1 As 143/2012 — Nejvyšší správní soud

10 A 131/2016- 77 - text 12 pokračování 10A 131/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Jaromíra Klepše v právní věci žalobce: K. M. bytem [adresa bydliště] proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2016, čj. MHMP 1213300/2016 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2016, čj. MHMP 1213300/2016, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobce. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2016, čj. MHMP 1213300/2016 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 9, odboru občanskoprávního (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 30. 5. 2016, čj. P09 26254/16/49 (dále též „Prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně v řízení zahájeném na žádost osoby zúčastněné na řízení zrušil podle § 12 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 133/2000 Sb.“), údaj o místu trvalého pobytu žalobce na adrese Praha 9 – Vysočany, Podkovářská 933/1. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) 3. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí shrnul předchozí průběh správního řízení, sumarizoval závěry vyslovené v Prvostupňovém rozhodnutí a reprodukoval obsah námitek, jimiž žalobce proti těmto závěrům v odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí brojil. 4. Žalovaný s poukazem na § 12 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 133/2000 Sb. konstatoval, že z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 25. 4. 2016, LV [číslo, obec, k. ú.], je zřejmé, že navrhovatelka (osoba zúčastněná na řízení) je jediným vlastníkem bytové jednotky č. 933/639 na předmětné adrese, a je tak oprávněna k podání žádosti o zrušení údaje o místu trvalého pobytu žalobce (svého syna) podle § 12 odst. 2 téhož zákona. Žalovaný poukázal na to, že předmětnou skutečnost ověřil nahlédnutím do katastru nemovitostí dne 28. 6. 2016. 5. Žalovaný dále uvedl, že další podmínkou pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu je zánik užívacího práva. Konstatoval, že žalobce své právo bydlet v předmětném bytě odvozoval od souhlasu své matky, osoby zúčastněné na řízení. Vzhledem k tomu, že osoba zúčastněná na řízení svůj souhlas odvolala, odvozené užívací právo žalobce podle žalovaného zaniklo a žalobci tak k předmětnému bytu nesvědčí žádný jiný právní důvod bydlení. 6. Skutečnost, že žalobce předmětný byt neužívá, vyplývá dle žalovaného z předloženého spisového materiálu, zejména z podaného návrhu, ze svědecké výpovědi D. Z., a z vyjádření osoby zúčastněné na řízení k podanému odvolání. Rovněž sám žalobce podle žalovaného při ústním jednání dne 30. 5. 2016, a také ve svém odvolání uvedl, že má v současné době pronajatý byt. Žalovaný v této souvislosti dále odkázal na názor zástupkyně veřejného ochránce práv, RNDr. Jitky Seitlové z roku 2007, který se týká hodnocení podmínek uvedených v ustanovení § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 133/2000 Sb., jenž dle žalovaného odpovídá závěrům zastávaným obecnými soudy (v tomto směru žalovaný poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze čj. 7 Ca 281/2006 - 48 ze dne 2. 4. 2008). Žalovaný uzavřel, že neužívání předmětného bytu žalobcem proto považoval za prokázané. 7. K námitkám uvedeným v odvolání žalovaný konstatoval, že v daném případě došlo k naplnění všech zákonných podmínek potřebných k úspěšnému zrušení údaje o místu trvalého pobytu občana uvedených v ustanovení § 12 odst. 1 a 2 zákona č. 133/2000 Sb., kterými jsou podání žádosti vlastníkem nebo oprávněnou osobou, zánik užívacího práva a neužívání bytu (viz výše). 8. K námitce týkající se navrženého důkazu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 As 50/2005 - 53), žalovaný podotknul, že po skončení dokazování v rámci ústního jednání dne 30. 5. 2016 měl správní orgán prvního stupně již dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí ve věci samé, žalobce byl s těmito podklady před vydáním rozhodnutí seznámen a neměl k dané věci dalších námitek (viz protokol o ústním jednání ze dne 30. 5. 2016). Správní orgán prvního stupně proto poté podle žalovaného vyhotovil rozhodnutí ve věci, které téhož dne doručil do datové schránky žalobce. Tímto jednáním tak nebyla podle žalovaného žalobci způsobena žádná újma, navíc tento důkaz není ani důkazním prostředkem ve smyslu ustanovení § 51 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ale toliko obecně známou skutečností, kterou není třeba v řízení provádět. Účastník proto může podle žalovaného v rámci řízení na rozsudek odkazovat, aniž by bylo třeba provést jej např. čtením jeho listinné podoby. Žalovaný s poukazem na § 3, § 2 a § 50 odst. 4 správního řádu uvedl, že dle § 52 správního řádu je provedení důkazů v kompetenci správního orgánu. Ten není dle žalovaného návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. 9. K námitkám týkajícím se vyživovací povinnosti žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí konstatoval, že dnem 1. 1. 2012 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), kterým byl mimo jiné zrušen zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“). Žalovaný uvedl, že vztahy mezi rodiči a dětmi jsou upraveny v části druhé občanského zákoníku. Poznamenal, že „podle ustanovení § 859 občanského zákoníku není vyživovací povinnost a právo na výživné součástí rodičovské odpovědnosti a jejich trvání nezávisí na nabytí zletilosti ani svéprávnosti. Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Plně svéprávným se člověk stává zletilostí, tj. dovršením osmnáctého roku věku“. V návaznosti na uvedené přitom dodal, že „jelikož rodičovská odpovědnost zaniká nabytím plné svéprávnosti dítěte, nejsou tak rodiče povinni zletilému dítěti poskytovat bydlení“. Žalovaný konstatoval, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2013, čj. 9 As 121/2012 - 47, „podle něhož mělo být dle názoru žalobce v jeho věci rozhodnuto, se týkal zrušení údaje o místu trvalého pobytu nezletilého dítěte“, přičemž v návaznosti na stručnou citaci z uvedeného rozhodnutí uzavřel, že námitky žalobce „nepovažuje za důvodné pro jiné posouzení věci, než jaké učinil správní orgán prvního stupně“. 10. Žalovaný dále uvedl, že z přihlášení občana k trvalému pobytu nevyplývají žádná práva k objektu (resp. k bytu) ani k vlastníkovi nemovitosti (resp. k nájemci bytu). O skutečnosti, že údaj o místu trvalého pobytu má pouze evidenční charakter, svědčí dle žalovaného i soudní judikatura, včetně závěrů uvedených ve výše označeném rozsudku Městského soudu v Praze. III. Žaloba 11. Žalobce v podané žalobě obecně předeslal, že nezákonnost rozhodnutí spatřuje v porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušením mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces, a v porušení zásady legitimního očekávání. Žalobce měl za to, že byl postupem správních orgánů zkrácen na svých právech, když mu trvalý pobyt neměl být zrušen. 12. Žalobce namítl, že dne 30. 5. 2016 prostřednictvím datové schránky navrhl důkaz, a sice rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 As 50/2005 - 53. Předmětné podání bylo dle žalobce žalovanému doručeno dne 30. 5. 2016 v 10:32:06 hodin, přičemž Prvostupňové rozhodnutí bylo žalobci doručeno téhož dne v 16:14:24 hodin. Správní orgán prvního stupně se však v tomto rozhodnutí vůbec nevypořádal s žalobcem navrženým důkazem. 13. Žalobce dále namítl, že žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, který však podle žalobce postupoval v rozporu s žalobcem citovanými závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2013, čj. 9 As 121/2012 - 47. Správní orgány podle žalobce předmětný názor Nejvyššího správního soudu ignorovaly, čímž dle žalobce porušily zásadu legitimního očekávání. 14. Žalobce rozvedl, že trvalý pobyt mu neměl být zrušen, neboť k němu má jeho matka, osoba zúčastněná na řízení, vyživovací povinnost současně s povinností zajistit mi bydlení, kterou však neplní. Plnění této povinnosti přitom podle žalobce nelze dovozovat z place