3 As 106/2013 — Nejvyšší správní soud

3 A 48/2017- 105 - text 28 3A 48/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Jana Ryby ve věci žalobkyně: A. A., narozená dne X bytem X zastoupená advokátkou JUDr. Jarmilou Kolářovou sídlem Vinohradská 17, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30. 12. 2016, č. j. MV-153941-4/VS-2016 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále též „soud“) domáhala zrušení rozhodnutí ministra vnitra (dále též „rozkladový orgán“ či „ministr“) blíže označeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým ministr zamítl rozklad žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 7. 9. 2016, č. j. VS-2880/833/2-2004 a napadené rozhodnutí potvrdil. Tímto rozhodnutím žalovaný nevyhověl žádosti J. A., narozeného dne X v C. S. v Rusku a zemřelého dne X v B. an der L. v Rakousku (dále též „původní žadatel“), o zachování československého státního občanství podle § 2 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen „ústavní dekret“). 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se rozkladový orgán ztotožnil s rozhodnutím žalovaného, který shledal, že v dané věci Osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst. 4 ústavního dekretu nemohlo být původnímu žadateli vydáno. Uvedené ustanovení se týkalo osob české, slovenské či jiné slovanské národnosti. Oproti tomu původní žadatel byl osobou německé národnosti svým původem, školním vzděláním i užíváním německého jazyka. Žalovaný poukázal i na sčítání lidu z roku 1930, při kterém se rodina původního žadatele přihlásila k německé národnosti. Ke třem podmínkám v § 2 odst. 1 ústavního dekretu rozkladový orgán konstatoval, že žalovaný uvedl ve svém rozhodnutí k první podmínce, zda původní žadatel zůstal věrný Československé republice, že kromě služby v německé armádě a přihlášení se k německé státní příslušnosti neobsahuje spisový materiál negativní poznatky k jeho osobě. Podle žalovaného spisový materiál obsahuje podklady nasvědčující tomu, že se nástupu do Wehrmachtu vyhýbal a odkazuje na instrukci oběžníku žalovaného ze dne 24. 8. 1945. Ke druhé podmínce, zda se původní žadatel nikdy neprovinil proti českému a slovenskému národu, žalovaný uvedl, že se jmenovaný neprovinil, o čemž svědčí zejména zpráva Místního národního výboru H. S. ze dne 7. 8. 1945, i svědecké výpovědi, které doplnila právní zástupkyně účastnice řízení. Ke třetí podmínce, kterou je, že: a) původní žadatel buď se činně účastnil boje za osvobození Československa, nebo b) trpěl pod nacistickým nebo fašistickým terorem, rozkladový orgán uvedl, že žalovaný vycházel z dobové judikatury Nejvyššího správního soudu [Boh. A 1583/47 (692/46) ], či rozsudků Boh. A 1680/47 či Boh. A 1869/48, Boh. A 1882/48, Boh. A 1951/48, Boh. A 1950/48, Boh. A 1953/48 a shledal, že s ohledem na obsah předložených svědectví a podání právní zástupkyně účastnice řízení, poskytování potravin a jiné hmotné pomoci blíže neurčeným osobám, nelze ve smyslu uvedené judikatury považovat za usnadňování takové bojové činnosti, která by mohla reálným způsobem poškodit či oslabit vojenskou moc Německé říše. Předloženými doklady nebylo prokázáno, že osoby, které měl původní žadatel podporovat, vyvíjely ve smyslu § 2 odst. 1 ústavního dekretu konkrétní bojovou či sabotážní činnost proti nepříteli. Ke druhé části této třetí podmínky rozkladový orgán uvedl, že žalovaný vycházel z judikatury tehdejšího Nejvyššího správního soudu [Boh. A 1583/47 (692/46)] a v daném případě nelze z ničeho dovodit, že přístup německých okupantů k původnímu žadateli se lišil od přístupu k jiným členům šlechtických rodin, zaměstnavatelům českých obyvatel protektorátu či vlastníkům nemovitostí. Podle původních dokladů nebyl původní žadatel od počátku války do nástupu do Wehrmachtu uvězněn, zadržen či omezen na osobní svobodě [viz rozsudek Nejvyššího správního soudu Boh. A 1072/47]. Žalovaný neshledal za prokázané, že by útisk vůči původnímu žadateli dosahoval intenzity, která by v souladu s pokyny žalovaného k provedení ústavního dekretu ani s poválečnou judikaturou naplňovala podmínky trpění pod nacistickým terorem. 3. K rozkladovým námitkám o nuceném přihlášení se k německé národnosti v době okupace ministr poukázal znovu na sčítání lidu v roce 1930, při kterém se rodina přihlásila k německé národnosti, proto námitku shledal lichou. Původní žadatel byl německé národnosti, proto § 1 odst. 4 ústavního dekretu na shora jmenovaného nedopadá, současně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2014, č. j. 3 As 106/2013-142 k otázce německé národnosti nezaujal výslovně autoritativní stanovisko. Z rozhodnutí žalovaného, které je podle ministra přezkoumatelné a srozumitelné, je zřejmé, jaké podklady žalovaný hodnotil, jakými úvahami se řídil, proto tvrzení o účelovém výkladu právních předpisů se selektivním hodnocením důkazů ministr odmítl a uvedl, že právní zástupkyní citovaná pasáž, že původní žadatel pozbyl čs. státní občanství, se ve stejnopisu rozhodnutí nenachází. Podle ministra podmínku zachování věrnosti žalovaný shledal za splněnou, proto námitky k této pasáži shledává na nepodstatné. Výslechy gestapem, službu v německé armádě v hodnosti střelce a zabavení budov pro potřeby německé armády nelze podle ministra postavit na roveň činné účasti v boji proti nacistickému režimu. Ministr konstatoval, že účastnici řízení se podle kritérií dobové judikatury nepodařilo prokázat povahu činností původního žadatele tak, že by osoby účastnicí řízení uvedené vyvíjely ve smyslu § 2 odst. 1 ústavního dekretu konkrétní bojovou a sabotážní činnost proti nepříteli. Pokud účastnice řízení zmiňuje paměti V. K., učinila tak až v podaném rozkladu, přičemž k takové skutečnosti se přihlédne, jen jde-li o takový důkaz, který nemohl účastník uplatnit dříve, což není případ pamětí vydaných tiskem v roce 1994. Z podání však plyne jen vlastní úsudek účastnice, že v pamětech se popsaná odbojová činnost nemohla uskutečnit bez přímé podpory původního žadatele. V řízení uvedla účastnice informaci o záchraně důstojníka československé armády před koncentračním táborem a to s odkazem na stanovisko Ústředního národního výboru v Praze ze dne 31. 9. 1945, které však do spisu nedoložila a jako důkaz předložila pouze přípis Zemského národního výboru ze dne 31. 8. 1945, č. j. 302 ZOB Ex/1945, který obsahuje obecnou informaci o protinacistickém a protifašistickém smýšlení rodiny. 4. Proti tomuto rozhodnutí směřuje podaná žaloba. 5. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá, že žalovaný bez procesního podkladu si v dané věci atrahoval pravomoc vydat rozhodnutí, proto věc rozhodl nesprávný úřad. 6. Žalobkyně blíže uvádí, že na dekretální řízení započaté v roce 1945 původním žadatelem, navázal J. A., syn původního žadatele, který podal dne 4. 5. 2006 u Krajského úřadu Libereckého kraje žádost o „pokračování v dekretálním řízení započatém v roce 1945“, o zachování československého státního občanství původnímu žadateli (jeho otci). Dne ...J. A. zemřel a žalobkyně se stala jeho právní nástupkyní. Krajský úřad Libereckého kraje správní řízení dne 12. 3. 2015 přerušil z důvodu, aby žalované ministerstvo „v rámci řešení předběžné otázky rozhodlo o zachování československého státního občanství J. A.“. Žalovaný tedy měl rozhodnout pouze o předběžné otázce, přesto vydal ve věci rozhodnutí, v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, i s § 131 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jelikož státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. 7. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítá, že žalovaný se nedostatečně řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 8. 10. 2014, č. j. 3 As 106/2013-142, a v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 12. 2014, č. j. 59 A 77/2012-358, jelikož nezjistil správně a úplně skutkový stav. Žalovaný nevyřešil, zda původní žadatel byl Čechem, zda mu bylo zachováno československé státní občanství za podmínek § 2 odst. 1, eventuálně bylo vydáno rozhodnutí o národní spolehlivosti podle § 1 odst. 4 ústavního dekretu. Podle žalobkyně žádost podle § 1 odst. 4 ústavního dekretu nemohly podat osoby německé národnosti, ale jen „Češi, Slováci nebo příslušníci jiných slovanských národů“, kteří v době zvýšeného ohrožení republiky se „přihlásili za Němce“, aniž byli ve skutečnosti Němci. Žádost podle § 2 odst. 1 ústavního dekretu mohly podat i osoby německé národnosti. V předmětné věci byla podána žádost o vydání osvědčení o státní spolehlivosti původního žadatele u Magistrátu hl. města Prahy pod č. j. IV. St 13743/46. Napadené