1 Ads 72/2018 — Nejvyšší správní soud

11 A 183/2016- 78 - text 14 11 A 183/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové ve věci žalobce: Sdružení automobilového průmyslu, IČO 17048826 sídlem Budějovická 1550/15a, 140 00 Praha 4 zastoupen JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 00 Praha 4 proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 osoba zúčastněná na řízení: Odborový svaz KOVO, IČO 49276832 sídlem nám. Winstona Churchilla 1800/2, 130 00 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí ministryně práce a sociálních věcí ze dne 7. 10. 2016, č. j. MPSV-2016/71116-582/51 takto: I. Rozhodnutí ministryně práce a sociálních věcí ze dne 7. 10. 2016, č. j. MPSV-2016/71116-582/51, a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 21. 3. 2016, č.j. 2016/8558-523, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Jaromíra Císaře, advokáta. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministryně práce a sociálních věcí (dále jen „ministryně“) ze dne 7. 10. 2016, č. j. MPSV-2016/71116-582/51, kterým ministryně rozhodla o rozkladu proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 21. 3. 2016, č.j. 2016/8558-523, jímž byl určen zprostředkovatel ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy v řízení, jehož účastníky jsou a) Sdružení automobilového průmyslu b) Odborový svaz KOVO c) JUDr. D. B., PhD., vedený u Ministerstva práce a sociálních věcí v seznamu zprostředkovatelů a rozhodců pod evidenčním číslem X tak, že se rozklad zamítá. 2. Žalobce v podané žalobě namítá nezákonnost rozhodnutí o rozkladu v důsledku chybné aplikace hmotněprávních předpisů upravujících kolektivní vyjednávání, zejména chybné interpretace pojmu „organizace zaměstnavatelů“, což způsobilo nesprávný závěr o způsobilosti žalobce být účastníkem sporu o uzavření kolektivní smlouvy vyššího stupně. Z důvodu absence definice v českém právním řádu odkazuje na článek 10 Úmluvy mezinárodní organizace práce č. 87 o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat, z něhož vyplývá, že rozhodujícími aspekty pro to, aby mohl být určitý subjekt považován za organizaci zaměstnavatelů, jsou: a) skutečnost, že účelem a cílem daného subjektu je hájení práv zaměstnavatelů b) nezávislost vzniku a existence daného subjektu na státu a c) neomezitelnost členství v daném subjektu. K tomu však žalobce namítá, že nenaplňuje ani jeden z těchto aspektů. 3. Žalobce uvádí, že z účelů a cílů, uvedených v jeho zakladatelských dokumentech je patrné, že toto sdružení nebylo založeno za účelem působení v oblasti pracovněprávních vztahů, ale naopak stěžejním pro jeho členy je společné působení k rozvoji podnikatelské činnosti v automobilovém průmyslu a participaci na benefitech z toho plynoucích. Žalobce poukazuje na skutečnost, že jeho základní členské dokumenty nevymezují předmět jeho činnosti tak, aby mohl být považován za organizaci zaměstnavatelů. Žalobce tedy považuje za absurdní fakt, že žalovaný přesto, že rovněž neshledal kolektivní vyjednávání jako činnost žalobce, ho přesto shledává subjektem způsobilým kolektivně vyjednávat. 4. Žalobce poukazuje na jednání žalovaného, který uvedl, že kolektivní vyjednávání lze hypoteticky podřadit pod ustanovení I. čl. 5 písm. d) společenské smlouvy žalobce, které stanoví, že cílem sdružení je „prosazování společných zájmů členů Sdružení na všech dostupných úrovních“, či pod § 1 odst. 3 statutu žalobce, v němž je uvedeno, že posláním žalobce je „vytvářet optimální podmínky pro rozvoj automobilového průmyslu, hájit a prosazovat společné a individuální zájmy jeho členů, pokud nejsou v rozporu se zájmy společnými, zabezpečovat vzájemnou informovanost členů a poskytovat členské základně potřebný informační servis.“ Za v právním státě zcela nepřípustný pak shledává postup žalovaného, který pouze na základě ničím nepodložené úvahy dospěl k závěru, že žalobce je pověřen svými členy ke kolektivnímu vyjednávání již pouze z důvodu, že sdružuje zaměstnavatele, přičemž ti musejí mít zájem na udržování sociálního smíru. Takový postup žalobce shledává za překročení oprávnění správního orgánu při výkonu veřejné moci a za zásah do práva členů žalobce svobodně definovat účel svého založení a zájmy, o jejichž prosazování má jimi založený subjekt usilovat. 5. Žalobce dále namítá, že dle ustanovení § 286 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“), musejí odborové organizace disponovat řádným oprávněním od svých členů ke kolektivnímu vyjednávání a k uzavírání kolektivních smluv uvedeným ve stanovách. K tomu žalobce dodává, že tím spíše by tento požadavek měl být vztažen na organizaci zaměstnavatelů. Avšak situace žalobce je zcela odlišná. Naopak, na zasedání nejvyššího orgánu žalobce dne 10. 12. 2015, tedy krátce po předložení návrhu kolektivní smlouvy vyššího stupně ze strany OS KOVO, byl členy jednoznačně vysloven nesouhlas s tím, aby žalobce s OS KOVO o uzavření kolektivní smlouvy vyjednával. 6. Žalobce dále uvádí, že je sice stranou dohody o spolupráci uzavřené s OS KOVO dne 24. 1. 2012, avšak tato skutečnost nezakládá její způsobilost v oblasti kolektivního vyjednávání. Žalobce se domnívá, že žalovaný chybně interpretuje obsah předmětné dohody a zejména směšuje pojmy „kolektivní vyjednávání“ a „sociální dialog“. Předmětná dohoda totiž nevede ke kolektivnímu vyjednávání, nýbrž pouze deklaruje zájem stran podporovat vedení sociálního dialogu. Sociální dialog je dle názoru žalobce širší pojem než dialog vedený v rámci kolektivního vyjednávání, přičemž možnost vést kolektivní dialog automaticky nezakládá možnost být stranou kolektivní smlouvy vyššího stupně, jak zcela nesprávně vyvozuje žalovaný. K tomu žalobce dodává, že deklarace stran o podpoře uzavírání kolektivních smluv vyjádřená v textu dohody svědčí o tom, že obě strany si byly vědomy absence mandátu žalobce k uzavírání kolektivních smluv vyššího stupně a faktu, že kolektivní vyjednávání se bude odehrávat pouze na úrovni jednotlivých členů. 7. Další námitka žalobce uplatněná v podané žalobě se týká skutečnosti, že žalobce byl založen jako zájmové sdružení právnických osob na základě registrační zásady, tedy na základě rozhodnutí správního orgánu o registraci ve správním řízení. Naproti tomu, jak uvádí též odborná literatura, „odborové organizace a rovněž i organizace zaměstnavatelů jsou sice dle své formy občanskými sdruženími, avšak s řadou odchylek, z nichž první a hlavní spočívá v evidenčním, nikoliv registračním principu (…).“ K tomu žalobce dodává, že čl. 2 Úmluvy Mezinárodní organizace práce vyžaduje, aby organizace zaměstnavatelů byla ustavena bez předchozího schválení ze strany veřejnoprávní autority. Pokud tedy byl vznik žalobce jakožto zájmového sdružení vázán na rozhodnutí správního orgánu o jeho registraci, není možné, aby byl takový způsob vzniku žalobce v souladu s požadavky Úmluvy Mezinárodní organizace práce kladené na organizace zaměstnavatelů. 8. Další rozpor žalobce spatřuje v tom, že členy žalobce jakožto zájmového sdružení právnických osob mohou být ze své podstaty pouze osoby právnické. K tomu však dodává s odkazem na výše uvedenou Úmluvu, že v organizaci zaměstnavatelů platí neomezitelnost členství. 9. Na závěr žalobce uvádí, že správní řízení předcházející vydání rozhodnutí o rozkladu je stiženo řadou zásadních procesních vad, majících vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. 10. První procesní vadu žalobce spatřuje v tvrzení žalovaného v napadeném rozhodnutí, kde uvedl, že vzhledem k tomu, že v průběhu správního řízení nevznikla pochybnost o způsobilosti žalobce být účastníkem správního řízení a žalobce sám takovou námitku vznesl až v podaném rozkladu, tedy pozdě, neměl správní orgán povinnost se touto otázkou v rozhodnutí o určení zprostředkovatele zabývat. Žalobce se domnívá, že na základě tohoto chybného posouzení žalovaný dospěl k nesprávnému závěru, že rozhodnutí o určení zprostředkovatele nelze považovat pro absenci posouzení způsobilosti žalobce kolektivně vyjednávat za nepřezkoumatelné. Žalobce dodává, že pochybnost o jeho způsobilosti být stranou kolektivní smlouvy vyššího stupně, tudíž i způsobilosti být adresátem rozhodnutí o určení zprostředkovatele existovala již od počátku správního řízení. K tomu žalobce poukazuje jednak na své vyjádření ze dne 14. 1. 2016, z něhož plyne, že se nepovažuje za organizaci zaměstnavatelů, jednak mailová komunikace mezi žalovaným a žalobcem. Žalobce shledává postup žalovaného za přepjatý formalismus a rovněž v rozporu se zásadou materiální pravdy. 11. Další procesní vadu žalobce spatřuje v tom, že nebyl před vydáním rozhodnutí o rozkladu poučen o právu vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, jakož i nav