1 As 113/2012 — Nejvyšší správní soud

10 A 78/2015- 31 - text 24 pokračování 10A 78/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové, a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a Mgr. Martina Lachmanna v právní věci žalobce: Společenství vlastníků jednotek Ahepjukova 4 sídlem Ahepjukova 2789/4, Ostrava, Moravská Ostrava, zastoupeného JUDr. Vladimírem Bartlem, CSc., advokátem sídlem Sokolská třída 871/6 702 00 Ostrava proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů Pplk. Sochora 727/27 170 00 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 30. března 2015, čj. SPR-5638/09-78 takto: I. Rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 30. března 2015, čj. SPR-5638/09-78 se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen žalobci zaplatit na náhradě nákladů částku ve výši 9.800 Kč ve lhůtě 30 dní od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobce domáhal přezkumu rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 30. března 2015, čj. SPR-5638/09-78 (dále jen „žalované rozhodnutí“). Předseda žalovaného tímto rozhodnutím zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2015, č. j. SPR-5638/09-70 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím žalovaný uznal žalobce vinným ze spáchání správních deliktů (I.) podle ustanovení § 45 odst. 1 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů (dále též jen „zákon o ochraně osobních údajů“), (II.) podle ustanovení § 45 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů a (III.) podle ustanovení § 45 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů. Za uvedená jednání žalovaný žalobci uložil pokutu ve výši 20.000 Kč a povinnost paušální náhrady řízení ve výši 1.000 Kč. Přesná specifikace správních deliktů je obsažena v obou rozhodnutích, které jsou účastníkům dostatečně známy. 2. Uvedených správních deliktů se žalobce dopustil jako správce osobních údajů v souvislosti s provozováním kamerového systému tvořeného 7 kamerami umístěnými u vchodu, ve vstupní hale, v hale před výtahy, ve výtazích, na schodišti do sklepa a na venkovní fasádě bytového domu v období od 16. 8. 2008 do 15. 6. 2009 tím, že (I.) bez souhlasu osob shromažďoval osobní údaje obyvatel bytů prostřednictvím kamer ve vnitřních prostorách bytového domu a všech dotčených osob prostřednictvím kamer na venkovní fasádě bytového domu, které zabíraly veřejné prostranství včetně vstupu do second handu a do prostor ordinace lékaře, (II.) že bez souhlasu těchto osob jejich osobní údaje uvedeným způsobem zpracovával, (III.), že neposkytl dotčeným osobám pohybujícím se v prostoru monitorovaném kamerovým systémem informace o provozu tohoto systému, když pouze instaloval štítky „objekt je sledován kamerovým systémem“ u vchodu do bytového domu a „objekt je monitorován kamerovým systémem s pořízením záznamu, Společenství vlastníků Ahepjukova“ na obvodových zdech domu. II. Žaloba a vyjádření k ní 3. Žalobce v žalobě namítl zmatečnost žalovaného rozhodnutí. Žalobce tvrdí, že toto rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s rozkladem ze dne 12. února 2015 a v rozporu s ustanovením § 152 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „správní řád“). Žalobce poukázal na to, že v rozkladu navrhoval bud’ zrušení předmětného rozhodnutí nebo jeho změnu - snížení výše pokuty. Navíc v rozhodnutí ze dne 12. února 2015 nebyla podle žalobce řádně vypořádána argumentace uplatněná žalobcem ve zmíněném rozkladu, jak vyplyne z porovnání obsahu předmětného rozkladu a argumentace obsažené v napadeném zamítavém rozhodnutí ze dne 30. března 2015, Čj. SPR-5638/09-78 předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů. 4. Žalobce poukázal na to, že rozsudkem městského soudu ze dne 24. 10. 2014, č. j. 5 A 166/2010-48 bylo v podstatě ve stejné věci (bylo i tehdy vytýkáno stejné porušení zákona o ochraně osobních údajů a žalobci - SVJ byla uložena pokuta ve výši 20 000 Kč) zrušeno rozhodnutí ze dne 28. 4. 2010, SPR-5638/09-49 předsedy žalovaného a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Žalobce uvedl, že žalovaný poté 29. ledna 2015, pod č. j. SPR-5638/09-70 vydal nové rozhodnutí v podstatě se stejným obsahem jako rozhodnutí zrušené rozsudkem městského soudu ze dne 24. 10. 2014, č. j. 5 A 166/2010-48, a opětovně žalobci uložil pokutu ve výši 20.000,- Kč v rozporu s právními názory vyslovenými v citovaném rozsudku. Žalobce uvedl, že důvod pro zrušení tehdy žalovaného rozhodnutí o rozkladu byl mj. zmatečný postup žalovaného ohledně změny rozhodnutí prvního stupně v rozporu s § 152 odst. 5 písm. a) správního řádu. Žalobce dále poukázal na to, že rozhodnutím ze dne 11. 10. 2014, č. j. SPR-5638/09-64 zrušil předseda žalovaného rozhodnutí ze dne 1. 2. 2010, č. j. SPR 5638/09-34; přitom městský soud zrušil rozhodnutí ze dne 28. 4. 2010, SPR-5638/09-49 předsedy žalovaného, které měnilo rozhodnutí předsedy žalovaného, ze dne 1. 2. 2010, č. j. SPR 5638/09-34. Podle žalobce zrušením daného rozhodnutí předsedy žalovaného shora citovaným rozsudkem městského soudu bylo rovněž zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2010, čj. SPR 5638/09-34. 5. Dalším žalobním bodem bylo, že žalobce v rámci rozkladu ze dne 12. 2. 2015 namítl podjatost členů rozkladové komise označených v seznamu členů jako „externí pracovník". Žalobce poukázal na to, že zmínění „externí pracovníci" jsou odměňováni a dochází tím k formě pracovněprávního vztahu. Žalobce trvá na tom, že rozkladová komise, resp. její složení poté není v souladu s ustanovením § 152 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád v rozhodném znění. Nejsou totiž odlišitelní členové rozkladové komise - tzv. kmenoví zaměstnanci od „externích pracovníků". Tato rozkladová komise neměla podle žalobce legitimaci k předložení návrhu na rozhodnutí předsedy žalovaného podle § 152 odst. 3 věty první správního řádu a není přitom rozhodné, že předseda žalovaného není zmíněným návrhem rozkladové komise vázán. Žalobce poukázal na to, že později obdržel rozhodnutí ze dne 22. 5. 2015, čj. SPR-5638/09-84, kterým byl zamítnut rozklad žalobce. Žalobce považuje i toto rozhodnutí za nesrozumitelné. Např. usnesení ze dne 20. 3. 2015, čj. SPR-563 8/09-77 předseda žalovaného mj. tvrdí, že „ani jeden z členů rozkladové komise není v tomto řízení oprávněnou úřední osobou“ naproti tomu v argumentaci v rozhodnutí SPR-5638/09-94 dovozuje opak. 6. Žalobce je dále toho názoru, že je sporné, zda žalovaný dosavadním postupem proti SVJ tj. opakovaným sankcionováním v podobě zmíněné pokuty 20.000 Kč a tedy potlačováním práva žalobce na zákonnou ochranu majetku (při respektování principu rovnosti) neporušuje ústavní pořádek České republiky. Poukázal na to, že žalobce předmětným kamerovým systémem nedělá nic jiného, než že v souladu s odpovědností správce předmětného bytového domu chrání soukromý majetek vlastníků - členů SVJ a předmětného bytového domu jako celku. Na druhé straně např. kasino musí být vybaveno zabezpečovací zařízením atd. (viz zák. č. 202/1990 Sb. a prováděcí vyhl. č. 285/1998 Sb. v rozhodných zněních). Policie ČR nebo Městská policie může chránit (mj.) majetek (stejného zákonného obsahu a ochrany, jako majetek členů SVJ) kamerovými systémy bez omezení. 7. Pokud jde o meritum věci, žalobce odkázal na svou žalobu, která byla u městského soudu projednána pod sp. zn. 5 A 166/2010. Konkrétně poté žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného v prvostupňovém rozhodnuti ze dne 29. ledna 2015, čj. SPR-5638/09-70, když na str. 11/18 tvrdí, že kamery zabírají přístupové cesty jednotlivým bytům; kamery provozované žalobcem nikdy nezabíraly a nezabírají přístupové cesty k jednotlivým bytům. 8. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. l As 113/2012-133, z něhož vyplývá, že pokud je provozování předmětného kamerového systému nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce a jestliže žalobce provozuje kamerový systém v souladu s § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů v rozhodném znění, pak žalobce nemůže být vůbec postižen za správní delikt podle § 44 odst. 2 písm. e) cit. zákona. Žalobce je přitom toho názoru, že i když zpracovával osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů, bylo to ovšem za splnění podmínek uvedených v § 5 odst. 2 písm. e) cit. zákona. 9. Pokud se jedná o vytýkané porušení informační povinnosti žalobcem, žalobce tvrdí, že informační povinnost neporušil. Žalobce odkázal na bod [113] shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č j. l As 113/2012-133, kde se dovozuje, že nelze žalobce za jeho opomenutí postihnout, a to se zřetelem na situaci naprosté právní nejistoty vytvořené nejasným právem Evropské unie a toto právo implementujícím obsahově nejasným českým zákonem, v kombinaci s celkově nekonzistentní správní praxí žalovaného; postih stěžovatele (zde žalobce-SVJ) byl podle žalobce byl v rozporu s čl. 7 odst. 1 Úmluvy. Řada výtek předsedy žalovaného byla podle názoru žalobce př