1 As 8/2010 — Nejvyšší správní soud

10 A 96/2015- 93 - text 14 pokračování 10A 96/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a Mgr. Martina Lachmanna v právní věci žalobce: O. Č. zastoupen Mgr. Darinou Čunderlíkovou, advokátkou sídlem Na Švihance 1519/11, Praha 2 proti žalovanému: Český rozhlas sídlem Vinohradská 1409/12, Praha 2 zastoupen JUDr. Petrem Tomanem, LL.M, advokátem sídlem Trojanova 2022/12, Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí generálního ředitele žalovaného ze dne 24. 4. 2015, č. j. Inf. CRo 2/2015 - 4, takto: I. Rozhodnutí generálního ředitele žalovaného ze dne 24. 4. 2015, č. j. Inf. CRo 2/2015 - 4, a rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2015, č. j. Inf. CRo 2/2015 - 2, se zrušují. II. Žalovanému se ukládá, aby do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku poskytl žalobci informace uvádějící výši platů náměstků generálního ředitele Českého rozhlasu a šéfredaktorů celoplošných stanic Českého rozhlasu – Radiožurnál, Dvojka, Vltava, Plus, a to jak základních platů, tak funkčních příplatků, požitků a bonusů v období leden 2014 až leden 2015 včetně. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč k rukám Mgr. Dariny Čunderlíkové, advokátky. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí generálního ředitele žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2015, č. j. Inf. CRo 2/2015 - 2. Prvostupňovým rozhodnutím byla odmítnuta žalobcova žádost o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, (dále jen „informační zákon“), v níž požadoval uvedení základních platů a funkčních příplatků, požitků a bonusů v období leden 2014 až leden 2015 náměstků generálního ředitele žalovaného a šéfredaktorů celoplošných stanic Radiožurnál, Dvojka, Vltava a Plus. Napadené rozhodnutí je opřeno o jediný důvod, a sice že zaměstnanci žalovaného nejsou příjemci veřejných prostředků ve smyslu § 8b odst. 1 informačního zákona, neboť žalovaný vůbec s takovými prostředky nehospodaří. II. Napadené rozhodnutí 2. Generální ředitel žalovaného v napadeném rozhodnutí uvedl, že se žalobce domáhal osobních údajů dotčených zaměstnanců, které lze dle § 8a informačního zákona poskytnout pouze v souladu s příslušnými právními předpisy. Podle § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“) lze však osobní údaje zpracovávat jen se souhlasem jejich subjektu; v tomto případě dotčení zaměstnanci souhlasy se zveřejněním svých platů odmítli udělit. 3. Ustanovení § 8b informačního zákona se dle napadeného rozhodnutí na zaměstnance žalovaného nevztahuje, neboť nejsou příjemci veřejných prostředků. Podle rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 5 As 64/2008 - 155, č. 1918/2009 Sb. NSS, a ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 - 62, č. 3155/2015 Sb. NSS, je třeba pojem veřejné prostředky v § 8b informačního zákona vykládat v souladu s jedinou definicí tohoto pojmu v právním řádu České republiky, která je uvedena v § 2 písm. g) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o finanční kontrole“). Podle tohoto ustanovení lze veřejnými prostředky rozumět jen prostředky patřící státu nebo jiné osobě uvedené v § 2 písm. a) zákona o finanční kontrole, mezi něž žalovaný nepatří. Žalovaný hospodaří s celou paletou prostředků, z nichž některé mají původ v koncesionářských poplatcích, jiné ve správě vlastního majetku. Ustanovení § 8b informačního zákona ani související judikatura tedy na zaměstnance žalovaného nemůže dopadat, a proto bylo namístě žalobcovu žádost o informace odmítnout. III. Žaloba 4. Žalobce tvrdí, že právní názor, na němž je založeno napadené rozhodnutí, je nezákonný. Upozorňuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012, č. j. 10 A 289/2011 - 25, který se týkal zcela obdobného případu poskytování informací o platech vedoucích zaměstnanců České televize. Městský soud v uvedeném rozsudku dovodil, že zaměstnanci České televize jsou příjemci veřejných prostředků ve smyslu § 8b informačního zákona; obdobné závěry se musí vztahovat i na žalovaného. 5. Dle žalobce neobstojí ani argument, že žalovaný hospodaří s prostředky pocházejícími z různých zdrojů. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008, č. j. 8 As 57/2006 - 67, č. 1688/2008 Sb. NSS, nelze vyloučit kontrolu hospodaření s veřejnými prostředky pouze na základě argumentu, že povinný subjekt hospodaří rovněž s vlastními prostředky, jejichž oddělení v hospodaření není možné. Též ze statutu žalovaného vyplývá, že je převážně financován veřejností. 6. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí prvostupňové zrušil a uložil žalovanému požadované informace poskytnout. IV. Vyjádření žalovaného k žalobě, replika žalobce a duplika žalovaného 7. Žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Shrnul argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, dle níž jeho zaměstnanci nejsou příjemci veřejných prostředků ve smyslu § 8b informačního zákona. Nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že vyhovění žalobcově žádosti by znamenalo nepřiměřený zásah do práva na soukromí dotčených zaměstnanců. Zájem na veřejné kontrole financování žalovaného přitom nad právy zaměstnanců nemůže převážit, neboť kontrola žalovaného je dostatečně zajištěna zveřejňováním výročních zpráv. 8. Dále žalovaný uvedl, že žalobce své právo na informace zneužil. Mezi roky 2006 a 2013 byl žalobce zaměstnancem žalovaného. Od té doby žalovaného opakovaně veřejně kritizuje, a podává na něj stížnosti. Žalovaný podrobně popsal řadu případů, kdy si žalobce takto počínal. Podle žalovaného je žalobcovo chování zneužitím práva; k tomu odkázal na závěry rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky Pardubice ze dne 13. 2. 2015, č. j. 52 A 76/2014 - 97. 9. Žalovaný též uvedl, že je žalobní návrh neurčitý, neboť v něm není konkretizováno, která konkrétní rozhodnutí mají být zrušena. Ze zbytku žaloby lze sice tuto skutečnost dovodit, avšak tím neurčitost žalobního návrhu není zhojena. Jelikož je žalobní petit neurčitý, byl by i nevykonatelný. 10. V replice ze dne 22. 9. 2015 žalobce zrekapituloval svou argumentaci uvedenou již v žalobě. K otázce přiměřenosti zásahu do práva dotčených zaměstnanců žalovaného na ochranu soukromí žalobce zdůraznil, že dle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. 3155/2015 Sb. NSS by zveřejnění platu nepřiměřeně postihlo jen zaměstnance v servisních a pomocných postaveních, mezi něž osoby dotčené v nyní projednávané věci bezpochyby nepatří. Dále poukázal na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012, č. j. 10 A 289/2011 - 26, v němž byla odmítnuta tatáž argumentace České televize, kterou v nyní projednávané věci uplatňuje žalovaný. 11. K otázce zneužití práva na informace žalobce poukázal na svou novinářskou práci, v rámci níž se fungování žalovaného dlouhodobě věnuje. K opakovaným stížnostem podávaným na žalovaného žalobce uvedl, že často stížnosti podává k podnětu jiných osob, například současných zaměstnanců žalovaného, kteří nechtějí stížnosti podávat vlastním jménem. Navíc poukázal na skutečnost, že řada jeho stížností byla alespoň částečně úspěšná. 12. Žalovaný reagoval obsáhlou duplikou ze dne 23. 10. 2015, v níž dále rozváděl svou argumentaci, dle níž jeho zaměstnanci nejsou odměňování z veřejných prostředků, a tedy by bylo v rozporu s účelem zákona o přístupu k informacím, pokud by podle něj měly být informace o platech zaměstnanců žalovaného poskytovány. Dle názoru žalovaného by poskytnutí informací o platech vedoucích zaměstnanců žalobci neobstálo v testu proporcionality; žalobce signalizuje, že je připraven poskytnuté informace medializovat, což by představovalo velmi intenzivní zásah do práv dotčených zaměstnanců. Žalovaný dále setrval na tvrzení, že žalobce práva na informace zneužívá k poškození žalovaného, na němž má zájem z důvodu osobní zaujatosti vůči žalovanému jako svému bývalému zaměstnavateli a některým jeho zaměstnancům. Žalovaný uzavřel tvrzením, že poskytnutí požadovaných informací by bylo v rozporu s právem Evropské unie; poukázal na rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve věcech Volker und Markus Schecke a Eifert a Österreichischer Rundufnk a další. V. Ústní jednání 13. Dne 5. 12. 2019 se ve věci konalo ústní jednání. 14. Soud nejprve shrnul podstatný obsah správního spisu. 15. Žalobce dne 12. 3. 2015 prostřednictvím e-mailu požádal žalovaného podle zákona o přístupu k informacím „o informace uvádějící platy náměstků generálního ředitele ČRo a šéfredaktorů celoplošných stanic ČRo (Radiožurnál, Dvojka, Vltava, Plus), a to jak uvedení základních platů, tak uvedení funkčních příplatků, požitků a bonusů v období 1/2014 – 1/2015 včetně“. 16. Rozhodnutím ža