1 As 110/2018 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 15/2014- 139 - text 17 pokračování 10Ad 15/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a Mgr. Martina Lachmanna v právní věci žalobce: A. V. bytem zastoupen JUDr. Viktorem Pakem, advokátem sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 proti žalovanému: Ministr obrany sídlem Tychonova 221/1 Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí ředitelky odboru legislativního a analytického Ministerstva obrany ze dne 29. 5. 2014, č. j. 239-2/2014-1322 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Ředitelka Agentury pro právní zastupování Ministerstva obrany (dále jen „služební funkcionářka I. stupně“) rozhodnutím ze dne 13. 2. 2014, č. j. 305-00253-09/286-30 přiznala žalobci podle ustanovení § 119 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon o vojácích z povolání“) náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění v důsledku služebního úrazu ve výši 378 000 Kč. Z lékařského posudku vyplynulo, že bodové ohodnocení ztráty společenského uplatnění odpovídá 1 575 bodům podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „vyhláška“), tedy zadostiučinění ve výši 189 000 Kč, avšak služební funkcionářka I. stupně s přihlédnutím k individuálním okolnostem zadostiučinění zvýšila na dvojnásobek tohoto odhodnocení tj. na 378.000 Kč. Nevyhověla však plně požadavku žalobce, aby mu bylo přiznáno zadostiučinění až ve výši 720 000 Kč, tj. částku zadostiučinění ve výši 342.000 Kč zamítla. Žalovaným rozhodnutím nadřízeného služebního funkcionáře bylo odvolání proti rozhodnutí služební funkcionářky I. stupně zamítnuto. II. Žaloba a vyjádření k žalobě 2. Žalobce v žalobě namítl, že od roku 2001, kdy byla vyhláška přijata, nedocházelo k její novelizaci tak, aby náhrady, které jsou podle ní stanoveny, v čase rostly dle měnících se makroekonomických okolností. Například od roku 2001 do doby vydání napadeného rozhodnutí průměrná hrubá mzda v České republice stoupla na 1,73násobek. Dvojnásobné zvýšení náhrady, které bylo žalobci přiznáno, tedy pokrývá pouze ekonomický vývoj, k němuž došlo od doby přijetí vyhlášky, nezohledňuje však již další okolnosti žalobcova života, tedy jeho nízký věk a skutečnost, že mu úrazem byla znemožněna další vojenská kariéra a sportovní vyžití. Žalobce spočítal, že při předpokladu průměrného dožití dalších 43 let činí jednorázová náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění pouze 732 Kč měsíčně. 3. Dle názoru žalobce je celková výše přiznané náhrady vzhledem k následkům, které pro něj služební úraz znamenal, zcela nedostatečná. Pro srovnání upozorňuje na rozhodnutí soudů ve věci herce M. V. a proti vydavatelství Ringier Axel Springer CZ, a. s., jímž žalobci byla přiznána náhrada újmy na osobnostních právech ve výši 1 000 000 Kč. Dále žalobce upozornil, že o souladu vyhlášky s ústavním pořádkem panují pochyby, což vyvozuje z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 50/05. Kromě toho má žalobce za to, že přiznáním nepřiměřeně nízké náhrady bylo zasaženo do jeho práva na soukromý a rodinný život dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a související judikatury Evropského soudu pro lidská práva. 4. Ministerstvo obrany jako žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že mu nepřísluší zpochybňovat výši náhrady určené podle vyhlášky, tedy pro něj závazného sekundárního právního předpisu. Při stanovení výše přiznané náhrady přihlédl ke všem okolnostem žalobcova života, na něž žaloba upozorňuje. Dle názoru žalovaného s nyní projednávanou věcí žádným způsobem nesouvisí výše náhrady újmy přiznané herci M. V., neboť se jedná o zcela odlišný typ náhrady. Dále má žalovaný za to, že napadené rozhodnutí nijak neodporuje judikatuře Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Úmluvy. III. Dosavadní řízení 5. Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2018, č. j. 10 Ad 15/2014 – 55 žalobu zamítl, neboť byl toho názoru, že přiznané odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění v důsledku služebního úrazu ve výši 378 000 Kč je dostatečné. 6. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalobce rozsudek městského soudu zrušil rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 1 As 110/2018 - 37. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že v napadeném rozsudku jako žalovanou správně označil náměstkyni ministra obrany pro řízení sekce právní, neboť ministr obrany svým rozkazem ze dne 23. 11. 2015 určil, že náměstek pro řízení sekce právní Ministerstva obrany je odvolacím služebním orgánem v případech rozhodnutí ředitele odboru pro právní zastupování ve věcech náhrady škody na zdraví podle zákona č. 221/1999 Sb. (viz čl. 62 odst. 3 písm. c) Organizačního řádu MO RMO č. 92/2015). Shledal však, že městský soud veškerou komunikaci v průběhu řízení adresoval ministerstvu obrany, tedy správnímu orgánu, který ve věci nebyl pasivně procesně legitimován. Za ministerstvo sice vždy jednal pověřený zaměstnanec Sekce legislativní a právní, odboru pro právní zastupování, který disponoval pověřením k jednání za všechny organizační jednotky a služební orgány podřízené ministerstvu obrany. Problematickým ale Nejvyšší správní soud shledal to, že toto pověření vydal ministr obrany, tedy subjekt, který v projednávané věci není ani pasivně procesně legitimován ani nemůže za skutečně pasivně procesně legitimovaný subjekt v této věci jednat. Byl-li žalovaným správním orgánem sám služební funkcionář, pouze tento služební funkcionář může v řízení před soudem jednat nebo jednáním někoho pověřit (srov. § 33 odst. 1 a 5 s. ř. s.). Podle názoru Nejvyššího správního soudu žalovaný správní orgán – služební funkcionář - tak nedostal možnost v řízení vystupovat. Ex officio proto Nejvyšší správní soud shledal, že tato skutečnost mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí městského soudu. 7. Současně Nejvyšší správní soud k věcnému obsahu kasační stížnosti obecně uvedl, že výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění musí být zvolena tak, aby „co nejvíce odpovídala okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený utrpěl v důsledku pracovního úrazu“ (nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, N 23/80 SbNU 275). Klíčové v těchto otázkách jsou tedy konkrétní skutečnosti, okolnosti, následky. Právo naopak v těchto případech zůstává nadmíru obecné, v podstatě založené na hlavní maximě přiměřenosti. Tím má poskytnout aplikujícímu orgánu dostatek prostoru právě pro zohlednění konkrétních skutkových okolností případu. Podzákonné právní předpisy týkající se vyčíslování odškodnění jsou v tomto ohledu pouhým vodítkem, od kterého se soud musí odchýlit právě tehdy, ukazují-li okolnosti na to, že přiměřenou je částka v jiné výši než v té, ke které výpočet dle podzákonného přepisu vede. 8. Nejvyšší správní soud se dále neztotožnil s námitkou, kterou stěžovatel napadl názor městského soudu, že „[j]en přetržení profesionální sportovní kariéry by však mohlo být důvodem pro zvýšení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění na více než dvojnásobek hodnoty bodového ohodnocení.“ Nejvyšší správní soud byl toho názoru, že stěžovatel kasační námitkou brojí proti právnímu názoru městského soudu, který městský soud v rozhodnutí nezastával ani neaplikoval. Poukázal na to, že podle městského soudu aktivní sportování v době před úrazem samo o sobě není důvodem ke zvýšení na více než dvojnásobek, a že městský soud nepovažoval za nemožné před úrazem sportujícím amatérům zvýšit náhradu na více než dvojnásobek. To však jen tehdy, je-li to vzhledem k ostatním okolnostem případu přiměřené. Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž stěžovatel poukázal v kasační stížnosti a z nichž dovozoval, že aktivní sportovní činnost odůvodňovala přiznání vyšší náhrady, pracují s mnoha konkrétními okolnostmi, v jejichž světle Nejvyšší soud považoval za přiměřené zvýšení náhrady na více než dvojnásobek oproti náhradě určené dle bodového systému vyhlášky. Nejvyšší správní soud však shrnul, že z žádného rozhodnutí ale neplyne, že k takovému zvýšení došlo pouze v důsledku toho, že poškozený před úrazem aktivně sportoval. 9. Městský soud v Praze v dalším řízení jednal s náměstkyní pro řízení sekce právní Ministerstva obrany a s účinností od 1. 1. 2019 s ministrem obrany jako se žalovaným služebním funkcionářem. Ten se k žalobě a k možnosti rozhodnout věc bez nařízeného jednání vyjádřil dne 6. 2. 2019 a ztotožnil se přitom již s vyjádřeními, které ve věci dříve učinila náměstkyně (dne 5. 12. 2018) resp. ministerstvo obrany (dne 8. 9. 2014). Žalovaný se nicméně neztotožnil s názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku ze dne 12. 9. 2018, č. j. 1 As 110/2018 – 37. Žalovaný je toho názoru, že jako ve