1 Afs 1/2012 — Nejvyšší správní soud

6 A 164/2018- 53 - text 13 6 A 164/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: xxxx se sídlem Na Hradbách 2/120, Ostrava, zastoupený: Mgr. Lukášem Stočekem, advokátem se sídlem AK K Nemocnici 18, Nový Jičín, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 16. 8. 2018, č.j. MSP-23/2018-ORA-ROZ/3, t a k t o : I. Žaloba ze zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : [1] Žalobce se podanou žalobou domáhal jak zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra spravedlnosti (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí ministerstva spravedlnosti (dále v textu uváděno jenom jako „ministerstvo“ případně „správní orgán I. stupně“) ze dne 7. 5. 2018, č.j. MSP-4/2018-OINS-SRIS/9 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), tak prvostupňového rozhodnutí. Ve správním řízení bylo pravomocně rozhodnuto tak, že žalobce se dopustil přestupku podle ust. § 36b odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o insolvenčních správcích“ nebo též „ZIS“) tím, že ačkoliv měl podle ust. § 5a odst. 4 ZIS povinnost v provozovně, s úředními hodinami každou středu od 10:00 do 16:00 hod., zapsané na základě žádosti podle § 19 odst. 2 ZIS, doručené ministerstvu dne 17. 8. 2017, vykonávat činnost ve vymezených úředních hodinách, tak zde dne 11. 10. 2017 v úředních hodinách, a to nejméně v době od 14:30 do 16:00 hod., činnost insolvenčního správce skutečně nevykonával, když neshromažďoval podklady pro insolvenční řízení vedené pod sp. zn. KSPA 53 INS 16156/2017, v němž byl ustanoven do funkce insolvenčního správce na základě zápisu této provozovny do seznamu, a neumožňoval v této provozovně kontrolnímu orgánu, a tedy případně ani účastníkům předmětného insolvenčního řízení, nahlédnout do seznamu přihlášených pohledávek a do dokladů, na jejichž základě byl sestaven, tedy nevykonával činnost v úředních hodinách provozovny insolvenčního správce, za což mu byla uložena pokuta podle § 36b odst. 4 písm. b) ZIS uložil pokutu ve výši 54 600 Kč. Zároveň byla žalobci podle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich ve spojení s § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), uložena povinnost nahradit ministerstvu spravedlnosti náklady správního řízení paušální částkou 1 000 Kč. [2] Žalobce v žalobě namítá, že skutková věta přestupku je zcela chybná, neboť není pravdou, že by neshromažďoval podklady, když taková skutečnost z provedených důkazů nevyplývá. Naopak žalobce podklady k danému insolvenčnímu řízení shromažďoval a byl připraven předmětné podklady pracovníkům kontroly připraven ihned doložit, což žalobce při kontrole sděloval. Žalobce má pro svou činnost, jako většina insolvenčních správců, na provozovnách zřízen dálkový přístup na databázový server, kde se shromažďují všechny dokumenty a informace týkající se všech žalobcových insolvenčních řízení (spisů). Skutečnost, že ve chvíli, kdy kontrolující osoby požadovaly přístup na tento server, neměl žalobcův zástupce příslušné přihlašovací údaje, neznamená, že by žalobce porušil své povinnosti dané ust. § 4 vyhl. 355/2013 Sb. (dále také jen „vyhláška“, případně „vyhláška č. 355/2013 Sb.“). Skutečnost, že žalobce v okamžiku kontroly neumožnil kontrolujícímu orgánu nahlédnout do požadovaného dokumentu a to pouze a výhradně z důvodu, že zastupující osoba neměla přihlašovací údaje, není a nemůže být porušením povinností insolvenčního správce a tedy neznamená, že žalobce neshromažďoval podklady pro insolvenční řízení. [3] Dále nesouhlasí se závěrem žalovaného, podle něhož žalobce nezajišťoval v době úředních hodin skutečný výkon činnosti v provozovně insolvenčního správce, spočívající v absenci dokladů pro insolvenční řízení, neboť právní předpisy zakotvují, konkrétně v ust. § 4 odst. 2 písm. a) a b) ZIS povinnost, že „správce shromažďuje podklady pro insolvenční řízení a umožňuje účastníkům nahlédnout do seznamu přihlášených pohledávek a do podkladů, na jejichž základě byl sestaven“. Vyhláška č. 355/2013 Sb. však již nespecifikuje a nestanoví lhůtu, ve které již mají podklady na provozovně být skutečně shromážděny (např. do určitého počtu dnů od převzetí přihlášky, nebo v době zpracování seznamu přihlášených pohledávek apod.). Zjištění o jeho pochybení je výsledkem nesprávného právního posouzení, neboť právní předpis neurčuje žádnou lhůtu, ve které musí být podklady na provozovně soustředěny. Není-li zákonem či podzákonným předpisem dána žádná lhůta ke splnění povinnosti, nemůže kontrolní orgán splnění této povinnost kontrolovat, protože kontrolní orgán nemůže sám určit dobu, dokdy správce má povinnost splnit. [4] Žalobce dále uvádí, že nesouhlasí se závěry o výkladu ust. § 12 vyhlášky č. 311/2007 Sb. Věřitel nemůže překvapit správce nahodilou návštěvou, neboť nahlížení do seznamu přihlášených pohledávek a podkladů, na základě kterých byl sestaven, je upraveno v § 12 vyhlášky č. 311/2007 Sb., a to tak, že správce sděluje věřitelům konkrétní termín, kdy své právo mohou využít. Žalobce tak nemohl poškodit žádného věřitele, neboť věřitel nemá jinou možnost nahlédnout „do spisu“ než v termínu, který mu stanoví insolvenční správce, případně v termínu se správcem dohodnutým. Úvaha odvolacího správního orgánu v čl. 68 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že se jedná o povinnost insolvenčního správce vůči soudu, je absurdní a nepravdivá. [5] Žalobce pak nesouhlasí s úvahami, které žalovaného vedly ke stanovení výše sankce, zvláště pak o tom, že je nutno přihlédnout k „minimálnímu garantovanému příjmu“, a namítá, že zákon a vyhláška o odměně insolvenčnímu správci příjem negarantují, neboť pouze řeší způsob výpočtu odměny, ale o výši odměny rozhoduje vždy soud, který může odměnu snížit v případě, kdy je činných více správců a kdy musí soud odměnu mezi správce rozdělit, přičemž soud odměnu nemusí přiznat vůbec (např. nepřiznání odměny při zpeněžení majetku získaného dědictvím či darem v oddlužení podle § 412 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „insolvenční zákon“). Současně je nutno vzít v úvahu, že dlužníci ne vždy plní svou povinnost hradit zálohu na odměnu insolvenčního správce, případně že řízení je ve fázi, kdy na odměnu již není nárok. Dále namítá, že správní orgán neodůvodnil řádně svou úvahu o tom, proč tzv. základní výši pokuty stanovil zrovna procentem 20% z údajného garantovaného měsíčního příjmu. Správní orgán dále nevysvětlil, proč v bodě 117 prvostupňového správního rozhodnutí „základní sazbu“ zvyšuje násobením dvěma. Slova „považuje za vhodné“ není řádným odůvodněním takového postupu, správní orgán je povinen dle zákonných kritérií své úvahy řádně vysvětlit a odůvodnit, což se v konkrétním případě nestalo. [6] Za chybnou a nezákonnou pak považuje úvahu správního orgánu o tom, že „Protiprávním jednáním porušil obviněný společný zájem věřitelů, dlužníků a veřejnosti na řádném výkonu jeho funkce, ohrozilo a znesnadnilo kontakt insolvenčního správce s veřejností, věřiteli a dlužníky, do jejichž řízení byl ustanoven“. V konkrétním řízení nebyl nikdo poškozen, ani dlužník a ani věřitelé, řízení proběhlo řádně a v zákonných lhůtách. Žalobce dále nesouhlasí se závěrem uvedeným v čl. 118 prvostupňového správního rozhodnutí, že měl porušit „zájem chráněný předmětnou povinností, resp. připuštění provozoven zákonodárcem, a to zájem na přiblížení výkonu činnosti insolvenčního správce samotným dlužníkům a věřitelům prostřednictvím zajištění skutečného výkonu činnosti insolvenčního správce v úředních hodinách“, kdy nebylo vysvětleno, jak žalobce tento zájem porušil a jak se projevil údajný „závažnější následek“. [7] Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí, když odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uváděl věcně tytéž závěry, jako v tomto rozhodnutí. [8] Z předloženého správního spisu soud následně zjistil tyto skutečnosti podstatné pro posouzen důvodnosti podané žaloby. [9] V odůvodnění napadeného rozhodnutí je mj. uvedeno k namítané nezákonnosti kontroly, že podle § 136 odst. 3 insolvenčního zákona: „Je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, činí lhůta k přihlášení pohledávek 30 dnů.“ Podle § 200 odst. 2 insolvenčního zákona: „K popření pohledávky přihlášeným věřitelem se přihlíží,