10 A 43/2017

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12.12.2016, č.j. 2015/580/16, 73072/ENV (dále jen „napadené rozhodnutí“), jakož i zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“). Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí ČIŽP ze dne 9.9.2016, č. j. ČIŽP/49/OOL/SR01/1605486.024/16/VUM (dále jen „rozhodnutí ČIŽP“), jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 175 000 Kč za správní delikt podle § 4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o ČIŽP“).

Žalobce se měl dopustit protiprávního jednání tím, že v červnu roku 2015 v Chráněné krajinné oblasti Beskydy v k. ú. Staré Hamry v lesním komplexu na pozemku určeném k plnění funkcí lesa p. č. 1442/2 v dílci 144A (dále také jen „předmětný PUPFL“), na němž vykonával právo hospodařit k lesům ve vlastnictví České republiky a vykonával zde práva a povinnosti vlastníka lesa podle zákona č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“), v postavení vlastníka lesa neusiloval při hospodařeni v lese o to, aby funkce lesa byly zachovány (plněny rovnoměrně a trvale), nepočínal si tak, aby nedocházelo k ohrožování lesů, neučinil vše, co mohl a měl, aby těžba a přibližování dříví byly prováděny tak, aby nedocházelo k nepřiměřenému poškozování lesa. Žalobce zejména na základě Smlouvy o provádění komplexních lesnických činností a prodeji dříví - 2015 – 2019, číselný kód veřejné zakázky: 112225, název části veřejné zakázky: Ostravice (dále také jen „Smlouva”), uzavřené mezi žalobcem a účastníkem řízení a právnickou osobou PETRA, spol. s r.o. (dále jen „spol. PETRA“ nebo „smluvní partner“) a na základě čtyř zadávacích listů (tří označených 12/18/05/2015 a jednoho označeného 12/25/05/2015), zadal spol. PETRA a zároveň jí umožnil provádět těžební činnosti, včetně kácení stromů a soustřeďováni dřiví, přičemž

V žalobě žalobce nejprve obecně uvedl, že nesouhlasí se skutkovým zjištěním, které vzal žalovaný při rozhodování o odvolání proti rozhodnutí ČIŽP za prokázané, ani s právním hodnocením žalovaného. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že toto rozhodnutí potvrdilo nezákonné rozhodnutí ČIŽP, které udělením pokuty zasáhlo do majetkové sféry žalobce. Napadené rozhodnutí je podle žalobce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a bylo vydáno v rozporu s principem právní jistoty a principem legislativního očekávaní.

Již konkrétně pak žalobce namítl, že ČIŽP nepředložila v průběhu správního řízení takové důkazy, kterými by najisto a řádně prokázala, že ze strany žalobce došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ust. § 4 písm. c) zákona o ČIŽP. V rozhodnutí ČIŽP správní orgán nedostatečně prokázal, že řešení jednání či opomenutí žalobce mělo za následek ohrožení životního prostředí, a výroková část rozhodnutí ČIŽP neměla oporu v odůvodnění rozhodnutí ani ve spisovém materiálu. Rozhodnutí ČIŽP tak bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí tvrdil, že u žalobce byla naplněna objektivní stránka správního deliktu, která měla vyplynout z toho, že žalobce poskytl dodavateli prací právo provádět na celé územní jednotce Ostravice komplexní lesnickou činnost a prodej dříví dle smlouvy a jejich příloh a zadávacích listů, pak toto skutkové hodnocení stavu a právní tvrzení žalovaného přesahovalo rámec veřejnoprávní sféry a zasahovalo nezákonně do sféry soukromoprávní. Žalovaný účelově dovozoval taková skutková tvrzení a závěry, aby bylo možné vůči žalobci obhájit oprávněnost udělené pokuty. Ve vztahu k objektivní stránce správního deliktu se žalovaný žádným způsobem nevymezil k tvrzení žalobce, že těžba dříví byla prováděna právě za účelem opatření stanovených v ust. § 32 lesního zákona v daném čase a dané lokalitě, a to za účelem předejití vzniku daleko větší škody (ve smyslu lesního zákona), byla-li by uvedená těžba nenařízena nebo zastavena.

Žalobce nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že jím podané odvolání proti rozhodnutí ČIŽP bylo obecné; obecným bylo naopak rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Správní orgán by ve smyslu správního řádu, zákona o ČIŽP, v souladu s Listinou základních práv a svobod a Ústavou neměl zasahovat do práv žalobce, které jsou mu dány v rámci těchto právních předpisů, a neměl by „utápět řízení v maličkostech“, pakliže samo řízení je vedeno nezákonným způsobem.

Dále žalobce tvrdil, že důkaz – kontrola před zahájením správního řízení – nebyl neodkladným a neopakovatelným úkonem ve smyslu ust. § 138 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „s. ř.“). Zajištění důkazu nedokládá jak formálně (odkazem na příslušné usnesení správního orgánu) ani materiálně (v čem byla spatřována důvodná obava), že jej nebude moci provést později.

Žalobce také namítl, že pokud bylo usnesení ČIŽP ze dne 17. 6. 2016 (výzva podle § 36 odst. 3 s. ř. - pozn. soudu) zrušeno rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 23. 8. 2016 a o odvolání žalobce ze dne 22. 6. 2016 nebylo správním orgánem rozhodnuto, pak žalobci nebyla řádně doručena a stanovena zákonná lhůta pro vyjádření a navržení důkazů před vydáním rozhodnutí, a ČIŽP jako správní orgán prvního stupně proto nemohl vydat prvostupňové rozhodnutí ze dne 9. 9. 2016 jako zákonné rozhodnutí ve smyslu správního řádu. V tomto případě nemohlo být podání žalobce ze dne 15. 9. 2016, doručené poštovním přepravcem dne 19.9.2016, vykládáno jako odvolání proti rozhodnutí ČIŽP, pakliže jeho obsahem bylo něco zcela jiného, včetně návrhu na ohledání místa v době před vydáním rozhodnutí ČIŽP.

Dále žalobce namítl, že ze strany žalovaného byla v jeho neprospěch překroucena právní kvalifikace uvedená v judikatuře soudů v obdobných případech, načež odkázal a bez dalšího citoval rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2004, č. j. 5 A 42/2002-43, ze dne 17. 7. 2008, č. j. 1 As 15/2007-141 a ze dne 20. 11. 2003, č. j. 5 A 73/2002-34.

Žalobce rovněž namítal nepřiměřenost výše udělené pokuty, a to ve vztahu k jiným účastníkům řízení v obdobné věci, přičemž poukázal na tiskové prohlášení ČIŽP vůči smluvnímu partnerovi a zřejmě jeho subdodavatelům. V žalobě pak navrhl, aby soud vyzval ČIŽP, aby jako důkaz předložila správní spisy týkající se uvedených jiných účastníků řízení v obdobné věci nebo alespoň příslušná pravomocná rozhodnutí o udělených pokutách.

V žalobě byly dále zopakovány námitky, které žalobce již uvedl v odvolání proti rozhodnutí ČIŽP. Vzhledem k užité formulaci a nepřehlednému uspořádání žaloby pojal soud pochybnosti o tom, zda žalobce tyto námitky považuje rovněž za námitky žalobní. Vzhledem k tomu, že odvolací námitky svým obsahem z velké části kopírují námitky žalobní, soud v závěru odůvodnění rozsudku (viz níže) vypořádá pouze ty odvolací námitky uvedené v žalobě, které se neshodují s námitkami, jež byly v žalobě zřetelně uplatněny jako námitky žalobní.

Žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobní tvrzení jsou fakticky totožná s důvody, které žalobce uváděl v rámci odvolání; k těmto námitkám se vyjádřil již v rámci napadeného rozhodnutí. Zároveň konstatoval, že žalobce své námitky koncipoval v průběhu celého správního řízení velice obecně, tedy bez uvedení konkrétních skutečností, které by jeho tvrzení potvrzovaly.

Žalovaný podotkl, že žalobce v žalobě nekonkrétně a pouze obecně konstatoval, že napadené rozhodnutí, potažmo rozhodnutí ČIŽP, bylo nezákonné, ale neuvedl, v čem tuto nezákonnost spatřuje. Nekonkrétně poukazoval na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí s odkazem na principy právní jistoty a „legislativního očekávání“. Žalovaný konstatoval, že zákonnost rozhodnutí zkoumal obligatorně v plném rozsahu a neshledal přitom žádné nedostatky. ČIŽP v dané věci postupovala v souladu se správním řádem, tj. vydala rozhodnutí, jímž uložila žalobci po provedeném správním řízení pokutu, přičemž v souladu se správním řádem a zákonem o ČIŽP dostatečně odůvodnila svůj skutkový závěr o vlastním zavinění žalobce v rámci právní kvalifikace správního deliktu, a to i ve vztahu k posouzení příčinné souvislosti. Vzhledem k tomu žalovaný považoval nekonkrétní a obecné námitky žalobce za nedůvodné. ČIŽP dovozovala odpovědnost žalobce z jiných konkrétních nedostatečných jednání žalobce, který neučinil vše, co mohl a měl, aby předešel nebo zabránil ohrožení životního prostředí. Pokud se týká žalobcem zmiňovaného principu právní jistoty, pak žalovaný odkázal na oznámení o zahájení správního řízení ze dne 13. 5. 2016, č. j. ČIŽP/49/OOL/SR01/1605486.002/16/VUM, ve kterém ČIŽP jednoznačně deklarovala, že s žalobcem bylo zahajováno správní řízení o uložení pokuty za správní delikt podle ust. § 4 písm. c) zákona o ČIŽP. Ve výše uvedeném oznámení byly rovněž uvedeny důvody, které vedly ČIŽP k zahájení předmětného správního řízení s žalobcem.

Žalovaný také konstatoval, že jednotlivá opatření v ochraně lesa realizovaná za účelem naplnění povinností zakotvených v ust. § 32 lesního zákona nemohou být prováděna v rozporu s dalšími ustanoveními lesního zákona. V daném případě by žalobce v rámci plnění povinností zakotvených v ust. § 32 lesního zákona při použití jím nevyčerpaných jiných technologií (např. přibližování vytěženého dříví lanovým dopravním zařízením na horní „lesní cestu Jančurovice“, odkornění, chemická asanace vytěženého dříví) předmětný PUPFL nepřiměřeně nepoškodil.

Přestože námitky žalobce byly koncipovány v jeho odvolání proti rozhodnutí ČIŽP obecným způsobem, bez popisu konkrétních vytýkaných okolností případu, na které by mohl žalovaný reagovat, je žalovaný toho názoru, že v jím vedené odvolací části řízení postupoval v souladu s Ústavou České republiky, Listinou základních práv a svobod a správním řádem. Žalovaný se s opakovanými, obecnými a nekonkrétními tvrzeními žalobce vypořádal jednotlivě v napadeném rozhodnutí

Usnesení ze dne 17. 6. 2016, č. j. ČIŽP/49/OOL/SR01/1605486.009/16/VUM, kterým ČIŽP stanovila podle ust. § 36 odst. 3 a § 39 odst. 1 správního řádu žalobci lhůtu 7 dnů ode dne doručení tohoto usnesení, do kdy se mohl před vydáním rozhodnutí vyjádřit k podkladům rozhodnutí, žalovaný na základě odvolání žalobce zrušil a závislé řízení o stanovení lhůty k provedení úkonu zastavil, a to z důvodu dalšího doplňování spisu. Dne 30. 8. 2016 vydala ČIŽP usnesení, kterým stanovila žalobci další lhůtu 7 dnů ode dne doručení tohoto usnesení, do kdy se mohl před vydáním rozhodnutí vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Proti tomuto usnesení se žalobce neodvolal. Toto usnesení nabylo právní moci dne 16. 9. 2016. Žalobce své vyjádření ve věci uložení pokuty zaslal ČIŽP až dne 16. 9. 2016 (doručeno ČIŽP dne 19. 9. 2016). Žalovaný usnesením prodloužil ČIŽP zákonnou lhůtu o 20 dnů pro vydání rozhodnutí; tuto lhůtu však prodloužil ČIŽP, nikoliv žalobci k uplatňování jeho procesních práv v průběhu řízení.

Co se týká žalobcem namítaného porušení práva zakotveného v ust. § 36 odst. 3 s. ř., k tomu se žalovaný rovněž vyjádřil v napadeném rozhodnutí. Konstatoval, že ČIŽP žalobci umožnila aktivně vykonávat práva zakotvená v ust. § 36 a § 38 s. ř. (mohl navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, mohl v řízení vyjádřit své stanovisko, bylo mu umožněno před vydáním rozhodnutí se vyjádřit k podkladům rozhodnutí a nahlížet do spisu). Žalobce se k zahájenému správnímu řízení vyjádřil přípisem ze dne 3. 6. 2016 a zároveň předal listinné podklady, ve kterých obhajoval své postupy uplatňované na PUPFL. Do spisu žalobce nahlédl dvakrát, přičemž si jednak nechal pořizovat kopie a jednak si sám část spisu fotograficky dokumentoval a pořizoval si výpisy. Po vydání rozhodnutí ČIŽP zaslal žalobce ČIŽP dne 16. 9. 2016 přípis, který byl ČIŽP doručen dne 19. 9. 2016. Následně žalobce podal dne 23. 9. 2016 k poštovní přepravě odvolání. Z výše uvedeného podle žalovaného vyplývalo, že přípis žalobce ze dne 16. 9. 2016, který byl doručen ČIŽP až po vydání rozhodnutí ČIŽP (dne 9. 9. 2016), tj. dne 19. 9. 2016, byl žalovaným následně posouzen jako odvolání proti rozhodnutí ČIŽP.

Co se týče namítané nepřiměřené výše udělené pokuty, ČIŽP dle názoru žalovaného v souladu s ust. § 5 odst. 1 zákona o ČIŽP přihlížela zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání, což bylo v rozhodnutí ČIŽP náležitě odůvodněno a žalovaný se s učiněnými závěry ztotožnil. Žalovaný v této souvislosti rovněž poukázal na to, že nejvyšší sankce byla uložena dodavateli prací, a to ve výši 200 000 Kč za spáchání správního deliktu podle ust. § 4 písm. c) zákona o ČIŽP.

Ohledně žalobcem namítaného výkladu soukromoprávního vztahu (žalobce a dodavatel prací) ze strany ČIŽP žalovaný doplnil, že soukromoprávní vztah nebyl ČIŽP hodnocen, neboť jednotlivá smluvní ujednání nebyla z její strany podrobena zkoumání, zda byla v rozporu s lesním zákonem, potažmo jinými právními předpisy, ale byla použita k hodnocení ohledně prokázání příčinné souvislosti mezi jednáním žalobce a následkem tohoto jednání. Žalovaný dodal, že každý vlastník lesa bez ohledu na soukromoprávní vztah je povinen plnit jednotlivá ustanovení lesního zákona a hospodařit na PUPFL tak, aby nedocházelo k ohrožení či poškození životního prostředí v lesích.

Ohledně namítaného časového vymezení hodnocení jednotlivých podkladů a důkazů, včetně těch, které navrhovali účastníci řízení podle ust. § 50 odst. 4 správního řádu, žalovaný uvedl, že správní řád v žádném ustanovení nevymezuje, kdy, tj. v jaké fázi správního řízení, musí správní orgán hodnotit jednotlivé podklady, návrhy či důkazy navržené účastníky řízení. Je tudíž zcela nepochybné, že nebylo v rozporu se správním řádem, pokud tak ČIŽP učinila v rozhodnutí ČIŽP.

Tvrzení žalobce, že z rozhodnutí ČIŽP nevyplývá vztah mezi skutkovým zjištěním a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, dle žalovaného neodpovídá skutečnosti. ČIŽP se takovým hodnocením ve svém rozhodnutí zabývala, a to zejména na str. 12 až 18 a rovněž pak na str. 27 až 31. Žalovaný uzavřel, že věc žalobce byla spravedlivě posouzena, a to i s ohledem na ust. § 2 odst. 4 s. ř.

Z předloženého spisového materiálu vyplývají následující, pro posouzení věci rozhodné skutečnosti:

Dne 11. 12. 2014 uzavřel žalobce se smluvním partnerem (spol. PETRA) Smlouvu (Smlouvu o provádění komplexních lesnických činností a prodej dříví – 2015 – 2019, Číselný kód části veřejné zakázky: 112225, Název části veřejné zakázky: Ostravice). V předmětu Smlouvy [čl. V. Smlouvy] je uvedeno, že „Smluvní partner se za podmínek uvedených ve Smlouvě zavazuje po dobu trvání této Smlouvy pro Lesy ČR řádně a s odbornou péčí provádět Lesnické činnosti zahrnující poskytování Pěstebních činností a Těžebních činností na SÚJ Ostravice, č. 11207, LS Ostravice.

Dne 24. 6. 2015 zaslala Správa Chráněné krajinné oblasti Beskydy ČIŽP podnět v souvislosti s nepřiměřeným narušením půdního krytu a poškozením stromů při těžbě a soustřeďování dříví na předmětném PUPFL.

Z Protokolu o kontrole ze dne 13. 4. 2016, č. j. ČIŽP/49/OOL/1508841/065/16/VUM vyplynulo, že na předmětném PUPFL bylo v dílci 144A zjištěno, že v jeho střední a zejména jihovýchodní (horní části) části, zejména v porostu 144A15/la, proběhla těžba a přibližování dříví. Při manipulaci a soustřeďování dříví došlo k tomu, že povrch půdy neunesl tíhu techniky vyvážející dříví, došlo k proříznutí povrchu lesní půdy, protlačení techniky do plastické části půdy a bočnímu vytlačením spodní vrstvy, nepřiměřenému narušení půdního krytu, poškození stromů rostoucích u přibližovací linky (přetržení kořenů, a to i v porostech 144A1b a 144A2, přes něž linka probíhala). Celková délka východní linky byla cca 257 m; koleje hlubší než 10 cm byly zjištěny v délce 210 m, tj. byly zjištěny na cca 82 % délky linky (jak vyplývá z konkrétních naměřených hodnot, většina kolejí měla hloubku více jak 15 cm); největší hloubka vyjeté koleje činila 74 cm, největší sklon 17° a průměrný 12,6°. Celková délka západní linky byla cca 211 m; koleje hlubší než 10 cm byly zjištěny v délce 56 m, tj. byly zjištěny na cca 27 % délky linky (jak vyplývá z konkrétních naměřených hodnot, koleje v délce 56 m byly prakticky výhradně 15 cm a hlubší); největší hloubka vyjeté koleje činila 71 cm, největší sklon 18° a průměrný 12,1°. Naměřené hodnoty byly obsaženy i v příloze č. 3 Protokolu o kontrole. K oběma linkám - linky nebyly vyznačeny v porostní mapě, a tudíž na ně ČIŽP nenahlížela jako na linky trvalé. Pojezdová šířka strojů byla 3,3 m, v kolejích byly vytlačeny otisky pneumatik, nebyly zjištěny otisky pásů, nebylo zjištěno použití roštů, nebylo zjištěno systematické a po celé délce linky aplikované položení klestu do trasy linky před zahájením přibližovacích prací anebo v jejich průběhu. V dílci 114A, v horní etáži porostu 114A15/la, tj. v etáži 114A15, se nacházelo 55 stojících živých stromů ve střední části kmene poškozených při těžbě a přibližování dříví oděrem kůry, dále ve spodní části kmene anebo na kořenových nábězích, přičemž se jednalo vždy o poškození větší než 100 cm2, v řadě případů však i o plochy řádově metrů čtverečních. Dále se v protokolu uvádí, že žalobce postupoval v rozporu s ust. § 34 odst. 1 lesního zákona, a že s ním bude zahájeno správní řízení o uložení pokuty podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP. Dne 15. 4. 2016 byl tento protokol doručen žalobci.

Dne 16. 5. 2016 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení správního řízení o uložení pokuty ze dne 13. 5. 2016, č. j. ČIŽP/49/OOL/SR01/1605486.002/16/VUM. ČIŽP v oznámení uvedla, že bylo zahájeno řízení ve věci uložení pokuty podle ust. § 4 písm. c) zákona o ČIŽP, a zároveň popsala, v čem správní delikt žalobce spatřuje.

Dne 3. 6. 2016 byl sepsán protokol č. j. ČIŽP/49/OOL/SR01/1605486.005/16/VUM z ústního jednání a nahlížení do spisu, kdy žalobce, v zastoupení svého lesního správce, předložil písemné vyjádření ze dne 2. 6. 2016 k zahájení správního řízení ve věci uložení pokuty a fotografické přílohy.

Dne 1. 7. 2016 ČIŽP podala žádost o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí ve správním řízení vedeném podle zákona o ČIŽP, která měla uplynout dne 15. 7. 2016. Dne 13. 7. 2016 vydalo Ministerstvo životního prostředí usnesení č.j. 1195/580/16; 48412/ENV, kterým zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí prodloužilo o 45 dnů.

Dne 19. 8. 2016 ČIŽP podala opět žádost o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí ve správním řízení vedené podle zákona o ČIŽP.

Dne 20. 6. 2016 bylo žalobci doručeno usnesení ze dne 17. 6. 2016, č. j. ČIŽP/49/OOL/SR01/1605486.009/16/VUM, kterým ČIŽP stanovila lhůtu 7 dnů ode dne doručení tohoto usnesení, do kdy se mohl žalobce vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 21. 6. 2016 odvolání, které bylo doručeno dne 22. 6. 2016. Dne 23. 8. 2016 vydalo Ministerstvo životního prostředí rozhodnutí č.j. 1357/580/16, 54814/ENV, kterým zrušilo výše uvedené usnesení a závislé řízení o stanovení lhůty k provedení úkonu zastavilo. V odůvodnění Ministerstvo životního prostředí uvedlo, že s ohledem na skutečnost, že Ministerstvo životního prostředí prodloužilo zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí z důvodu poskytnutí nové dostatečně dlouhé doby žalobci k vyjádření se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním a ČIŽP z důvodu dalšího doplňování spisu opětovně požádala o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí, stalo se napadené usnesení předčasně učiněným. Ministerstvu životního prostředí tak nezbylo, než ho pro rozpor s právním předpisem podle ust. § 90 odst. 1 písm. a) s. ř. zrušit a závislé řízení o stanovení lhůty zastavit. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 26. 8. 2016.

Usnesením ze dne 30. 8. 2016, č. j. ČIŽP/49/OOL/SR01/1605486.022/16/VUM, které nabylo právní moci dne 16. 9. 2016, byla žalobci stanovena lhůta 7 dnů ode dne doručení tohoto usnesení, do kdy se mohl před vydáním rozhodnutí vyjádřit k podkladům rozhodnutí.

Dne 9. 9. 2016 bylo vydáno rozhodnutí ČIŽP. Dne 19. 9. 2016 bylo ČIŽP doručeno podání žalobce ze dne 15. 9. 2016, nadepsané jako „vyjádření účastníka řízení před vydáním rozhodnutí.“ Dne 26. 9. 2016 bylo ČIŽP doručeno podání žalobce ze dne 23. 9. 2016, nadepsané jako „odvolání proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Ostrava ze dne 9. 9. 2016 – sp. zn. SR01/1605486, č. j. ČIŽP/49/OOL/SR01/165486.024/16/VUM“. Dne 12. 12. 2016 bylo vydáno napadené rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí ČIŽP a zamítnuto odvolání žalobce.

Při ústním jednání před soudem konaném dne 5.12.2019 účastníci řízení setrvali na svých stanoviscích. Zástupce žalobce odkázal na obsah žaloby a vyzdvihl některá žalobní tvrzení. Poukázal na to, že kontrolovaná lokalita není zasažena kůrovcem, k čemuž soudu k důkazu předložil mapy o stavu kůrovcové kalamity na daném území. Zástupkyně žalovaného zdůraznila, že žalobce byl potrestán za tzv. ohrožovací správní delikt (vytvoření podmínek pro působení biotických a abiotických činitelů…), jehož podstatou není skutečné poškození životního prostředí. Návrhy žalobce na provedení důkazů soud usnesením zamítl, neboť shledal, že pro posouzení věci postačuje vyjít z obsahu správního spisu.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“).

Městský soud v Praze považuje v prvé řadě za nezbytné uvést, že podle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je jednou z podstatných náležitostí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu uvedení žalobních bodů. Jejich podstatou je konkrétní vylíčení toho, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné či nicotné. Žaloba, tak jak byla žalobcem formulována, je dle názoru soudu na samé hranici, která ještě umožňuje soudu věcný přezkum napadeného rozhodnutí.

Správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační; od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu. Proto také musí vymezení žalobního bodu - a setrvání na těchto mezích i v dalších fázích řízení - garantovat zásadu rovnosti účastníků řízení; stanoví tak i žalovanému meze jeho obrany, tedy to, k čemu se má vyjádřit a k čemu má předložit protiargumenty. Jestliže žalobní bod těmto požadavkům vyhovuje, je projednání způsobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, a případně - v mezích této formulace - v průběhu řízení dále doplněn. K tomu je ale třeba dodat, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej.

Obsáhlý a souvislý text žaloby, který ze značné části pouze „opisuje“ podané odvolání, v němž lze jen obtížně jednoznačně určit, zda namítané vady se vztahují k rozhodnutí správního orgánu prvého stupně nebo i k žalobou napadenému rozhodnutí, za situace, kdy není zřejmé, zda žalobce toliko rekapituluje předcházející průběh správního řízení nebo opakuje odvolací námitky jako námitky žalobní, to vše umožnilo soudu provést přezkum žalobou napadeného rozhodnutí pouze v obecné rovině, s výjimkou těch námitek, které svojí určitostí a srozumitelností byly způsobilé k tomu, aby se jimi soud zabýval podrobně a individuálně.

Úvodem žalobce namítal, že ČIŽP najisto neprokázala, že ze strany žalobce došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP.

Podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP inspekce uloží pokutu až do výše 5 000 000 Kč právnickým nebo fyzickým osobám, které svým jednáním nebo opomenutím ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvoří podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.

Podle čl. VII odst. 1 Smlouvy je smluvní partner povinen provádět Lesnické činnosti řádně, včas, s odbornou péčí, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a v souladu se Smlouvou, předcházet vzniku škod a chránit oprávněné zájmy Lesů ČR, se kterými byl srozuměn či které jsou zřejmé s ohledem na odbornou kvalifikaci Smluvního partnera a poskytnout Lesům ČR potřebnou součinnost umožňující zejména kontrolu kvality a rozsahu provádění Lesnických činností.

Podle čl. VII odst. 5 Smlouvy Rozsah a specifikace podmínek provádění Lesnických činností stanovených Smlouvou budou průběžně konkretizovány v Projektech. Smluvní partner je povinen provádět Lesnické činnosti rovněž v souladu se Zadávacími listy.

Podle čl. VII odst. 9 Smlouvy je při provádění Lesnických činností Smluvní partner povinen počínat si tak, aby nedocházelo k nedůvodné újmě zejména na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, přičemž tuto povinnost prevence má Smluvní partner jak vůči Lesům ČR, tak vůči jakýmkoli třetím osobám (subjektům). Pro účely této Smlouvy se za škodu považuje majetková i nemajetková újma. V rámci své prevenční povinnosti podle tohoto ustanovení je Smluvní partner zároveň povinen bez zbytečného odkladu informovat Lesy ČR o jakémkoli hrozícím nebezpečí vzniku škody; tím není dotčena povinnost Smluvního partnera zakročit k odvrácení této škody. V případě živelných pohrom jsou obě smluvní strany povinny vynaložit maximální úsilí k minimalizaci škod vzniklých v důsledku živelných pohrom.

Podle čl. VII odst. 11 Smlouvy jsou Lesy ČR oprávněny omezit či zastavit provádění Lesnických činností, (včetně příjmu a akceptace Číselníků dle Porostů), jestliže jejich další výkon ohrožuje nebo by i jen mohl ohrozit životní prostředí či jiné veřejné zájmy, oprávněné zájmy Lesů ČR, nebo splnění povinností Lesů ČR podle platných a účinných právních předpisů, včetně Zákona o majetkovém vyrovnání s RC a NS, nebo oprávnění Lesů ČR užívat získané certifikáty, je-li výkon těchto činností v rozporu s právními předpisy nebo s pravomocným rozhodnutím soudu či správního orgánu, příp. je-li výkon těchto činností v rozporu se Smlouvou. Pro vyloučení pochybností se uvádí, že oprávněným zájmem Lesů ČR se pro účely této Smlouvy rozumí také zájem na včasné a řádné úhradě pohledávek Lesů ČR za Smluvním partnerem. Pokyn Lesů ČR k omezení či zastavení Lesnických činností musí být učiněn v písemné formě. Smluvní partner se zavazuje takový pokyn od Lesů ČR převzít a dodržet. Smluvní partner odpovídá za škodu způsobenou nedodržením pokynu Lesů ČR dle tohoto odstavce.

Žalobce je státním podnikem, jehož postavení a právní poměry jsou upraveny zejména zákonem č. 77/1997 Sb., o státním podniku. Žalobce ve smyslu ust. § 2 písm. d) zákona o lesích hospodaří v lesích, které jsou ve vlastnictví státu, a které byly žalobci státem k hospodaření svěřeny (viz také čl. III odst. 1 Smlouvy). Podle § 4 odst. 1 lesního zákona se na žalobce jakožto osobu, které bylo svěřeno užívání předmětného PUPFL, vztahují stejné povinnosti, jaké má podle lesního zákona vlastník lesa. Podle § 11 odst. 2 lesního zákona je vlastník lesa povinen usilovat při hospodaření v lese o to, aby nepoškozoval zájmy jiných vlastníků lesů a funkce lesa byly zachovány (plněny rovnoměrně a trvale) a aby byl zachován (chráněn) genofond lesních dřevin.

Na základě právě uvedeného tak lze souhlasit s tvrzením ČIŽP, že na žalobce lze klást vyšší právní nároky, neboť podniká v oblasti lesnictví, je povinen znát a dodržovat předpisy na úseku ochrany lesa jako složky životního prostředí při provádění lesnických činností, včetně činností prováděných na předmětném PUPFL, a zároveň, a to zejména, musí při hospodaření v lese dbát o to, aby les nebyl nikterak poškozován nebo ohrožován.

V souvislosti s naplněním znaků skutkové podstaty správního deliktu (nyní přestupku) podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP považuje soud za vhodné zdůraznit, že ke spáchání správního deliktu a založení odpovědnosti právnické osoby je nezbytné, aby byly mj. naplněny všechny znaky skutkové podstaty, mezi něž patří i objektivní stránka deliktu. Obligatorními znaky objektivní stránky jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi. Příčinná souvislost – kauzální nexus – je vztah mezi protiprávním jednáním jako příčinou a škodlivým následkem, který je právě tímto jednáním vyvolán. V případě správního deliktu dle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP je odpovědnost sankcionovaného subjektu primárně odvozena od činnosti, nikoli od právního poměru k pozemku. To však neznamená, že by tím byla odpovědnost žalobce jakožto vlastníka lesa vyloučena. Naopak je třeba ve shodě s judikaturou správních soudů posoudit, zda žalobce s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti svým jednáním či opomenutím ohrozil životní prostředí v lesích, jinak řečeno, zda by k ohrožení životního prostředí došlo i v případě absence jednání či opomenutí ze strany žalobce (viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2009, č. j. 9 As 50/2008-64 či obdobně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, č. j. 9 A 55/2015-70).

Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce dne 11. 12. 2014 uzavřel se spol. PETRA smlouvu o provádění komplexních lesnických činností a prodeji dříví, a to na celou smluvní územní jednotu Ostravice č. 11207, LS Ostravice (čl. V odst. 1 Smlouvy). Ve Smlouvě si žalobce mimo jiné vyhradil právo omezit či zastavit provádění lesnických činností, jestliže by jejich další výkon ohrožoval nebo by mohl ohrozit životní prostředí či jiné veřejné zájmy (čl. VII odst. 11 Smlouvy). V zadávacím listu ze dne 12. 5. 2015 určeném spol. PETRA žalobce zvolil technologie pro přibližování dříví na předmětném PUPFL, a to lanovku („L“), koně („K“) a univerzální kolový traktor („UKT“). Následně, jak vyplývá z dalšího zadávacího listu, žalobce spol. PETRA povolil u 100 m3 použít technologii přibližování harvestorovou technologií (za sucha) („HV pouze za sucha“), jinak lanovkou („jinak L“). Toto vyplývá také z vyjádření žalobce ze dne 2. 10. 2015.

Z vyjádření žalobce ze dne 2. 10. 2015, č. j. LCR110/005130/2015, resp. z jeho příloh, pak vyplývají další, pro věc samou rozhodné skutečnosti.

Dne 2. 6. 2015 došlo k pochůzce žalobce v porostu 144A15, ze kterého byl sepsán zápis podepsaný žalobcem a zástupcem spol. PETRA. Z tohoto zápisu vyplývá, že žalobce zjistil neoprávněný vjezd harvestoru do lesního porostu a konstatoval, že smluvní partner (spol. PETRA) nedodržel určenou trasu. Dále žalobce zjistil, že na místě vznikly velké (hluboké) koleje a došlo ke zničení okolního porostu. Bylo taktéž zaznamenáno, že situace bude řešena po ukončení práce.

Na základě uvedeného se soud ztotožňuje se závěry, které jsou uvedeny v rozhodnutí ČIŽP, že již v této fázi si žalobce počínal nepřiměřeně a svým nekonáním ohrozil životní prostředí v lesích tím, že vytvořil podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů.

Dne 10. 6. 2015 došlo k jednání žalobce a spol. PETRA, ze kterého byl dne 12. 6. 2015 sepsán Zápis z jednání. Z tohoto jednání vyplynulo, že spol. PETRA neměla k dispozici deklarované počty lidí a výrobních prostředků. Zároveň bylo zjištěno, že spol. PETRA znovu „vjela v porostu 144 A 15 těžební technikou mimo vyznačenou linku, přičemž došlo ke značnému poškození půdního povrchu a zároveň k zásadnímu poškození navazující kultury.“ Namísto toho, aby učinil konkrétní opatření, která by dalšímu poškozování okolního porostu zamezila, se žalobce spokojil s pouhým konstatováním, že tento „přístup do porostu 144 A15 mimo dohodnutou linku nebyl revírníkem povolen a obecně se již ze strany SP (Smluvního partnera, pozn. soudu) nebude opakovat.“ Soud se tak ztotožňuje se závěry ČIŽP, která uvedla, že žalobce, „když v jednom porostu po devíti dnech opakovaně zjistil nepřiměřené narušení půdního krytu, ani zdaleka neučinil vše, co učinit mohl a měl, aby zabránil dalším pracím prováděným harvestorovým uzlem na neúnosném povrchu a zabránil zhoršování stavu půdního krytu, jeho nepřiměřenému narušování. Navíc ve Smlouvě LČR-PETRA a jejích přílohách není nic, co by účastníku bránilo, aby technologii, jíž bylo způsobeno nepřiměřené narušení půdního krytu, smluvnímu partnerovi, PETŘE, s okamžitou platností zakázal, anebo aby PETŘE určil jinou technologii anebo jiné trasy soustřeďování dříví anebo případně, aby práce prováděné harvestorovým uzlem omezil nebo zastavil.“

Nadto ze Zápisu z kontroly, která proběhla od 18. 6. 2015 do 23. 6. 2015, vyplývá, že byla zjištěna další pochybení. Jednak v porostu 144A15, u Zadávacího listu č. 12/25/05/2015 a 12/18/05/2015 došlo k nedodržení technologie a směru přibližování a Zvláštních podmínek. Žalobce tak vyžadoval po spol. PETRA, aby okamžitě začala dodržovat ustanovení Zadávacích listů, což by kontroloval namátkovou kontrolou. Dále došlo ke značnému poškození přirozeného zmlazení a vytváření erozních rýh, kdy přes upozornění v Zadávacím listu bylo dřevo vyváženo za mokra, a ve dvou případech si spol. PETRA, případně její subdodavatel, vytvořila přes zmlazení dvě nové přibližovací linky. Jako nápravné opatření žalobce opět pouze vyžadoval okamžité dodržování ustanovení Zadávacího listu. V průběhu kontroly se v porostu nacházelo také osm poškozených živých stromů s odřenými kmeny a náběhy, případně poškození od lanového úvazku. Ve zpracované části lanovkového porostu se vyvážecí souprava při nakládání dřeva uvazovala lanem za živé stojící stromy bez ochranných límců, přičemž poškozené stromy nebyly ošetřeny. Jako nápravu žalobce požadoval po každé odpracované směně provést ošetření poraněných stromů a na tuto povinnost upozornil. Žalobce navrhl smluvní sankci a zároveň také navrhl preventivně upozornit revírníky na kontrolu dodržování všech ustanovení Smlouvy a jejich Příloh a Dodatků. Ostatně zástupce spol. PETRA, její bývalý zaměstnanec Zdeněk Polášek, do záznamu o podání vysvětlení ze dne 18. 9. 2015, č.j. ČIŽP/49/OOL/1508841.015/ 15/VUM uvedl, že harvestor „začal kácet a manipulovat začátkem června. Zpracoval asi 150 m3, a protože nemohla přijet vyvážečka z důvodu poruchy, práci harvestor v porostu ukončil a šel pracovat do jiného porostu. Toto zmanipulované dřevo leželo na vývozním místě (uprostřed porostu) asi 14 dní. Během těchto 14 dní byla postavena lanovka, která zahájila přibližování dříví v celých délkách na příkaz pana B., mého přímého nadřízeného, na vývozní místo vedle již zmanipulovaných sortimentů, později, z nedostatku místa, i na již dříve uložené výřezy. Příkaz, byl udělen ústně strojníku lanovky, panu P. K.. Strojníku se to nelíbilo, ale příkaz respektoval do okamžiku, kdy z nakupeného dříví málem spadla paní K., která mu odepínala úvazky. O tom, že se přibližuje dolů, jsem se dozvěděl, až bylo na místě takto přiblíženo cca 100 m3. Pak přijela vyvážecí souprava s trakčním lanem a začala vyvážet dřevo. Bylo sucho. Ve čtvrtek 18. 06. 2015 přišel pan P., a když zjistil skládku sortimentů a nezmanipulovaných kmenů na ploše s vývraty a přirozeným zmlazením, dal ústní pokyn/doporučení, aby dřevo bylo co nejdříve vymizeno a v pondělí přijede vyčíslit škody na přirozeném zmlazení.“ Na dotaz, zda bylo přibližování harvestorem a lanovkou provedeno v souladu se zadáním ze strany žalobce, pracovník spol. PETRA uvedl, že „[n]ebylo. Do příkazu pana B. a přibližování lanovou, ano. Pak ale začala přibližovat lanovka dolů a tím došlo k porušení zadání, viz zadávací listy.“

Lze tak opět souhlasit se závěrem ČIŽP, že žalobce prokazatelně nejpozději ke dni 18. 6. 2015 zjistil, že spol. PETRA „a její subdodavatelé v rozporu se zadávacími listy přiblížili dříví lanovkou v celých délkách na vývozní místo ve střední části svahu, a to dříví o objemu cca 200-300 m3, tj. v několikanásobku množství dříví uvedeného v zadávacím listu ZL 12/25/05/2015 (100 m3), na vývozním místě bylo shromážděno nezmanipulované dříví i zmanipulované dříví (sortimenty), a to v místech, kde se předtím nacházelo přirozené zmlazení. Přesto účastník řízení práce naprosto zjevně prováděné v rozporu se zadávacími listy nezastavil. Nezastavil je, i když dřevní hmota byla PETROU a jejími subdodavateli shromážděna na vývozním místě ve střední části svahu pro další využití harvestorového uzlu, a to toho harvestorového uzlu, jejž před zahájením prací LČR neměly v úmyslu povolit (viz např. první zadávací list ZL 12/18/05/2015 na 775 m3), nepochybně kvůli znalosti předmětné lokality, místních klimatických a půdních podmínek.“

Ze shora uvedeného tak vyplývá, jak ostatně ve svém rozhodnutí uvedla i ČIŽP, že se žalobce choval nezodpovědně a v rozporu s ust. § 4 písm. c) zákona o ČIŽP, když nepodnikl žádná konkrétní opatření zamezující poškozování životního prostřední, a to přesto, že se opakovaně (nejméně dne 2. 6. 2015, 10. 6. 2015, 18. 6. 2015) dozvěděl o poškozování okolního prostoru a vjezdu nepřípustné a nepovolené techniky, jež byla v rozporu s podmínkami stanovenými Smlouvou, resp. v Zadávacích listech. Jak již bylo uvedeno v rozhodnutí ČIŽP, žalobce zejména nevyžadoval včas a dostatečně plnění smluvní povinnosti, aby spol. PETRA prováděla lesnické činnosti s odbornou péčí a předcházela vzniku škod (čl. VII odst. 1 Smlouvy). Žalobce taktéž neprovedl dostatečně a včas kroky, kterými by vynutil plnění povinnosti spol. PETRA provádět lesnickou činnost v souladu se zadávacími listy (čl. VII odst. 5 Smlouvy), povinnost počínat si tak, aby nedocházelo k nedůvodné újmě zejména na přírodě a životním prostředí, povinnost informovat žalobce o jakémkoliv hrozícím nebezpečí vzniku škody (čl. VII odst. 9 Smlouvy). Přes všechna zjištěná porušení, o kterých prokazatelně věděl, se žalobce spokojil s pouhým (opakovaným) upozorněním na to, aby byla dodržována ustanovení Zadávacích listů, a přestože se tak (opakovaně) nedělo, nevyužil, ač se toto nabízelo, svého oprávnění a práce nezastavil.

Na základě výše uvedeného se soud plně ztotožnil se žalovaným, že žalobce svým (ne)jednáním a opomenutím zapříčinil ohrožení lesa ve smyslu ust. § 4 písm. c) zákona o ČIŽP. Uzavřel totiž se spol. PETRA Smlouvu o provádění komplexních lesnických činností a prodeji dříví - 2015-2019 a v Zadávacích listech doporučil vhodnou technologii pro soustřeďování dříví při určitých klimatických podmínkách. Přestože následně žalobce prokazatelně zjistil, že přibližování dříví je prováděno v rozporu se Zadávacími listy, a za jakých místních a klimatických podmínek přibližování probíhá, a byl si vědom takto způsobených následků (poškození stromů, poškození přirozeného zmlazení a vytváření erozních rýh, …), práce nepřerušil do doby, než bude možné přibližovat dříví bez nepřiměřeného narušení půdního krytu, případně neurčil a nevyžadoval, aby přibližování bylo provedeno jinou vhodnější technologií. Jednání, resp. opomenutí žalobce, mělo přímý vliv na vznik škodlivého následku, v daném případě vytvoření podmínek pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů. Správní orgány proto nepochybily, pokud žalobce shledaly odpovědným za spáchání správního deliktu podle § 4 písm. c) zákona o ČIŽP. Žalovaný i ČIŽP přitom uvedené závěry ve svých rozhodnutích pečlivě a přezkoumatelně odůvodnili. Soud tak považuje úvodní žalobní námitku za nedůvodnou, jelikož správními orgány bylo jednoznačně prokázáno, že se žalobce uvedeného správního deliktu dopustil.

Pokud žalobce namítal, že se žalovaný nikterak nevymezil k jeho tvrzení, že těžba uvedeného dříví byla prováděna za účelem stanoveným v ust. § 32 lesního zákona, neboť pokud by těžba byla nenařízena nebo zastavena, vznikla by daleko větší škoda, tato námitka rovněž není důvodná. Žalovaný na straně 8 a 9 napadeného rozhodnutí přiléhavě uvedl, že ke splnění podmínek uvedených v ust. § 32 lesního zákona existovaly i jiné technologie, jimiž bylo možno naplnit povinnosti při ochraně lesa před hmyzími škůdci. Při nevyhovujících klimatických podmínkách pro přibližování dříví žalobce nevyčerpal všechny technologie (např. přibližování vytěženého dříví lanovým dopravním zařízením na horní „lesní cestu Jančurovice“, odkornění, chemická asanace vytěženého dříví), které mohly zabránit škodám jak na půdním krytu, tak i na přirozeném zmlazení. Žalovaný v rámci vypořádání uvedeného tvrzení rovněž uvedl, že žalobce „mohl začít s asanací již v první polovině června, kdy bylo vytěženo cca 100 m3 dříví. Namísto toho leželo zpracované dříví z důvodu porouchané vyvážecí soupravy v dolní části svahu bez zásahu téměř 14 dnů. Dodavatel prací mohl rovněž asanovat dříví po jeho přiblížení lanovým dopravním zařízením na horní lesní cestu Jančurovice, a to chemicky v případě vhodných klimatických podmínek, popř. odkorněním či odvozem. Namísto toho bylo dříví přibližováno lanovým dopravním zařízením dolů doprostřed svahu a odsud pak na lesní cestu Gajdičná. (…) z žádného z podkladů pro vydání rozhodnutí nevyplývá, že by ke dni 25. 6. 2015 (viz protokol o dílčí kontrole č. j. ČIŽP/49/OOL/1508841.002/15/VUM ze dne 25. 6. 2015) bylo dříví na předmětném PUPFL napadeno kalamitními hmyzími škůdci. Na fotografiích ani na videozáznamech pořízených při první kontrole dne 25. 6. 2015 nejsou zřejmé žádné známky napadení hmyzími škůdci. Z těchto podkladů je zároveň nepochybné, že dříví uložené v hraních u spodní odvozní lesní cesty Gajdičná nebylo ke dni 25. 6. 2015 chemicky ošetřeno proti hmyzím škůdcům.“ Proti citovaným závěrům žalovaného žalobce žádné konkrétní žalobní námitky nevznesl.

Dále žalobce namítal, že rozhodnutí ČIŽP bylo obecné a že by správní orgán neměl utápět řízení v maličkostech, pakliže samo řízení bylo vedeno nezákonným způsobem. K tomu soud podotýká, že mu není zřejmé, co žalobce citovaným slovním spojením „utápět řízení v maličkostech“ mínil. Žalobce použité slovní spojení nespecifikoval ani nevysvětlil. Jak již bylo soudem konstatováno shora, nejen podaná žaloba, ale také podané odvolání povětšinou obsahují jen obecná, blíže nekonkretizovaná tvrzení. Nutno ovšem konstatovat, že protiprávní jednání, za které byl žalobce správním orgánem sankcionován, za maličkost rozhodně považovat nelze.

Problematikou řádného odůvodnění rozhodnutí správního orgánu se opakovaně zabývala soudní judikatura, podle které je nezbytné, aby se správní orgán v souladu s ustanovením § 68 odst. 3 s. ř. vypořádal s námitkami účastníků řízení takovým způsobem, aby z odůvodnění jeho rozhodnutí bylo možno dovodit, z jakého důvodu považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 – 109), v opačném případě může své rozhodnutí zatížit nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Uvedené platí tím spíš pro odvolací řízení, kdy jen ze samotného podání odvolání lze předpokládat, že účastník bude namítat rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí či předcházejícího řízení (§ 82 odst. 2 s. ř.) a povinností odvolacího správního orgánu bude tyto námitky přezkoumat (§ 89 odst. 2 správního řádu), přičemž nevypořádání uplatněných odvolacích námitek zpravidla rovněž způsobuje nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 – 84).

Podle § 82 odst. 2 s. ř. odvolání musí mít náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 a musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí. Odvolání se podává s potřebným počtem stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal správnímu orgánu a aby každý účastník dostal jeden stejnopis. Nepodá-li účastník potřebný počet stejnopisů, vyhotoví je správní orgán na náklady účastníka.

Podle § 89 odst. 2 s. ř. odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.

Nejvyšší správní soud dne 13. 2. 2008 pod č. j. 2 As 56/2007-71 uvedl, že nyní platný a účinný správní řád zvýšil „odpovědnost účastníka řízení za rozsah odvolacího přezkumu, neboť jeho dispozici svěřil, v jakém rozsahu a z jakých hledisek má být prvostupňové rozhodnutí přezkoumáváno – s výjimkou skutečností, které je povinen zkoumat bez ohledu na obsah odvolání.“

V projednávané věci žalovaný při vypořádání odvolacích námitek žalobce postupoval v souladu se zákonem. Stejně jako žalobní námitky, které jsou téměř totožné s námitkami odvolacími, byly i odvolací námitky, jak již bylo zmíněno výše, obecného charakteru. Žalobce sice namítal obecná pochybení, kterých se měla při rozhodování dopustit ČIŽP, nicméně pak již v rozporu s ust. § 82 odst. 2 s. ř. tato pochybení v některých případech nekonkretizoval a neuvedl, v čem přesně je spatřuje. Lze tak potvrdit postup žalovaného, který v napadeném rozhodnutí toto opakovaně zdůraznil a k toliko obecně namítaným skutečnostem se ve smyslu ust. § 89 odst. 2 taktéž vyjádřil pouze v obecné rovině.

Po prostudování napadeného rozhodnutí soud dospěl k závěru, že žalovaný si počínal nanejvýš pečlivě, když nepřehledné odvolání žalobce rozčlenil do odstavců podle odvolacích námitek, a ke každé z nich se postupně vyjádřil na stranách 2 až 15 napadeného rozhodnutí. Pokud byla odvolací námitka formulována dostatečně konkrétně a určitě a ve smyslu § 82 odst. 2 s. ř. z ní bylo zřejmé, v čem je spatřován rozpor s právními předpisy, nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo, žalovaný se s ní řádně a úplně vypořádal. Naopak za situace, kdy byla námitka formulována obecně, nebylo možné po žalovaném požadovat, aby nad rámec své přezkumné činnosti dovozoval a domýšlel, kde konkrétně a v čem žalobce rozpor spatřuje, a proto se k takové námitce vyjádřil pouze obecně.

Poté, co soud přezkoumal napadené rozhodnutí a uplatněné odvolací námitky, musí konstatovat, že napadené rozhodnutí není obecné, jak uvádí žalobce, naopak je zcela konkrétní a vypořádává se všemi odvolacími námitkami žalobce včetně souladu rozhodnutí ČIŽP a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy.

Žalobce dále v podané žalobě tvrdil, že kontrola provedená před zahájením správního řízení nebyla neodkladným a neopakovatelným úkonem ve smyslu ust. § 138 odst. 1 s. ř. Z této námitky není zcela zřejmé, jakou kontrolu před zahájením správního řízení měl žalobce na mysli. Pokud však jde o kontrolu zahájenou dne 25. 6. 2015, jejímž výstupem byl Protokol o kontrole ze dne 13. 4. 2016, č. j. ČŽP/49/OOL/1508841.065/16/VUM, tak tu nelze vztáhnout pod institut zajišťování důkazu podle § 138 s. ř. Důkaz před zahájením samotného správního řízení totiž sice lze zajistit jednak za podmínek § 138 s. ř., ale taktéž na základě provedené kontroly v souladu se zákonem č. 255/2012 Sb., o kontrole (dále jen „kontrolní řád“).

Nejvyšší správní soud se v minulosti opakovaně vyjádřil k tomu, že protokol o kontrole jakožto listinný důkaz je důkazním prostředkem přípustným (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013-35). Nejvyšší správní soud (v návaznosti na dřívější judikaturu Vrchního soudu v Praze) již v rozsudku ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 As 21/2007 – 80 konstatoval, že výsledky kontroly, provedené podle zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, který byl zrušen kontrolním řádem, „mohou být podkladem pro zahájení správního řízení o uložení pokuty vůči odpovědnému subjektu a jedním z důkazů, kterým je prokazováno protiprávní jednání odpovědného subjektu, avšak samy o sobě nenahrazují ani nemohou nahradit dokazování provedené postupem stanoveným správním řádem v rámci následně vedeného správního řízení o uložení správní sankce. … Při rozhodování o vyvození sankční odpovědnosti vůči odpovědnému subjektu se správní orgán nemůže spokojit bez dalšího pouze s kontrolním zjištěním učiněným v rámci kontroly, provedeným podle zákona č. 552/1991 Sb. [které navíc kontrolovaný subjekt (stěžovatel) od počátku zpochybňoval], ale bylo povinností, v souladu s ustanovením § 32 odst. 1 správního řádu vycházet při rozhodování ze skutečného stavu věci a za tím účelem provést řádné dokazování. Jak již bylo uvedeno, výsledky kontroly provedené podle zákona č. 552/1991 Sb., mohou být podkladem pro zahájení řízení o uložení pokuty vůči odpovědnému subjektu a jedním z důkazů, kterými je prokazováno protiprávní jednání odpovědného subjektu, avšak samy o sobě nenahrazují, ani nemohou nahradit, dokazování provedené postupem stanoveným správním řádem v rámci následně vedeného správního řízení o uložení sankce“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2012, č. j. 4 Ads 177/2011-120). Tyto závěry pak lze plně aplikovat i na aktuální věc a účinnou právní úpravu. Protokol o kontrole však musí být jako důkaz řádně proveden (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2012, č. j. 4 Ads 177/2011-120).

Byť toto žalobce v podané žalobě výslovně nenamítal, Městský soud v Praze považuje za vhodné uvést, že správní orgány neprovedly řádné dokazování Protokolem o kontrole ze dne 13. 4. 2016. V přítomnosti účastníků řízení či veřejnosti se důkaz listinou provádí tak, že se přečte nebo sdělí její obsah (§ 53 odst. 6 s. ř.), jinak se o provedení důkazu listinou učiní pouze záznam do spisu. Bylo by totiž naprosto bezúčelné, aby žalovaný musel informovat žalobce o tom, že v uvedený den a hodinu si hodlá přečíst předmětnou listinu, a tak jí provést jako důkaz. Uvedené platí tím spíše, že správní orgán není povinen sdělovat účastníkům řízení předběžný úsudek o důkazu plynoucím z provedeného důkazního prostředku. Své úvahy o hodnocení důkazu vtělí správní orgán až do odůvodnění správního rozhodnutí (§ 68 odst. 3 s. ř.). S obsahem listinného důkazního prostředku se může účastník řízení seznámit při nahlížení do spisu, např. v souvislosti se seznamováním se s podklady před vydáním rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2016, č. j. 1 As 80/2016-30). Není tak nezbytné vyrozumět účastníka řízení, že se bude provádět důkaz listinou spočívající pouze v tom, že ji správní orgán přečte, resp. učiní o tom podle § 53 odst. 6 s. ř. záznam do spisu, a nutnost přítomnosti účastníků při tomto přečtení listiny nelze dovozovat ani z § 53 odst. 6 s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. 1 As 157/2012-40).

V posuzované věci ČIŽP ani žalovaný důkaz neprovedli ani během jednání a nebyl o tom učiněn ani záznam do spisu. Nicméně účastník řízení (žalobce) se s předmětným Protokolem o kontrole i dalšími listinami založenými ve spisovém materiálu zcela zřejmě seznámil. Ze správního spisu totiž vyplývá, že se žalobce s Protokolem o kontrole i dalšími listinnými důkazy seznámil za přítomnosti úřední osoby, a to při ústním jednání dne 3. 6. 2016, č.j. ČIŽP/49/OOL/SR01/ 1605486.005/16/VUM a následně ještě dne 19. 8. 2016, č.j. ČIŽP/49/OOL/SR01/ 1605486.019/16/VUM. Poté byla žalobci usnesením ze dne 30. 8. 2016 dána možnost, aby se dle § 36 odst. 3 s. ř k těmto podkladům rozhodnutí vyjádřil, což žalobce ve stanovené lhůtě neučinil.

Pokud správní orgán prvního stupně o provedení důkazu nesepsal protokol (§ 53 odst. 6 a § 18 odst. 1 s. ř.), jedná se o vadu řízení. K tomu, aby tato vada řízení mohla být důvodem pro zrušení správního rozhodnutí, by však musela mít potenciálně vliv na jeho zákonnost [viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003, č. j. 6 A 12/2001 - 51, ze dne 18. 3. 2004, č.j. 6 A 51/2001 - 30, ze dne 13. 3. 2013, č. j. 1 As 157/2012 – 40 či ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40].

V tomto ohledu lze citovat z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2016, č.j. 1 As 80/2016-30, který se zabýval rozsahem soudního přezkumu správního rozhodnutí a jeho dopady v případě zjištěných procesních vad. „Ve správním soudnictví soudy poskytují ochranu veřejným subjektivním právům (§ 2 s. ř. s.). Správní soudy obecně bdí nad dodržováním hmotného i procesního práva správními orgány. Procesní pokračování pravidla však nejsou samoúčelná, ale slouží k uplatňování a prosazování subjektivních hmotných práv. Prostor pro zásah soudu z důvodu procesního pochybení správního orgánu je proto dán jen tehdy, pokud pochybení mohlo mít vliv na subjektivní hmotná práva. Naopak tento prostor dán není, pokud sice správní orgán při své činnosti pochybil, avšak pochybení se ve hmotných subjektivních právech účastníka nijak neprojevilo. V takovém případě by se totiž rozhodnutí správního orgánu pro nepodstatnou vadu řízení zrušilo a následně by správní orgány vydaly po obsahové stránce rozhodnutí stejné, pouze již bez oné procesní vady. Takovýto postup by nejen postrádal logiku, navíc by ale i neodůvodněně plýtval prostředky účastníků