7 As 95/2011 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 11/2016- 38 - text 6 10 Ad 11/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Jaromíra Klepše v právní věci žalobce: Z. R., bytem [adresa] zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, sídlem třída Přátelství 1960, Písek proti žalované: Ministr vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 21. 3. 2016, čj. MV-723-8/KM-2016 takto: I. Rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 21. 3. 2016, čj. MV-723-8/KM-2016, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, Mgr. Václava Strouhala, advokáta. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru (dále též „žalovaný“) ze dne 21. 3. 2016, čj. MV-723-8/KM-2016 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele Odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru (dále jen „služební funkcionář“) ze dne 12. 11. 2015, čj. OSZ-142193-28/D-Pa-2015 (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“), jako opožděné. Prvostupňovým rozhodnutím služební funkcionář nevyhověl žádosti žalobce o obnovu řízení ve věci pravomocného rozhodnutí služebního funkcionáře ze dne 24. 11. 2014, čj. OSZ-142193-22/D-Ro-2014, kterým byl žalobci jako bývalému příslušníkovi přiznán výsluhový příspěvek v částce 22 072 Kč měsíčně. II. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí) 2. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí uzavřel, že Prvostupňové rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 20. 11. 2015 a lhůta pro podání odvolání podle § 190 odst. 1 zákona o služebním poměru tedy žalobci uplynula v sobotu dne 5. 12. 2015. Žalobce však odvolání podal teprve dne 7. 12. 2015. 3. Žalovaný s odkazem na § 190 odst. 1, § 210 odst. 1, § 211 odst. 1 zákona o služebním poměru a na § 40 odst. 1 písm. c), § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), konstatoval, že jelikož zákon o služebním poměru jako zvláštní právní předpis upravuje otázku počítání času v § 211, nepřichází v úvahu subsidiární použití správního řádu. Ustanovení § 40 odst. 1 písm. c) správního řádu tedy nelze podle žalovaného aplikovat v případě počítání času podle zákona o služebním poměru, neboť ustanovení § 211 tohoto zákona takový postup nezná. Obdobné zásady podle žalovaného platí v řízení ve věcech služebního poměru např. pro řešení problematiky rozhodnutí o odvolání. 4. Žalovaný doplnil, že ustanovení § 40 odst. 1 písm. c) správního řádu lze nadto do jisté míry považovat za relikt dřívějšího období, přičemž po nabytí účinnosti zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, umožnuje zákon o služebním poměru realizovat podání účastníka řízení v zásadě kdykoliv. III. Žaloba 5. Žalobní námitky vznesené v podané žalobě spočívají v nesouhlasu žalobce se závěrem žalovaného, že odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí služebního funkcionáře bylo podáno opožděně po uplynutí zákonné lhůty. Žalobce namítá, že odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí podal v nejbližší pracovní den poté, co konec lhůty připadl na sobotu. Žalobce považuje Napadeného rozhodnutí žalovaného za zcela překvapivé, diskriminační a jeho odůvodnění za absurdní. S tímto ojedinělým právním názorem přitom žalobce nebyl seznámen a nebylo mu umožněno, aby se k němu vyjádřil, a bylo tak zasaženo i do jeho práva na spravedlivý proces. Závěry žalovaného podle žalobce v rozporu se základními zásadami demokratického právního státu diskriminují jednu skupinu osob. 6. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný takto rozhodl, aby se nemusel věcně zabývat jeho podáním, a to i v rozporu s § 92 odst. 1 správního řádu. Dále žalobce poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, dle níž platí, že přednost by měla být dána projednání odvolání před jeho zamítnutím z formalistických důvodů. 7. Žalobce nesouhlasí s tvrzením, že v daném případě nelze aplikovat ustanovení § 40 odst. 1 správního řádu. Napadené rozhodnutí je dle žalobce v rozporu se zákonem, neboť ustanovení § 210 a 211 zákona o služebním poměru je povahou spíše hmotněprávní lhůtou pro uplatnění nároků, nežli procesním ustanovením upravujícím konec běhu procesních lhůt. I kdyby se jednalo o procesní ustanovení, nemá podle žalobce názor uvedený v Napadeném rozhodnutí oporu v zákoně. Žalobce porovnává ustanovení § 211 odst. 2 zákona o služebním poměru a § 40 odst. 1 písm. b) správního řádu a dochází k závěru, že § 211 odst. 2 v podstatě pouze kopíruje § 40 odst. 1 písm. b) správního řádu. Zákon o služebním poměru však dle žalobce neupravuje situaci, kdy poslední den lhůty připadne na sobotu, neděli či svátek, což žalobce považuje za mezeru v zákoně, kterou lze vyřešit použitím subsidiarity a analogie, konkrétně správním řádem, jako nejbližším relevantním právním předpisem. Na podporu uvedeného žalobce odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu a komentář k zákonu o služebním poměru. Z těchto důvodů je žalobce přesvědčen, že odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí bylo podáno včas. IV. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný ve svém stručném vyjádření k žalobě ze dne 25. 7. 2016 beze zbytku setrval na argumentaci uvedené v Napadeném rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. V. Replika žalobce 9. Žalobce v podané replice ze dne 14. 3. 2019 poukázal na závěry vyslovené zdejším soudem v rozsudku ze dne 10. 4. 2018, čj. 3 Ad 14/2016 - 39, vydaném ve sporu mezi týmiž účastníky týkajícím se rovněž otázky opožděnosti podaného odvolání. VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze 10. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ve spojení s § 51 odst. 2 s. ř. s bez nařízení jednání; účastníci řízení ostatně s rozhodnutím bez jednání rovněž souhlasili (souhlas žalovaného byl dle § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. presumován). 11. Soud předesílá, že podstatou sporu mezi účastníky je posouzení otázky včasnosti odvolání podaného žalobcem proti Prvostupňovému rozhodnutí. Mezi účastníky je především sporné, zda se v řízení ve věcech služebního poměru subsidiárně uplatní ustanovení správního řádu, podle něhož platí, že připadá-li konec lhůty na sobotu, neděli či svátek, skončí lhůta svůj běh v následující pracovní den. 12. Soud připomíná, že podle § 210 odst. 1 zákona o služebním poměru počíná lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. 13. Podle § 211 odst. 1 zákona o služebním poměru platí, že lhůta určená podle dní počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek. 14. Podle § 1 odst. 2 správního řádu se tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení použijí, nestanoví-li zvláštní zákon jiný postup. 15. Podle § 40 odst. 1 písm. c) správního řádu platí, že připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin 16. Předestřenou právní otázkou se ve své rozhodovací praxi zabýval Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 17. 5. 2017, čj. 8 As 111/2016 - 31, ve vztahu k podstatě sporu mezi účastníky uzavřel, že pokud speciální právní předpis upravuje určitý institut pouze v některých jeho částech, je nutné mezery v úpravě vyplnit použitím subsidiárního právního předpisu. 17. Nejvyšší správní soud v označeném rozhodnutí konstatoval, že „Městský soud v napadeném rozsudku při řešení nastíněné otázky odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2011, čj. 3 Ads 79/2011-62. V něm kasační soud vyložil, že se obecná úprava obsažená ve správním řádu použije podpůrně také tehdy (vedle případů, kdy zvláštní zákon příslušnou právní úpravu neobsahuje vůbec), je-li sice ve zvláštním předpise obsažena příslušná právní úprava, avšak některý procesní institut v něm není upraven úplně. Obecná úprava se v tom případě užije pouze v rozsahu, v jakém není příslušný právní institut upraven. Počítání času je upraveno v § 211 zákona o služebním poměru. Neobsahuje však vůbec pravidlo pro případ, že posledn