žalovaného ani tvrzení žalobce, že žalovaný neodůvodnil, proč jeho závěr o tom, že sporná částka představuje výdaje na stavbu, vede k zamítnutí návrhu. Žalovaný v tomto směru poukázal na str. 15 - 16 Napadeného rozhodnutí a doplnil, že žalobce zjevně nesestavil pravdivý rozpočet, když sporné výdaje na stavební práce a nábytek zařadil pod položku rozpočtu 02.02 Technologie a nehmotný majetek, určenou na financování technologií. Žalovaný přitom shodně jako v odůvodnění Napadeného rozhodnutí poukázal na str. 45 a 46 a str. 16 Projektové příručky OPPK a uzavřel, že byl žalobce povinen hradit tyto náklady z vlastních zdrojů. Žalovaný doplnil, že žalobce měl možnost podle Projektové příručky OPPK (str. 56) oznámit poskytovateli změnu a provést přesun mezi hlavními položkami rozpočtu. To však neučinil ani na výzvu poskytovatele dotace. Pokud by tak býval učinil, mohly mu být výdaje na stavbu uznány do výše 50 % celkových způsobilých výdajů projektu. Žalovaný dále rekapituloval závěry vyslovené na str. 18 Napadeného rozhodnutí a uzavřel, že nesouhlasí s tvrzením žalobce, že Napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno a že je nepřezkoumatelné. Odmítl rovněž tvrzení žalobce, že těžiště odůvodnění rozhodnutí je na str. 16 a 35, neboť podle jeho názoru odůvodnění rozhodnutí je třeba vnímat jako celek. S odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu pak doplnil, že není nutno každé rozhodnutí odůvodňovat natolik obsáhle, že by bylo třeba vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení.

K tvrzení žalobce, že mezi zamítnutím všech jeho námitek a zamítnutím návrhu není žádná příčinná souvislost, žalovaný uvedl, že zamítnutí návrhu souvisí s odmítnutím námitky, že sporná částka představuje výdaje na technologie, přičemž se jedná o vícenáklady, které je povinen hradit žalobce z vlastních zdrojů.

K námitkám vzneseným v rámci druhého žalobního bodu žalovaný k tvrzení žalobce, že sporná částka představuje způsobilé výdaje, uvedl, že se jedná o výdaje, které je možno hradit z OPPK za předpokladu splnění dalších podmínek, např. jejich správného zařazení pod položku rozpočtu projektu, jejich správného zaúčtování v účetní evidenci příjemce dotace, nebo dodržení jejich případných limitů. Sporné výdaje, tj. výdaje související s fakturami vystavenými společností MAO a.s. č. 10843, 10854, 10867, 10875, 10885 a 10938, jsou však dle žalovaného prokazatelně výdaji na stavební práce včetně stavebního materiálu a nábytek zařazené v rozpočtu projektu nesprávně mezi výdaje na technologie. Jejich zatřídění v rozpočtu není tudíž podle žalovaného správné (neodpovídá skutečnému předmětu těchto výdajů) a v souladu s Projektovou příručkou OPPK je nutno považovat tyto výdaje za vícenáklady, které je žalobce povinen uhradit z vlastních zdrojů.

K námitkám týkajícím se vymezení pojmu „technologie“, resp. k chybějící definici tohoto pojmu žalovaný konstatoval, že podle Projektové příručky OPPK měl žalobce všechny náklady projektu zatřídit v rozpočtu a zaevidovat ve svém účetnictví správně. Pod položku rozpočtu 02.02 Technologie a nehmotný majetek tudíž podle žalovaného patřily pouze výdaje na technologie, tj. výdaje, které se správně evidují v účetnictví jako výdaje na technologie. Takovými výdaji však podle žalovaného zcela nepochybně nejsou výdaje na stavební práce včetně stavebního materiálu a výdaje na nábytek. Žalovaný měl za to, že způsob rozlišení výdajů v rozpočtu je přesně a srozumitelně dán. Doplnil, že pokud příjemce dotace zjistí rozpor mezi zatříděním výdajů pod položku rozpočtu a předmětem těchto výdajů, je povinen oznámit změnu poskytovateli dotace a v případně potřeby má možnost provést přesun mezi položkami rozpočtu.

K námitce, že došlo k naplnění cíle projektu, žalovaný uvedl, že nezpochybňuje, že cíl projektu byl naplněn. Žalobce však nesestavil správný rozpočet odpovídající skutečnosti, přičemž v důsledku toho sporná částka představuje vícenáklady, které je povinen hradit žalobce z vlastních zdrojů. Právě proto, že tento operační program slouží na podporu výzkumu, technologií a inovací, má podle žalovaného stanoven již zmíněný limit pro stavební výdaje. Stavební výdaje pak nelze podle žalovaného zaměňovat za výdaje na technologie a tím obcházet tento limit, tak jak činí žalobce.

K tvrzení žalobce, že žalovaný neodůvodnil, proč zamítl námitku, že Projektová příručka OPPK ani žádný jiný předpis neobsahují požadavek, aby technologie čistých prostor byla samostatnou movitou věcí, žalovaný shrnul závěry vyslovené na str. 26 Napadeného rozhodnutí a výše ve svém vyjádření. Doplnil, že z neproplacených faktur vystavených společností MAO a.s. č. 10843, 10854, 10867, 10875,10885 a 10938, resp. jejich příloh, vyplývá, že předmětem fakturace byla dodávka stavebních prací včetně materiálu (např. zdivo, izolace, živičné krytiny, bourání, lešení, podlahy, obklady, malby, příčky, zemní práce, trubní vedení, omítka) a dodávka nábytku.

Žalovaný se neztotožnil ani s dílčími námitkami nepřezkoumatelnosti Napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů vznesenými v dané části žaloby.

K námitkám poukazujícím na to, že technologie byly souborem movitých věcí, žalovaný zopakoval argumentaci uvedenou v odůvodnění Napadeného rozhodnutí a v předchozích částech vyjádření k žalobě. Doplnil, že žalobce nerozlišuje technické zařízení budovy a technologie, kterými byly v daném případě laminární boxy s potrubím odtahu vzduchu. Výdaje na jejich pořízení proto byly proplaceny a nejsou dle žalovaného předmětem sporu. Centrální vzduchotechnika je však dle žalovaného technickým zařízením stavby a součástí budovy (nemovité věci). Žalovaný podotknul, že centrální vzduchotechnický systém budovy, i když bude označen za technologii, nepřestane být technickým zařízením stavby a součástí budovy (nemovitosti), tj. nestane se samostatnou movitou věcí.

K námitkám poukazujícím na nejasnosti stran toho, co mělo být obsahem neproplacených faktur a co se rozumí instalací technologií, žalovaný poznamenal, že se nezabýval tím, co mělo být předmětem fakturace, ale tím, co bylo předmětem fakturace. Dodal, že fakturován by měl být vždy skutečný předmět dodávky např. prací, zboží nebo služeb. Pokud jde o instalaci technologií, tou se dle žalovaného zcela zřejmě rozumí napojení potrubí odtahu vzduchu s laminárními boxy na centrální vzduchotechnický systém stavby a zprovoznění laminárních boxů.

K námitce nepřezkoumatelnosti Napadeného rozhodnutí žalovaný zopakoval svou předchozí argumentaci. Doplnil, že pokud jde o vliv obsahu faktury na právní povahu fakturovaného plnění, není podle žalovaného jasné, co měl žalobce na mysli „právní povahou fakturovaného plnění“. Uvedl, že předmětem plnění byla výstavba Výzkumného centra buněčně terapie a tkáňových náhrady, jehož součástí byla centrální vzduchotechnika stavby. Výdaje na výstavbu budovy včetně centrální vzduchotechniky stavby patří mezi podle žalovaného mezi výdaje na stavbu (nemovitá věc), přičemž dále byla součástí plnění dodávka technologií, konkrétně laminárních boxů s potrubím odtahu vzduchu (movitá věc). Výdaje na nákup a instalaci laminárních boxů s potrubím odtahu vzduchu patří podle žalovaného mezi výdaje na nákup a instalaci technologií.

K námitce vznesené pod třetím žalobním bodem poukazující na to, že kategorie způsobilých výdajů je v Projektové příručce OPPK vymezena obecně a bez bližší definice, žalovaný setrval na své předchozí argumentaci a zdůraznil, že podstata sporu nespočívá v nejednoznačném nastavení podmínek dotace ze strany poskytovatele dotace, ale v nesprávném rozlišení výdajů na stavbu a výdajů na technologie ze strany žalobce.

Žalovaný se neztotožnil s námitkou poukazující na nevypořádání námitek vznesených v průběhu správního řízení s tím, že se k nim v odůvodnění Napadeného rozhodnutí dostatečně vyjádřil. Opakovaně poukázal na dříve uvedené důvody, pro které měl za to, že žalobci nevznikl nárok na proplacení sporné částky. Doplnil, že sporné výdaje nelze uhradit z kapitoly rozpočtu určené na financování technologií, do níž je žalobce zařadil, neboť skutečným předmětem těchto výdajů (tím, na co byly vynaloženy) nejsou technologie, nýbrž stavební práce. Žalovaný současně odmítl, že by poskytovatel dotace postupoval nepředvídatelně. Byl to žalobce, kdo dle žalovaného pochybil, když nesestavil pravdivý rozpočet, ačkoli byl za jeho správné sestavení odpovědný. Nadto žalobce podle žalovaného žalobce neodstranil nesprávnosti rozpočtu ani na výzvu poskytovatele dotace.

Ke čtvrtému žalobnímu bodu pak žalovaný uvedl, že žalobce vytrhává jednotlivé skutečnosti ze souvislostí a nevnímá odůvodnění rozhodnutí jako celek. Odkázal na své dříve uvedené vyjádření a opakovaně zdůraznil, že v odůvodnění Napadeného rozhodnutí je popsáno, že sporné výdaje obecně spadají do kategorie uznatelných výdajů, tj. výdajů, které je možno financovat z OPPK. Na jejich proplacení však vzniká podle žalovaného příjemci dotace nárok až při splnění dalších podmínek, např. správné zatřídění výdajů v rozpočtu nebo nepřekročení případného limitu. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobce, že se jednalo o formální pochybení a že přístup poskytovatele dotace byl formalistický.

V replice ze dne 13. 9. 2016 žalobce zpochybnil skutková zjištění vyvozená žalovaným ze svědecké výpovědi Ing. P. B., CSc. K otázce, zda byl správný závěr žalovaného, že sporné výdaje jsou výdaji na stavbu, žalobce odkázal na svou žalobní argumentaci. Zopakoval přitom související námitku nepřezkoumatelnosti a popisoval důvody, pro které nelze v daném případě aplikovat argument a contrario s tím, že výdaj na stavbu a výdaj na technologie jsou dvě množiny, které se navzájem nevylučují, protože nejsou v protikladu. Proto je dle žalobce možné, že i když se jedná o výdaj na stavbu, jedná se zároveň o výdaj na technologii, pokud daný výdaj splňuje definiční znaky stavby a zároveň definiční znaky technologie. Projektová příručka totiž podle žalobce nikde nestanoví, že jeden konkrétní výdaj nemůže zároveň splňovat dvě kategorie. Přitom žalobce poukázal na definiční znaky technologie žalobce popsané v žalobě. Setrval i na své námitce nedostatečného odůvodnění toho, proč závěr, že sporná částka představuje výdaje na stavbu, vede k zamítnutí návrhu. Žalovaným uvedené pasáže Napadeného rozhodnutí nelze podle žalobce považovat za dostatečné zdůvodnění.

Žalobce dále opětovně poukázal na to, že řídící orgán schválil projekt přes několikastupňovou kontrolu projektu před jeho samotnou realizací. Odmítl srovnání s jiným jím realizovaným projektem. Nesouhlasil rovněž s vyjádřením žalovaného k námitkám nepřezkoumatelnosti Napadeného rozhodnutí a trval na tom, že se Napadené rozhodnutí vypořádává nikoliv se všemi námitkami žalobce vznesenými v průběhu správního řízení a neodůvodňuje zamítnutí návrhu jinak, než tím, že všechny námitky žalobce byly shledány jako nedůvodné.

K námitkám souvisejícím se závěry o porušení § 8 zákona o účetnictví žalobce uvedl, že žalovaný upřednostnil ohledně právní povahy vzduchotechniky čistých prostor výklad podle účetních a stavebních předpisů, nikoliv podle daňových předpisů reprezentovaných uvedeným Pokynem GFŘ D-6. Závěr dovozený žalovaným z výkladu pokynu však podle žalobce z tohoto pokynu nevyplývá, naopak z něj dle žalobce plyne, že i když jsou přístroje nebo zařízení pro klimatizaci a vzduchotechniku pevně spojeny s budovou nebo se stavbou, jsou i tak samostatnými movitými věcmi pro účely daňových zákonů. Žalobce poukazoval na to, že v průběhu správního řízení opakovaně uváděl, že ve svém projektu důsledně rozlišoval klasickou, kancelářskou vzduchotechniku a vzduchotechniku čistých prostor. Závěry žalovaného o tom, že vzduchotechnika je součástí stavby, lze podle žalobce označit za správné pouze u klasické, kancelářské vzduchotechniky, nikoli však ve vztahu ke vzduchotechnice čistých prostor, neboť oba druhy vzduchotechniky jsou na sobě zcela nezávislé a musí být zcela nezávislé, jinak by se nemohlo jednat o technologii čistých prostor. Vzduchotechnický systém čistých prostor nepředstavuje podle žalobce běžnou vzduchotechniku stavby a není určen pro účely zajišťování příznivých podmínek pro pobyt osob ve vnitřních prostorech budovy, nýbrž je určen pro účely zajišťování čistoty prostor pro biologický výzkum. Žalobce byl přesvědčen, že zatřídil sporné položky správně do rozpočtu a postupoval tímto v souladu s § 8 odst. 1 zákona o účetnictví a též v souladu s Pokynem GFŘ D-6.

Žalobce setrval na své argumentaci k nejednoznačnosti výkladu znění Projektové příručky OPPK a zopakoval odkazy na v žalobě uvedenou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu. Doplnil, že v demokratickém právním státě není přípustné, aby orgán vystupující ve vrchnostenském postavení nejprve neurčitě a vágně vymezil určité pravidlo, poté přes několikastupňovou kontrolu toho, zda určitý