2 Afs 68/2012 — Nejvyšší správní soud

10 Af 54/2016- 55 - text 12 10 Af 54/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobkyně: MASOX a.s., IČO: 283 73 154 sídlem Václavské náměstí 794/38, 110 00 Praha zastoupené advokátem JUDr. Pavlem Dejlem, LL. M., Ph.D. sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu sídlem Štěpánská 619/28, 111 28 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 3. 2016, č. j. 1397913/16/2000-11460-107363 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 22.3.2016, č.j. 1397913/16/2000-11460-107363 (dále též jen „napadené rozhodnutí“ nebo „platební výměr“), kterým byl žalobkyni podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále též jen „daňový řád“) ve spojení se zákonem č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „zákon o loteriích“) vyměřen odvod z loterií a jiných podobných her za kalendářní rok 2015, a to ve výši 51 296 075,- Kč. 2. V prvním žalobním bodě žalobkyně uvedla, že proti platebnímu výměru je dle jejího názoru přípustné odvolání ve smyslu § 140 odst. 4 daňového řádu. Vzhledem k tomu, že jí byla postupem správních orgánů upřena možnost podat odvolání, nezbývá žalobkyni než z procesní opatrnosti napadnout žalobou již tento platební výměr. Žalobkyně namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřuje v tom, že se žalovaný řádně nevypořádal s argumenty, pro které žalobkyně vznesla dne 29.2.2016 výhradu, resp. pro které nesouhlasila s výší odvodu uvedenou v přiznání k odvodu z loterií a jiných podobných her za odvodové období kalendářního roku 2015. Ve své výhradě ze dne 29.2.2016 vznesla žalobkyně domněnku o protiústavnosti zákona o loteriích, konkrétně jeho ust. § 41b ve spojení s ust. § 41c téhož zákona, kterou zopakovala i v žalobě (viz druhý žalobní bod). 3. Ve druhém žalobním bodě žalobkyně namítla nezákonnost platebního výměru plynoucí z porušení ústavního principu rovnosti v právech. Žalobkyně je přesvědčena, že stěžejním důvodem, pro který je třeba napadené rozhodnutí hodnotit jako nezákonné a protiústavní, je skutečnost, že žalovaný v napadeném rozhodnutí odmítl náležitě zohlednit důsledky protiústavního zásahu do ústavně garantovaných práv žalobkyně na rovné zacházení a podnikání za rovných podmínek a současně i excesu ze zákonného vymezení předmětu odvodu, který představuje pevná složka odvodu. Podle žalobkyně jsou ust. § 41b odst. 2, 4 a § 41c písm. g) zákona o loteriích, zavádějící u části provozovatelů loterií a jiných podobných her další odvodovou povinnost v podobě pevné složky odvodu, kterou nejsou ostatní provozovatelé loterií a jiných podobných her ve srovnatelném postavení povinni platit, protiústavní z důvodu ústavně nekonformní neakcesorické nerovnosti ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejen že daná nerovnost v právech mezi jednotlivými skupinami provozovatelů ve stejném oboru podnikání nebyla v racionálním vztahu k účelu daného zákona, ale podle přesvědčení žalobkyně v případě pevné složky odvodu nebyl dán žádný legitimní a racionální důvod pro předmětnou nerovnost, zavedenou novelou zákona o loteriích č. 458/2011 Sb. 4. O tom, že pevná složka odvodu nemá žádné racionální a legitimní zdůvodnění, svědčí dle žalobkyně i ta skutečnost, že pevná složka odvodu byla zcela v rozporu s předmětem odvodu, jak je vymezen v § 41a zákona o loteriích. Dotčená zákonná ustanovení zavádějící pevnou složku odvodu nelze vyložit ústavně konformně, tudíž podstata protiústavnosti (tj. diskriminace v podobě svévole při odlišování práv a subjektu) tkví v zákonné úpravě, nikoli v nesprávné aplikaci této zákonné úpravy ze strany příslušných správních orgánů. Odvod zavedený novelou č. 458/2011 Sb., má charakter daně, přičemž poměrnou složku odvodu upravovala ustanovení § 41 b odst. 1 zákona o loteriích (obecně pro všechny typy loterií a jiných podobných her s výjimkou v odstavci 3) a § 41b odst. 3 (speciálně pouze pro sázkové hry podle § 2 písm. c), l), n) zákona o loteriích a § 50 odst. 3 zákona o loteriích provozované pomoci povolených přístrojů a zařízení) ve spojení s § 41c písm. a) až e) zákona o loteriích. Pevná složka odvodu nedopadala na všechny provozovatele technických herních zařízení (bez ohledu na typ sázkové hry), ale pouze na ty, kteří provozovali loterie a jiné podobné hry povolené podle § 2 písm. e), l), n) zákona o loteriích a § 50 odst. 3 zákona o loteriích pomocí povolených přístrojů a zařízení. Ustanovení § 41b odst. 3 zákona o loteriích jasně zúžilo skupinu výherních hracích přístrojů a jiných technických herních zařízení uvedenou v předcházejícím odstavci 2 tohoto zákonného ustanovení. Zákonodárce tak dle názoru žalobkyně neponechal prostor pro ústavně konformní výklad citované úpravy pevné složky odvodu, když jiné druhy (typy) sázkových her, než které jsou povoleny podle § 2 písm. c), 1), n) zákona o loteriích a § 50 odst. 3 zákona o loteriích a provozovány pomocí povolených herních přístrojů a zařízení (tj. technické sázkové hry), nelze zpoplatnit pevnou složkou odvodu, byť by se jednalo o hry provozované prostřednictvím technických herních zařízení. 5. Závěrem žalobkyně uvedla, že již samotné zavedení pevné složky odvodu, která bez legitimního a racionálního odůvodnění směřuje pouze vůči jedné skupině provozovatelů podle zákona o loteriích a ukládá této skupině daňové zatížení nad rámec daňového zatížení společného pro všechny provozovatele loterií a jiných podobných her, včetně provozovatelů technických sázkových her a žalobkyně (tj. poměrné složky odvodu), je protiústavní diskriminací dotčené skupiny provozovatelů technických sázkových her. Tato nerovnost v právech byla přitom výsledkem libovůle zákonodárce a nebyl zde žádný racionální a legitimní důvod pro takovéto nerovné zacházení s jednotlivými skupinami provozovatelů. 6. V souvislosti s porušením principu rovnosti v právech a práva na podnikání za rovných podmínek ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobody ve spojení s čl. 26 Listiny základních práv a svobody pak žalobkyně poukázala zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.5.2008, č.j. 9 Afs 195/2007-120. Na základě výše uvedeného žalobkyně soudu navrhla zrušit napadené rozhodnutí a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. 7. Žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Ve vyjádření k žalobě ze dne 24.10.2016 uvedl, že žalobkyně nikdy nerozporovala výši tvrzeného a vyměřeného odvodu dle platné právní úpravy, ale rozporovala a brojila proti znění aplikované platné právní normy. Ve své podstatě tak směřovala své výhrady nikoliv proti výši odvodu uvedenému v odvodovém přiznání a jeho následnému stanovení v platebním výměru, ale proti zákonodárci, resp. výsledku zákonodárné činnosti. 8. Žalovaný nesouhlasí s žalobní námitkou, podle které nemohl vyměřit odvodovou povinnost za odvodové období kalendářního roku 2015 konkludentně pro rozpor mezi odvodem tvrzeným žalobkyní a odvodem vyměřeným žalovaným. Konstatoval, že daňový subjekt je povinen vyčíslit vzniknuvší odvodovou povinnost za příslušné odvodové období v odvodovém přiznání podle platné právní úpravy. Učinit tak musí v návaznosti na ust. § 41f zákona o loteriích do 2 měsíců po uplynutí odvodového období. Vyčíslila-li žalobkyně v tomto duchu svoji odvodovou povinnost za r. 2015 v odvodovém přiznání, pak nelze jinak než konstatovat, že tato vykázaná daňová povinnost je daní tvrzenou žalobkyní. Žalovaný neměl žádné pochybnosti ve smyslu ust. § 89 odst. 1 daňového řádu o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného odvodového přiznání ani o pravdivosti údajů v něm uvedených, a neměl ani žádný důvod pro prověřování uvedených údajů prostřednictvím daňové kontroly dle § 85 a násl. daňového řádu. Proto vyměřil žalobkyni uvedenou daňovou povinnost v souladu s údaji uvedenými v odvodovém přiznání ze dne 29.2.2016. 9. Žalovaný setrval na svém stanovisku, že vyměřovaný odvod se neodchyloval od odvodu tvrzeného žalobkyní v jejím odvodovém přiznání, a proto žalovaný po právu přistoupil v souladu s ust. § 140 odst. 1 daňového řádu ke konkludentnímu vyměření předmětného odvodu platebním výměrem (napadeným rozhodnutím). 10. Žalovaný považuje za nedůvodnou i argumentaci žalobkyně o nepřezkoumatelnosti platebního výměru pro nedostatek důvodů. Konstatoval, že při souhlasném vyměření odvodu, k němuž došlo i v tomto případě, neobsahuje (konkludentní) platební výměr odůvodnění, a to právě z důvodu absence rozporu mezi daní tvrzenou a vyměřenou. Podle ust. § 147 odst. 2 daňového řádu „pokud se stanovená daň odchyluje od daně tvrzené daňovým subjektem, musí být rozdíl v rozhodnutí o stanovení daně odůvodněn“. Z citované právní normy lze a contrario dovodit, že neodchyluje-li se stanovená daň (odvod) od daně tvrzené daňovým subjek