2 As 25/2007 — Nejvyšší správní soud

5 A 64/2015- 50 - text 12 5 A 64/2015 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Jana Kratochvíla a Štěpána Výborného ve věci žalobce proti žalovanému J.H. bytem … zastoupený JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem sídlem Londýnská 674/55, Praha 2 Ministerstvo kultury sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 13. 2. 2015, č.j. MK 9509/2015 OLP, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Rekapitulace předchozího řízení a obsah správního spisu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra kultury, kterým byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí žalovaného, odboru památkové péče, ze dne 28. 8. 2014, č. j. MK 42121/2014 OPP (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), jakož i zrušení prvoinstančního rozhodnutí ve věci určení, zda obraz „Madona s dítětem“ (rozměry 155 x 127 cm) sign. Rafael Urbinas Pingebat, zapsaný v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky pod rejstříkovým číslem 13031/35-3247 (dále jen „obraz“), je kulturní památkou. 2. Z předloženého správního spisu soud zjistil následující pro své rozhodnutí podstatné skutečnosti. 3. Rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 6. 1993, zn. k 4049/93, byl obraz prohlášen za kulturní památku dle § 3 odst. 1 zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen „zákon č. 20/1987 Sb.“). 4. Na základě podání žalobce ze dne 21. 7. 2011, které ministerstvo posoudilo jako žádost dle § 142 odst. 1 správního řádu, bylo zahájeno řízení o určení právního vztahu, konkrétně zda je obraz kulturní památkou dle zákona č. 20/1987 Sb. či nikoliv, přičemž žalobce v řízení jednak tvrdil protiprávnost prohlášení obrazu za kulturní památku, jakož i to, že obraz nikdy kulturní památkou nebyl. Argumentace žalobce vycházela především z formálních nedostatků písemnosti ze dne 1. 6. 1993 a z toho, že se obraz nenacházel na území České republiky, resp. nebyl ve vlastnictví českého občana. Rozhodnutím ze dne 3. 1. 2013, č.j. MK 80391/2012 OPP, žalovaný rozhodl, že obraz je na základě prohlášení ze dne 1. 6. 1993 od 7. 6. 1993 kulturní památkou. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, kterému ministr kultury vyhověl a věc vrátil žalovanému k novému projednání z důvodu, že absentovalo přezkoumatelné vypořádání námitek žalobce uplatněných v průběhu řízení. Po doplnění zejména listinných důkazů žalovaný prvoinstančním rozhodnutím opět rozhodl, že obraz je na základě prohlášení ze dne 1. 6. 1993 od 7. 6. 1993 kulturní památkou. Dle žalovaného byly splněny hmotněprávní předpoklady pro prohlášení obrazu za kulturní památku dle § 2 zákona č. 20/1987 Sb. Rovněž po procesní stránce bylo prohlášení provedeno dle tehdy platné právní úpravy ve smyslu § 3 ve spojení s § 44 zákona č. 20/1987 Sb. 5. V odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí žalovaný uvedl, že § 44 zákona č. 20/1987 Sb. vylučoval použití obecných předpisů o správním řízení na postup dle § 3 téhož zákona. Byť v roce 2005 Ústavní soud nálezem č. 240/2005 Sb. toto vyloučení s účinností od 17. 6. 2005 zrušil, ani nález Ústavního soudu v souladu se zásadou lex retro non agit nepůsobí zpětně. K prohlášení tedy došlo v souladu s tehdy platnou legislativou a dne 7. 6. 1993 toto prohlášení bylo vlastnoručně převzato otcem žalobce. Žalobce byl o prohlášení vyrozuměn, jak vyplynulo z jeho pozdějších podání, v roce 1993. Žalobce přitom vystupoval ve vztahu ke správním orgánům jako vlastník, lze tedy dovodit, že v době před, v průběhu, i po prohlášení byl jeho vlastníkem, a to na základě kupní smlouvy podepsané dne 23. 12. 1992. Žalovaný nedisponuje žádnými doklady o tom, že by vlastníkem obrazu byl slovenský občan O. P., resp. že by tento uplatnil právo zpětné koupě. Podpisy na žalobcem předloženém opisu dodatku ke kupní smlouvě a opisu předávacího protokolu byly ustanoveným soudním znalcem označeny za pravděpodobné padělky. Písemnosti, které mají prokazovat, že se obraz nenacházel na území České republiky, jsou datovány po 1. 6. 1993, tj. po prohlášení obrazu za kulturní památku. Ani z obsahu dopisu slovenského ministra kultury nelze dovodit, že by se obraz v dané době nacházel na Slovensku, přičemž expert pro posouzení pravosti obrazu uvedl, že expertízu vypracoval na základě nekvalitní reprodukce. Žalobcem předložená fotokopie vývozního kmenového listu celnice Piešťany uvádí obraz o rozměrech 154x127cm, hodnota zboží 200 000 Sk, což je v nepoměru k hodnotě dle posudku z roku 2004, který uvádí výši 160 000 000 USD. Vývoz se měl přitom uskutečnit poté, co slovenské Ministerstvo kultury uvedlo, že obraz má být v Mnichově na expertíze, tj. již na území SRN. Nebylo tak prokázáno, že by obraz byl v době prohlášení na území Slovenska, přičemž bylo současně zjištěno, že v dané době byla na území Slovenska alespoň jedna kopie obrazu. 6. Ministr kultury v žalobou napadeném rozhodnutí konstatoval, že řízení dle § 142 správního řádu neslouží k nápravě vad zákonnosti rozhodnutí (prohlášení). Pro posouzení věci je rozhodující, zda rozhodnutí o prohlášení předmětného obrazu za kulturní památku je či není nicotné. Přitom od prohlášení uplynulo více než 20 let a stalo se tak v době bezprostředně po rozdělení Československa, což značně ztěžuje podmínky pro provádění dokazování. Z předložených a provedených důkazů ale není možné vyvodit jednoznačný závěr, že nebylo v pravomoci žalovaného vést řízení o prohlášení. Doklad o tom, že obraz v „inkriminovaném“ období viděl na území Slovenska odborník, který by ho mohl kvalifikovaně identifikovat, v řízení předložen nebyl a nelze ani bez pochybností dovodit, že se obraz nacházel ve Slovenské národní bance. Byť prohlášení bylo nesprávně doručeno otci žalobce, žalobce se s prohlášením prokazatelně seznámil. Nemůže se tak dovolávat neoznámení rozhodnutí, přičemž takto bylo postupováno dle judikatury i právní praxe i ve vztahu k právní úpravě dle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), dále jen „zákon č. 71/1967 Sb.“. Žalobce přitom mohl i dle tehdejší právní úpravy napadnout rozhodnutí správní žalobou, což neučinil. Nebyla vyvrácena presumpce, že ke dni prohlášení byl vlastníkem žalobce a že se obraz nacházel na území České republiky. I v případě nezákonnosti rozhodnutí nelze toto odstranit postupem dle § 142 správního řádu, ale dle § 8 zákona č. 20/1987 Sb., tj. zrušením prohlášení. Případné vady zákonnosti prohlášení, například absence ohledání obrazu, nezakládají nicotnost prohlášení dle § 77 správního řádu. II. Argumentace účastníků 7. Žalobce v žalobě namítá nezákonnost rozhodnutí, když správní orgány nesprávně posoudily nicotnost rozhodnutí ze dne 1. 6. 1993 o prohlášení obrazu za kulturní památku, a to s ohledem na následující: 1) Výluka z obecných předpisů o správním řízení pro rozhodování o prohlášení věci za kulturní památku byla Ústavním soudem posouzena jako neústavní. Byť nález nepůsobí zpětně, byla neústavnost dána nejpozději účinností Listiny základních práv a svobod, přičemž postavení žalobce, jakožto účastníka řízení o prohlášení, bylo neústavně omezené. 2) Žalovaný neměl „jurisdikci“ rozhodovat o prohlášení, neboť se obraz nenacházel na území České republiky a nevlastnil jej český občan. 3) Žalovaný si přisvojil pravomoc posuzovat, zda slovenské orgány při povolování vývozu obrazu postupovaly v souladu se slovenskými právními předpisy, přičemž však vývoz věci vykazující znaky kulturní památky podléhal povolovacímu režimu. Rozdíl ve výši ocenění obrazu v roce 1993 a 2004 byl dán především ověřením pravosti obrazu, ke kterému v mezidobí došlo. 4) Žalobci nebylo nikdy doručeno prohlášení ze dne 1. 6. 1993 a správními orgány citovaná judikatura je nepoužitelná a nepřiléhavá. 5) Rozhodnutí ze dne 1. 6. 1993 postrádá jakékoliv poučení o opravných prostředcích, tedy o možnosti soudního přezkumu. 8. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl žalobu zamítnout. Nesouhlasil s tím, aby prohlášení ze dne 1. 6. 1993 bylo posouzeno jako nicotné, neboť by to bylo v rozporu s legitimním očekáváním a právní jistotou, a to s ohledem na obecnou nepřípustnost pravé retroaktivity. Řízení o prohlášení bylo žalovaným zahájeno z vlastního podnětu, před vydáním rozhodnutí žalobce výslovně nesouhlasil s prohlášením a po celou dobu vystupoval jako vlastník obrazu, což vyplynulo z podkladů. Žalovaný zopakoval, že z dopisu slovenského ministra kultury nelze dovodit, že by se obraz v předmětné době nacházel na Slovensku. Hodnota a rozměry údajně vyvezeného obrazu neodpovídají, přičemž k vývozu mělo dojít až poté, co se měl obraz již nacházet na území SRN v Mnichově. Žalovaný si pravomoc posuzovat postup slovenských orgánů nepřisuzuje, toliko na okraj v odůvodnění okomentoval, že postup byl v rozporu se slovenskými předpisy. Vzhledem k tomu, že se v rámci řízení dle § 142 odst. 3 správního řádu uplatní § 141 odst. 4 téhož zákona, vychází