8 Ads 98/2016 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 1/2017- 60 - text 7 10 Ad 1/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobce: Ing. P. B., MBA bytem U L., Z. zastoupený advokátem Mgr. Lukášem Krumlem sídlem Panská 1, 110 00 Praha 1 proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 4. 2014, č. j. 42000/003194/14/010/NT, sp. zn. NP/RN/91/14 takto: I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 4. 2014, č. j. 42000/003194/14/010/NT, sp. zn. NP/RN/91/14, a rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 28.2.2014, č.j. 42013/180-6203-2.1.2012-19/14-RN-Sch/5, se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 24 456 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce advokáta Mgr. Lukáše Krumla. Odůvodnění: I. Předmět řízení a obsah žaloby 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 28.2.2014, č.j. 42013/180-6203-2.1.2012-19/14-RN-Sch/5 (dále též jen „rozhodnutí správního orgánu“). Rozhodnutím správního orgánu byla žalobci na základě § 126 odst. 1 a 4 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, v relevantním znění (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“) uložena povinnost uhradit regresní náhradu v celkové výši 395.728 Kč, a to s odkazem na vyplacení nemocenské paní A. Z. (dále jen „poškozená“) v celkové výši 395.728 Kč, které byla žalobcem způsobenou dopravní nehodou způsobena pracovní neschopnost trvající od 17.2.2011 do 9.2.2012 a pokračující od 9.2.2012 do 26.3.2013. 2. Žalobce v podané žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí je nesprávné a vybočuje z mezí a hledisek stanovených zákonem, neboť bylo vydáno na základě zneužití správního uvážení a opakovaně nedostatečně a nesprávně zjištěného stavu. Připustil, že byl rozhodnutím vydaným v příkazním řízení u Městského úřadu Rokycany, odboru dopravy, ze dne 6.9.2011, č.j. 8691/OD/11, uznán vinným ze spáchání dopravní nehody, při které došlo ke škodě na zdraví dvou osob a majetkové škodě na vozidle, tj. svým protiprávním jednáním zavinil vznik události, z níž vznikl poškozené nárok na dávku nemocenského pojištění v uplatňované výši. 3. Žalobce má nicméně za to, že nenese přímou majetkovou odpovědnost a není osobně povinen regresní náhradu platit. K dopravní nehodě, v jejímž důsledku vznikla škoda, došlo v rámci pracovní cesty a při použití služebního vozidla tehdejšího zaměstnavatele žalobce, obchodní společnosti GTS CZECH s.r.o., IČO 284 92 170. Odpovědnost z provozu vozidla byla ošetřena skupinovou pojistnou smlouvou č. 898 174 185 ze dne 1.4.2009 uzavřenou mezi zaměstnavatelem žalobce a Allianz pojišťovnou a.s. Nehoda samotná byla likvidována pod č. 2011020269, což jsou skutečnosti, které jsou žalované jistě známy. 4. Podle žalobce odpovídá za následky dopravní nehody způsobené při výkonu práce zaměstnance vždy zaměstnavatel, a to v rámci uzavřeného povinného ručení vztahujícího se ke služebnímu vozidlu. Regresní náhrada tak měla být uplatněna přímo u tehdejšího zaměstnavatele žalobce, potažmo u pojistného ústavu zaměstnavatele, u něhož bylo sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu z provozu vozidla. 5. Žalobce namítl, že správní orgán nezjistil skutečný stav věci. Sice uvedl, o jaké důkazy svou úvahu opírá, avšak tyto důkazy byly získány v rozporu se zákonem a jejich výklad je účelový a v rozporu se skutečným stavem věci. Žalobce tak má za to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. II. Vyjádření žalované 6. Žalovaná navrhla, aby byla žaloba zamítnuta. K žalobním námitkám uvedla, že právní úprava regresních náhrad obsažená v zákoně o nemocenském pojištění je právní úpravou komplexní, a to z hlediska procesního i hmotněprávního. Dle důvodové zprávy k ustanovení § 126 zákona o nemocenském pojištění platí, že „v rámci regresních náhrad se navrhuje řešit ty situace, kdy dávka nemocenského pojištění byla poskytnuta po právu, avšak příslušný subjekt svým protiprávním jednáním způsobil vznik sociální situace, z jejíhož důvodu byla dávka poskytnuta. Zavedení povinnosti úhrady regresních náhrad je novým ochranným prvkem systému nemocenského pojištění. Regresní náhrada je pojímána jako úhrada vyplacené dávky, nikoliv jako náhrada škody.“ 7. Žalovaná dále s odkazem na judikaturu zvláštního senátu (např. usnesení ze dne 12.3. 2015, č.j. Konf. 8/2014-25, či ze dne 19.11.2015, č.j. Konf 20/2015-10) uvedla, že institut regresní náhrady v nemocenském pojištění má veřejnoprávní povahu, a nelze proto na něj aplikovat, a to ani analogicky, občanskoprávní úpravu o náhradě škody, tedy odpovědnost za škodu podle občanského zákoníku, což mj. vyplývá i z ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého „uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného“. V případě regresní náhrady podle zákona o nemocenském pojištění se jedná o formu kompenzace sui generis. Mechanické přejímání zásad, na kterých je založena právní úprava náhrady škody podle občanského zákoníku, na úpravu regresní náhrady podle zákona o nemocenském pojištění proto nemá dostatečnou oporu z hlediska systematiky právního řádu. Úprava v zákoně o nemocenském pojištění je specifická, komplexní, zahrnuje i úpravu souvisejících otázek. Na základě pravidla lex specialis derogat generali je vyloučena aplikace obecných ustanovení občanského zákoníku. Použití občanského zákoníku je dle žalované přípustné pouze v otázkách, kde je to obvyklé (např. při posuzování svéprávnosti). 8. Podle žalované v postupu orgánů nemocenského pojištění nelze spatřovat pochybení, jelikož při svém rozhodování vycházely striktně z právní úpravy uvedené v zákoně o nemocenském pojištění, která neumožňuje aplikaci soukromoprávních předpisů, zejm. občanského zákoníku. K tomu žalovaná dodala, že v obdobné věci již rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 2. 2016, č. j. 42 Ad 2/2014-48 se závěrem, že institut regresní náhrady v nemocenském pojištění je nepochybně institutem veřejnoprávní povahy, a nelze proto na něj aplikovat (a to ani analogicky) občanskoprávní úpravu o náhradě škody, což je v souladu s argumentací žalované. Proti uvedenému rozsudku byla podána kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud eviduje pod sp. zn. 8 Ads 98/2016. Žalovaná proto považuje za účelné vyčkat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o této kasační stížnosti. III. Ústní jednání 9. Při ústním jednání před soudem konaném dne 17.9. 2019 žalobce setrval na svém procesním stanovisku. Pověřený zaměstnanec žalovaného poukázal na to, že v průběhu řízení před soudem došlo ke změně výkladu aplikovaného ustanovení § 126 zákona o nemocenském pojištění ze strany Nejvyššího správního soudu; s ohledem na tuto skutečnost proto procesní návrh žalobce na zrušení napadeného rozhodnutí podpořil. IV. Posouzení věci soudem 10. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán; přitom vyšel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)]. 11. Nutno předeslat, že Městský soud v Praze rozhoduje ve věci poté, kdy bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22.12.2015, č.j. 10 Ads 201/2014-27 zrušeno usnesení zdejšího soudu ze dne 25.7.2014, č.j. 2 Ad 22/2014-9 o odmítnutí žaloby, a to se závěrem, že rozhodnutí o regresní náhradě mají přezkoumávat soudy ve správním soudnictví (viz usnesení zvláštního senátu ze dne 12.3.2015, č.j. Konf 8/2014-25). 12. Spornou právní otázkou v této věci je, zda je žalobce jako fyzická osoba povinen k zaplacení regresní náhrady podle § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění. Není přitom pochyb o tom, že žalobce byl uznán vinným z protiprávního jednání, jež zapříčinilo vznik nároku třetí osoby na vyplacení dávky nemocenského pojištění. Tohoto jednání se však dopustil v rámci výkonu činnosti zaměstnance, a tudíž je sporné, zda se protiprávní jednání žalobce (a též povinnost k zaplacení regresní náhrady) přičítá zaměstnavateli či přímo žalobci. 13. Podle § 126 odst. 1 věta první zákona o nemocenském pojištění ten, kdo způsobil, že v důsledku jeho zaviněného protiprávního jednání zjištěného soudem nebo správním úřadem došlo ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku, je povinen zaplatit orgánu nemocenského pojištění regresní náhradu. 14. Podle § 126 odst. 4 zákona o nemocenském pojištění povinnost